Ó poesije! – matko nejněžnější! –
kdo vyřkne posvátné to jmeno tvoje,
ten prost je bázně vší i nepokoje
a srdce bouře v něm se ukonejší.
Přístave tichý s hájem plným chladu,
červánku první po temnotách noci,
nevěsto bílá s uzardělou lící,
úsměve vlídný po zášti a hněvu,
polibku první na rtech milenčiných,
sne první lásky v hájích milostinných,
ozvěno s nebe srdcím na úlevu,
ty první máji v srdci básníkově,
smutečná vrbo na předrahém rově,
studánko v poušti, první slzo dětí,
svobody chráme nad mohylou z rumů,
požáre jasný na volnosti chlumu,
jediná jedna mezi stotisíci – –
sešli mi jiskru v srdce ku pomoci,
kdy píseň svou zde k nohoum tobě kladu,
ať peruť vztáhne, k výši vzhůru letí – –
Neznané slovo na rtech mojich visí,
budou se ptáti: písni, čí jsi, čí jsi?...
Vyslal tě sketa nebo houslař z bědy,
než skřipnul nástroj v rukou naposledy
co blázna skřek, než odvezli ho v taji.
Ach písni má – tě v smíchu pochovají –
neplač, má písni, neopustím tebe,
roztrhnu srdce jednou ranou ve dví,
a vyrvu pro tě z vroucích ňader ledví,
obejmu tě jak nejmilejší pannu
a ve rozkošné zanesu tě nebe,
byť sám bych měl si ustrojiti hranu.
Vy ostatní! – já vyzývám vás na boj,
však ne se slovy na rtech, s láskou v nitru,
a byť jsem nepěl jako druhdy Záboj,
chci bojovat až ku prvnímu jitru!
Vy ostatní! – Má píseň přechudá je,
a nepsal jsem ji v temných nocí lůně
při svitu lampy, měsíce a blesků,
při bouři divé v hromu řvavém třesku,
ne v šílenosti s přesyceným bolem.
Ta vzrostla maně mezi ptactva zpěvem,
pod listím stromů, mezi vnadou vůně,
pod teplým křídlem živoucího háje,
v zátiší srdce chudým pod oděvem –
psal jsem ji tichý, proto v ní tak málo,
co ňádra z ledu by vám rozehřálo.
Vy ostatní! – co stojíte tu kolem!
Sáhněte sobě ku levému boku
a velte srdci, by ustalo tlouci –
což řeknete mi? – bláznem nazvete mne.
Kol spánků letly myšlenky mi temné,
já zachytil je, oděl v písně šaty – –
jsou poslední hodinkou ženy mroucí,
kdy jest jí volně odejíti s katy. –
Zdaž jedna slza zaskví vám se v oku? – –
Zvolna se vznáší jako vodou páry,
než slunce zjasní obzor na východě
a žhavým leskem otočí kraj starý,
tak jak byl včera, než na husté vodě
se žluté růže k spánku potopily.
Jí noha sotva dotýká se země,
kdy po měkkounkém mechu kráčí jemně.
Zjev její jest tak vábný, roztomilý,
že nad tím v kole rozloží se jasno
a slunce pablesk zahoří jí v tváři.
Na ni se dívat není dosti krásno,
jen tajně tušit jako v temném šláři,
co netušeně v hloubi duše plaje.
V dumání tichém hlava sklopena je
a oko hledá něco, jako bez rozvahy,
snad štěstí svoje, obraz nad vše drahý,
snad ráj ztracený, tužby oklamané,
snad přísahy a sliby dávno dané,
snad peklo, nebe?... kdo to může říci? –
Smutek se zračí v čaroskvoucí líci,
však smutek divný a ne každodenní,
úlevou jemuž z rána probuzení,
ba smutek divný, není pro to jmena;
v něj dívka celá, celá pohroužena,
že nevidí plát slunce nad obzorem
a neslyší ni ptactvo zpívat borem,
že nezná nic, co člověku je vnadou,
že hledá to, co jiní ve hrob kladou,
a hledá, čeho nelze naleznouti.
