Už na tu lásku sotva píseň složím,
neb těžko zpívat, kdy je ohně málo
a srdce rozedrané ostrým hložím
krvavou ranou se už rozpukalo.
Už na tu lásku sotva spíšu píseň,
neb těžko psát, kdy vyschnul víry pramen;
z toho jsem čerpal, hojil mnohou tíseň
a popiv z něho ucítil jsem plamen.
Ten plamen v srdci shasl už teď zcela
a srdce zvrátil ve prach beze žití,
a ústa navždy, navždy oněměla,
jak by se měla s světem rozloučiti.
A teď už vyschly slzy s mého oka
a teď už nic na tomto světě božím; –
časem si vzdychnu, vzdychnu ze hluboka,
však na lásku už sotva píseň složím.
Ta naše láska jako popelnice
a u ní hoří plamenem dvě svíce,
ta naše láska jak dva pusté hroby,
jež chystají se lidem ze chudoby,
ta naše láska v poli jak dva stromy,
kdy s nebe na ně vyrazily hromy,
ta naše láska jak dvě holubice,
kdy různo přes moře se k jihu nesly
a v prostřed ve hlubokou vodu sklesly –
ty rozešly se – neshledaly více...
Dnes chtěl bych svinout kytku do tvé hlavy,
z vavřínu věnec jako lidem slávy,
však les je pustý, kraj i háje stinné;
mrazivým vichrem květ i listí hyne
a v dál i šíř tak smutno jak v mé duši,
kdy z chmury den a hlubokou noc tuší.
Dnes chtěl bych zapět nejkrásnější notou,
jak panna boží pláče pod Golgotou,
však hlas mi vázne, na tvář slza sedá;
ta kdyby vyschla, po ní tvář je bledá
a s bledou tváří zpívat hezké není,
kdy píseň ta má být mi k ulevení.
A k čemu zpívat? – ptáci nezpívají,
všude je pusto – nač to veselení,
když za chvíli se v truchlé nářky mění
a výkřik bujný v smíchu pochovají?
Dnes chtěl bych hledět v krásné oko tvoje
a vyčíst z něho všecky nepokoje,
pohladit vlas a sklonit hlavu k hlavě,
potěšit slovem děsné ve obavě,
pošeptat vroucně, co mi v ňadru žije,
a vědět, cítit, že jsem u Marije.
Dnes chtěl bych křídla, peruť archanděla,
by s žalmem lásky duše doletěla
orlovým letem tiché do dědiny,
kde jiná země, slunce, měsíc jiný
a jiné nebe, jasnější a krasší
jak nebes blankyt čisté lásky naší!
Půjčte mi křídla, boží vyvolenci,
a čerstvými mne obsypejte věnci,
ať zanesu je, složím k nohoum jejím
a padnu umdlen ráje ku dveřejím!
Pahore každý v horstva četném davu,
ponížen skoř svou osněženou hlavu,
padoly, vstaňte a rovnejte cestu,
já na komoni jedu pro nevěstu.
Paprsky slunce, rychlé koně dáte,
a hvězdy, svěťte jako v noci svaté,
kdy velký člověk přišel k lidstva spáse,
a blesky, vzplaňte ve báječné kráse,
ať nezavadí o kamének noha,
kdy poletí ke trůnu svého boha!
A na má slova chechtot s nebe letí,
kdy chtěl jsem ti už padnout ve objetí,
a na má slova noc je přehluboká,
že tma se čírá hostí kolem oka,
hor týmě vstává, padoly se níží
a místo věnců mlhy se k zemi plíží
a místo blesku burácí hrom v skalí,
jakby se ďáblů zástupové hnali,
a místo křídel zbouřené kol hlavy
se děsných myšlenek teď řady staví
a místo tebe mrtvých bledé líce
a místo písní nářků na tisíce...
Myšlenek stádo hlavou toulá se mi,
jedna-li zazní, ohlížím se za ní,
zdaž ta to jest, co milá mi a drahá;
a za tím stádem v divém kolotání
se jiná řada v rouše jeví vraha
a dáví stádo, v krev je čistou tápí
a bílou vlnu skvrnou hříchu skrápí:
myšlenka jako sníh ta láska moje,
a nejkrásnější mezi jimi všemi;
myšlenka černá jako talár kněze,
kdy k hrobu mrtvol věčně chladný veze,
myšlenka na svět – – a já za oboje
bych vyrval duši z nejskrytější hloubi
a uložil ji k odpočinku, snění,
než s jiným prachem k postavě se ssnoubí
a slavit bude svoje probuzení.
Myšlenky moje! – spějte do náruči
ubohé hlavy, vášní zkrvavělé!
Chci uspat vás jak milé děti matka,
chci vdechnout do vás život s věčnou krásou
a pošeptat vám slova vroucí, sladká –
myšlenky mé, jste peklem mým i spásou.
