Jak na Golgatu vlekli kdysi Krista,
tak putuje má duše k mukám čistá;
svět smíchu hymnus prozpěvoval jemu
a mně zas trn se leskne v diademu.
Jsem bídy král; můj národ moje city
a věnec můj od mrazu nerozvitý;
můj trůn mé srdce rozbodané
a činy mé – myšlenky rozervané.
Chtěl jsem tě královnou kdys po mém boku
učiniť v hadrech – a při prvním kroku,
jejž vykonala noha ku oltáři,
zašlehlo něco v ubledlé tvé tváři,
co nemá jmena, jenom pro mne, pro mne...
V královském paláci, v chudobném domě,
jak kdo chce zváti chatrč mého snění,
vypučel obraz plný zanícení,
jak prvosenka pod sněhovým ledem;
a na čele mi ode bdění bledém
usedla touha nevýslovná v žalu
nebeskému podobna idealu.
Byla’s tím obrazem! – Jak bludné světlo
to na mou hlavu nemocnou zalétlo?
Jen z dálky chtěl jsem pozříť na ty krásy,
a hle, ty v náruči mé sladce dřímala jsi!
Byl sen to jen a klamné zdání,
co jak myšlenka přede mnou uhání,
či skutečnosť, v niž duše uvěřila
a v jejíž barvy oko pohroužila?
Královno má, obraze vykouzlený,
jenž bohyni vytesal z pouhé ženy,
jsi chotí krále v hadrech, šíleného!
On králem přece jest; ach, škoda je ho,
že bez královny do světa zrak hříží.
To jeho žezlo za železnou mříží
zamčeno jako pták...
Nechceš být královnou; v hadrech je těžko žíti
a lásku v těle teď jen chuďas cítí.
Královno, kde tvůj slib jest od oltáře?
Je noc – a kde jest lásky nehasnoucí záře?...
Jsem králem přec, ač bez královny lesku,
jsem bohem přec, ač beze hromu třesku,
jsem člověkem přec, ač jen na čas krátký,
a umru tak, jak všickni – bez památky!
Spíš nebo bdíš? – Mne půlnoc objímá
ramenem chladným se zpomínkou žele.
Ty zůstala’s mi věrnou, noci má,
když každý přioděl se v šaty nepřítele,
kdo na prsou co druh spočíval kdysi.
Vše ticho kolem, jak by smrti dechem
noc ovanula každé živobytí;
však mrtvá za dne duše má se křísí
a chorál pěje touhy plným vzdechem.
Citové lásky za dne poukrytí
se hlásí mocně zase k životu
a v slavíkově sladkém tlukotu
ta píseň lásky mé do noci zaznívá.
Květ nadějí jak z jara okřívá,
dere se k slunci poupě tužeb mých
a volno mi, jak byl bych v nebesích.
Spíš nebo bdíš? – Jestliže sen tě kolíbá,
ó budiž nejkrásnější, zdoben růžemi!
Ať anděl lásky skráň ti zulíbá,
jenž poletuje stráží nad zemí!
A pakli bdíš, ó spoj myšlenek vlny
s vlnami mých, ať v políbení skanou
co slzy blaha v půdu milovanou.
Měsíce pohled padá slastiplný
na věnec lesův, v dálce rozkvetlý;
tam za ty lesy, vzhůru ku severu
mé touhy vše jak ptáci ulétly,
když mlha klesá v doly v pološeru;
tam za ty hory, s nebem splývající,
zanáší vánek každé moje chvění,
protkané nití z krve mojich ran,
jež osudu jsem složil v obětnici,
jak po bouři loď v moři, ztroskotán!
Čarovné na ucho doráží znění,
jak z aeolovy harfy mocné tóny,
jak svatvečerem rozhoupané zvony.
Sem blíž, vy zvuky, ať se zavěsí
má duše na vás jak na vyvolenou,
by proměnil se žal můj na plesy,
a na věky ať prsa zapomenou,
jaký byl hrot, jenž proklál jejich hloubi
a v kousky rozbil palác nadějí.
Hle, trosky ty teď duha míru vroubí,
mé duši blaze, blaze, blaze jí!
Tys duha má, ať spíš či bdíš –
ty zjevila se’s v záři nad mohylou,
v níž pochoval jsem každou tužbu milou;
hle, mrtvý palác vstává s nebes výš,
mohutné věže k modru nebe ční,
lesknou se báně, vzduchem stříbro zvoní
a zevšad ryk hlaholí sváteční,
s balkónů bohatých se drahá hlava kloní,
to hlava tvá – ať spíš či bdíš –
mé z mrtvých vstání z dálky nevidíš?...