Již dávno rozjeli se posli, zvouce,
kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek,
by přirazili k branám Olomouce,
by potrestán byl zpupný Lokýtek.
Nesčetným, rekovným je vojům v čele
nejmladší Přemyslovců ratolest.
Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele,
že zapomenul na královskou čest,
tak zapadaje v lidské hanby tůně,
jak vyvětralý kámen v hloubi vod,
když na velebném Libušině trůně,
mu rádcem byl jen bídných vášní rod
a velký odkaz otce svého, děda,
dal nepřátelům lačným lupu v plen
a v bílých loktech dřímal svůdných žen.
Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda,
čím otcům, vlasti, slávě povinen.
Je tich a smuten kapitolní dům,
v němž na čas prodliti mu jako hosti.
Juž kyne mocně velkým slávy snům,
hlaholnou mluvou mrzké minulosti
ustoupit káže v propast zapomnění,
a z růžných červánků zří vzcházet juž
své slávy slunce, mlžné prchá snění,
a k činu velkému se chystá – muž.
„Ty vůle, paže – mysli, peruť zvedni,
a slávo, v oblačnou mne říši nes,
vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni,
měj světlo, světe, českých od nebes!“
tak v zanícení Václav šepotaje
na lůžku vedrem znaven usnul král.
Juž odhaluje obrazů svých taje,
tak ladné; při něm mámivý sen stál.
Král vece mu: „Jsem zvědav, co mi dáš?“
Sen, lehce za měkkou jej ruku bera,
mu do dálného ukazuje šera
a ptá se smutně: „Kde jsi, poznáváš?“
On hledí kolem, cos jej mrazně zebe,
že chví se žasem, ladné blednou líce,
hlas jeho zachvívá se: „Vidím nebe
a ty jsi světlý anděl nebešťan.“
Sen dál se táže: „A co vidíš více?“
„Tam jarně teplých vánků milý van
přináší světlých postav velký dav.“
„A znáš je?“ – „Bože, kdo se blíží k nám?
Ó jak bych neznal těchto drahých hlav!
Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!“...
Tam patří na dav; jará zář plá v oku.
Jde Přemysl tu po Libuše boku
čarovnou září leposti se skvící;
tu svatý Václav s usměvavou lící,
v železném pancéři jde Vladislav,
jak u Milánských přioděn byl bran,
a dále nese vánků lehkých van
dva ladné zjevy – lepou Dagmar s Mladou;
zbroj těžká toho reka na to chrastí,
jenž na Hostýně západ zbavil strastí
tatarsky tatarských. – Tu on – jenž zradou
kles’ v náruč smrti na Moravském poli,
s ním česká sláva na krvavé lůže.
Z ran tisícerých vykvétají růže
tak jasně rudé jako svěží krev. –
A na trůn used’ Otokarův zjev
a jeho mocný zvučel hlas, jak zvon:
„Zda tobě, vnuku, po života skon,
jak nám, ta česká sláva bude mila?“
Než odpověděl Václav, všechno v ráz
tu zmizelo, jím chvěl jen krutý mráz,
jen růži viděl rudou, jež tu zbyla,
jen růži porosenou svěží krví.
Okamžik překvapení minul prvý;
i chopit chce ji jeho ruka mladá,
leč růže volně padá, lehce padá,
jak krvavá se hvězda nese dolů –
a Václav za ní padá, padá spolu,
však marně po ní sahá, darmo sahá.
Na dlažbu padla kapitolní chodby.
A Václav procit’ ze sna. – „Růže drahá!
mou budeš,“ zvolal, „mojí jenom! Rod by
můj zneuctěn byl, kdyby někdo zved’
tě cizí!“ – V polospaní ještě, v snách
a zmámen beze zbroje, v lehkém šatě
král překročil své dusné síně práh.
V tom na něho se divý vrah vrh’ klatě
a dvakrát dýku v krásná prsa vklál.
Kles’ Václav; pohled’ kolem naposled. –
Na dlažbě místo růže té krev svou
zří zmírající král.
Juž zastíněno oko smrti tmou.