Já rozplakal bych srdce svoje celé,
až puklo by, krví se potřísnilo,
to krví ze slzí, to krví z mého žele,
a pak by ještě, ještě nedobilo,
a pak by začlo život zase znovu
jak slavný pomník na předrahém rovu.
Já plakal bych – ó je té slzy škoda;
s tou slzou člověk kousek žití prodá
a každá krůpěj spadá v šíré moře,
v němž složeno je všecko naše hoře
i všechen smích a žal a radovánky.
Já chtěl bych stlačit celou silou spánky
a vydrat z nich, co ještě patří světu,
hodit mu pyšně, co mu v podíl dáno,
a kletbu vyřknout smíchu ve rouhavém,
co hověla si na skřiveném retu!
Pak uvítal bych v hlavě zase ráno
a oblekl ji nejskvělejším hávem,
vyjel si hrdě ve svět, za jásání
a nechtěl věřit ani v umírání,
tasil bych meč a šlehal ve tvář hříchu,
a chtěl se vrátit s vavřínem a věnci
a chtěl se měřit s nebes vyvolenci; –
tasil bych meč a ve vítězném smíchu,
na uprášeném, rozbujněném oři
bych zeptal se jich, co tu stojí kolem:
pospěšte ku mně luhem, lesem, polem –
kdo hlavu mou, kdo, ptám se, kdo mne skoří?
A sen mi prchá – svět mi před zrak stoupá.
Na řase nová se zas perla houpá,
s ní života kus do propasti tůně
se snáší dolů mezi divé vlny. –
Ty lásko má! – mně srdce v těle stůně
a před okem obraz tak hrůzyplný...
Kol ticho svaté. Je mi ouzko v těle,
a kdybych víru v pustých ňadrech nosil,
snad spial bych ruce, za milost snad prosil
v modlitbě zbožné světů spasitele
a v nejvroucnější touze oko vnořil
do hlubin moře vysokého nebe
a v prachu země tváři svou bych skořil.
Kol ticho svaté – a já vzýval tebe,
jak v tvém by lůně blaho moje spalo;
povzdechů tisíc ze prsou se dralo
a já ti k nohoum kleknul ve pokoře,
na tváři růměn, v srdci steré hoře
a jako k matce uklonil jsem šiji
a v touhách zaplál ku své ku Mariji.
Snad nestrestá mne boží hněv, že s hříchem
chtěl sklonit jsem se před tvou jasnou tváří
jak před obrazem panny na oltáři,
pochovat víru s rozervaným smíchem.
Poklekni, noho, půda posvátná je,
to prah je mého ztraceného ráje,
rděte se, líce, opustily ste zem
v jásotu pýchy bídným pod řetězem. –
Světice moje! – Kol je ticho svaté
a ve mně vášeň lásky rozehřaté.
Já biju v prsa se a žalmy modlím;
odpusť mi, bože, jsem už vinník dlouho
a těžko cnosti pravou nitku hledat
a mladým pláčem ani neusedat.
Kam půjdu teď, kde ještě, ještě prodlím,
ty moje lásko, moje velká touho!...
Uspal jsem k ránu duši ubohou.
Mně zdálo se, že’s stála na balkóně
co královna na přebohatém tróně
a já ti v prosbách klečel u nohou.
Otrok se plížil, dřív tak plný pýchy,
a prosby nosil na rtu rozchvělém –
však tobě na rtu hověly si smíchy
a naděje strom lehnul popelem.
Mně zdálo se, že slza padla k líci
tak vřelá, jak byl studený tvůj led;
zaprosil jsem tě jarní o kytici
a ty’s mi odepřela jediný z ní květ.
Upadl lístek z růže porozkvětlé,
já po něm sáhnul, chtě ho zulíbat
a duši v naděje sen vkolíbat.
A ty’s tu stála v mámivém tom světle
tak krásná, velká jako bohyně,
a vyrvala jej z prosících mých rukou
a kázala mně jíti z svatyně.
Se žalem svým, s tou věčnou duše mukou
jdu ztad. Ty’s stála na balkónu
a dívala se, jak se blížím k skonu,
jak oko moje jindy plamenné
teď němě hledí v šílenosti na zem.
Ozvalo se ti srdce z kamene
a kůra ledu pukla tobě rázem.
Vyřknula’s slovo. Já šel dál a dál.
Vyřknula’s druhé. Noha odtuď pádí.
Já odtuď šel a v duchu litoval,
že měli jsme se taky někdy rádi.
Ty’s volala mne jmenem – – Prchnul sen
a z okna smál se bílý na mne den.
Zpomněl jsem na tě – ach už dávno tomu,
co z balkónu’s šla do jiného domu
z čtyr prken... A mně se to zdálo,
že lásky naší bylo jen tak málo...