On byl tak tichý, bez života celý
a málo mluvil, to jen se přátely,
a co kdy řekl, hloupostí to zvali
a na to smích mu za odměnu dali.
Kdy nic nemluvil, platil za tupého,
a kdy se vznítil plamen v srdci jeho
a on jak prorok povstal v řeči smělé,
hned podivínstvím nazvali to celé
a smáli se mu, že je nedospělý,
a ve hrdosti k němu pohlíželi.
A co on k tomu? – mlčel jako němý
a smál se taky, sám jsa nade všemi,
a smál se s nimi; někdy slzu zronil, –
ne, že se mu snad nikdo neuklonil,
však – jak to bývá, mladé ze lítosti,
že lidem na slovech je planých dosti,
a že i pravda, již byl řekl jiný,
že zdá se lží a že znak nosí viny
a že ta pravda, kterou lidstvo hledá,
tak churava je dosud a tak bleda,
že kostlivcem se zdá být pravdy pouhé –
a že než dospějeme k tomu cíli,
že bude třeba doby ještě dlouhé,
a my že toho jsme se nedožili.
A proto plakal, pak zas němý celý,
jakby mu slova na rtech odumřely,
a neřekl jim více ani slova –
potichu zaklel, na to mlčel znova.
Jej nevábíval povrchní lesk světa,
ni jeho šperk, ni všecky jeho vnady;
snad že byl mlád a mladý duch zalétá
pryč ze světa a rajské hledá sady
a prchá ztad, kde lid se vábně směje;
on nechce vědět, co se v světě děje,
a nechce sloužit, chce být vlastním pánem
a v nadějích se mní být velikánem,
a myslí si, že nenáleží k lidu,
a nechce snášet vespolek s ním bídu;
ba nevěří, že s lidem kdy být musí.
Co není ideál, to mu se hnusí,
a dělá plány, jimi svět otřásá,
a kdy se zvedou, jako blázen jásá
a nevěří, že někdy půjde spáti –
on myslí dál, a tak si život krátí!
Nedávno řek’: „Mě není tady třeba,
a pakli k žití kousek stačí chleba,
tož dejte mi jej v rakev na posilu,
bych, až se zbudím k poslednímu dílu,
měl něco s sebou, co je ze člověka.
A kam veškerá tužba lidí těká?
Jen chleba chce a jenom chleba zase,
a kde je chleba, vždy a všude ptá se,
a co jím není, nejde do života,
a kde ho není, tam je pouhá psota,
a kde je chleba, tam je život pravý,
že za ním pílí chvatem lidstva davy,
a kde je chleba, tam je rozum samý,
a kde ho není, tam jsou bludy, klamy,
a kde je chleba, tam je citu mnoho,
a kde ho není, tupá mysl z toho,
a kde je chleba, tam je nebe blízko,
a kde ho není, tam to stojí nízko;
a kde je chleba, tam je zbožnost lidu,
a kde ho není, máte hřích a bídu.
Nuž co tu já? – radš půjdu spáti dolů
a poulevím zžíravému bolu,
a chcete-li, tož dejte mi kus chleba,
však na věčnosti není mi ho třeba.“
On se jí zeptal: srdce mé,
zdaž přece máš mne ráda?
V oku měl slzu bohatou,
ta na líci mu padá.
On se jí zeptal podruhé:
mé zlato, máš mne ráda?
A v letní noci zásvitu
písničky o ní skládá.
On se jí zeptal po třetí:
má milá, máš mne ráda?
A ona: což bych neměla,
vždyť líc tvá pěkná, mladá.
Však on se jí víc nezeptal,
zda přece má ho ráda,
v oku měl slzu bohatou,
ta na líci mu padá.
Ba on ji proklel na stokrát
a zapomněl tu lásku,
pálil ji ohně plamenem, –
však jenom na obrázku.
A zřekl se jí v zoufání
a zatratil tu chvíli,
kdy prvně její do očí
se zraky ponořily.
A když byl se vším u konce,
zpomněl na její lásku
a pošeptal si ve slzách:
„ba škoda je obrázku.“
Nebyl ste, pane, včera na pohřbu?
„Byl, pane můj,“ on na to odpověděl.
Ah, již se pamatuji, dole u kříže
ste na porostlém rově mlčky seděl.
„Tam, pane.“ Byl jak socha z mramoru.
Nuž, byl to průvod velmi dojímavý,
když němá jindy smrt hned pojednou
tak hlučné hody na lidech si slaví.
„Ba, pane.“ Zamlčel se v divném zachvění.
Vy znal ste dívku včera pochovanou?
Trpce se usmál, rukou potřás’ mi
a slzu v oku dal se potom stranou.
On v srdci nosil ideál
jak obraz boží panny,
on chodil bos a na sobě
měl kabát rozedraný.
On v srdci nosil ideál
a měl ji za anděla, –
jen kdyby za něj před lidmi
se tolik nestyděla.
On v srdci nosil ideál
a chtěl by umřít za ni, –
on daroval jí život svůj
a lásku, proklínání.
A v den, kdy v hrob ho skládali,
sloužila ona hříchu,
a že tak mohou lidé být,
to – to jí bylo k smíchu!
On blouznil, bloudil po nebi,
kdy uzřel její líci,
on blouznil, to že miloval
překrásnou baletnici.
On blouznil, kdy se na něho
usmála v krásné tváři,
a myslil chuďas, láska že
jí z tmavých očí září.
A když se jiný blížil k ní
a sladce k němu ona,
pomyslil: to je z úcty jen,
jak má ji primadonna.
A jiný když ji celoval
a líbal v ústa vřele,
zahořel žárem, proklínal
své živobytí celé.
A když se zas naň usmála,
zapomněl všecko pádem,
a kdo ji dříve zulíbal,
toho zval kamarádem.
A blouznil dál, až doblouznil,
a to z té baletnice,
až ulehnout si musil v hrob,
by nezablouznil více.
Dva lidé se kdys rádi měli
a taky si to pověděli;
a on šel na to do světa.
A nežli přešlo deset neděl,
už každý vrabec o tom věděl,
že láska z obou odlétá.
Byl v cizině a doma ona.
Čas pouť svou světem rychle koná
a kdož to ví, jak bude dál.
On zatím jednou za večera
čte ve kavárně „Moniteura“,
v němž článeček v ten smysl stál:
„že z ní se stala velká dáma,
jež pohrává si s dukátama,
jsouc paní kéhos knížete.“
Usmál se, na to čaje nalil
a cigaro si pozapálil:
„je škoda toho děvčete.“
Zas jindy dva se vzali za sebe
a za čas žili každý pro sebe.
On pije víno, jezdí na koni,
že sotva kdo ho v trysku dohoní,
pak hraje v karty, činí návštěvy
a ztýrán dochází tak úlevy.
A ona – bože – mokku popijí
a za čas koná malou partii
buď do lázní, buď někam k příteli;
nu, lidé o tom více věděli.
Kdy potkali se jednou do léta,
jak lidé vznešeného ze světa
se uklonili dvorně s pozdravem
a hovořili lidí před davem.
On jí „madame“ a ona „pane“ mu:
„jak? těšíte se zdraví stálému?“
On děkuje, i ona děkuje,
a rozmluva tak plna vděku je,
a není sváru, není soužení,
a není lásky, není toužení;
a byl to život v skutku veselý,
až oba jednou taky umřeli.
Zde sluší ještě něco povědět:
že teprv za plných se deset let
o smrti choti své on dozvěděl:
kýs přítel mu to maně pověděl.