Tak sama s sebou víc a víc se rmoutí
a jak ta rosa na trávu se klade,
tak slza vřelá na tváře jí mladé,
a jak ty páry nad vodami plují,
tak myšlenky se kolem hlavy snují;
a v měkkém srdci něco měkce cítí,
co nelze ani nazvat jménem pravým,
co lze jen tušit v mocném žilobití,
kdy ozve se to taktem milohravým,
co lze jen cítit, cítit ve zápalu.
„Ach bože, cítit – co to slovo chová? –
snad je to láska, trochu bědy, kalu
a trochu soužení a marná slova?
Ach bože, cítit – věčné city lidí! –
kdož v citu vašem kousek pravdy vidí? –
Což je to cit? – co do vašeho citu,
když nejde nám to nikdy k blahobytu,
co do vašeho srdce, my chcem žíti,
ne věčně s city hrát jen pro rozmary.
Ten cit je pro nás tuze všední, starý
a my chcem novost myšlenek zas míti,
a chceme žít, jak na lidi se sluší,
ne pouze srdcem a ne pouze duší,
leč tělem, tělem, jak století káže. –
Ach kdo se teď už po citu vás táže?...“
Teď smutná dívka mluví jako k sobě
a tajný šepot ústa obepíná,
teď slovo zas a opět slova jiná,
teď jemný vzdech, hned trpký úsměch v sledu,
teď jasné oko, hned zas tuhé, z ledu,
teď výkřik – ticho – na to chechtot divý.
Kol skví se les a háj a bory, nivy,
kol zpívá skřivan vzhůru se nesoucí.
Kdy kol a kolem rozhled je tak vroucí,
kdy pod nohou se ráje rozestřely,
jak můž’ tu srdce stonat v chorém želi,
a nižádným se modlit otčenášem,
že tak je krásno v šírém světě našem?
Je těžko žalmem zasvětit tu chvíli,
kdy myšlenky se v hloubku ponořily
a jenom slza nad vodu se vznáší –
je těžko plesat nad tou zemí naší...
Ty smutné dítě, jak se blížit tobě? –
Ba věru smutno, bloudit ve sirobě
a neznat duše, neznat srdce v těle,
jemuž by’s řekla svoje přání vřelé,
jež by jsi tiskla v blahém opojení.
Pro tebe nikde slitování není...
Matku ti nedali, a otec bůh ví kde je,
a ty zde bloudíš sama bez naděje,
matku ti vzali, otec světem chodí;
snad není už, snad hlady vleče tělo,
snad v zemi je, by na věky tam stlelo,
snad v blátě hříchu nuznou ruku brodí;
matku ti vzali, otce’s nepoznala.
Toť mladost krátká a historka malá,
za to víc bolu je a více utrpení.
Zdaž noc ta na den blaha se kdy změní?...
A za chechtotem dívka do mdlob padá;
na bujná prsa hlava se jí skládá,
vlas rozpustile lítá po rameni, – –
ach obraz ten, to není k vyslovení.
Zdvihla se zas a zase dále letí,
a krok a dva a krok a dva a třetí,
a letí dál a letí – – bůh ji vede
a ochrancem je oné dívky bledé.
Ta dívka běží jako kletbou štvaná,
jakby ji v patách sledovala rána,
jakby ji pekla otáčely zmije
a v uchu zněly divé melodije;
ta dívka běží Ahasver jak bludný,
s tím rozervaným čelem, věčně trudný
a věčně divý, jako tygr z lesa
a věčně v pláči, jako slabá žena.
Už jako mrtva rázem na kolena
upadá mdlobou, upadá a klesá,
objímá zem a tiskne ke rtům květy,
ssaje z nich vůni s vášní rozkypělou,
jak v každém lístku seděla by spása
a rozpomínka na budoucí světy.
Široké větve chládek na zem stelou,
dívka mu padá chladné do náruči
a horké čelo klade na kapradí
a rty své jemným políbením chladí.
Myšlenky divné s hlavy dolů střásá,
chce zapomnít, co léta už ji mučí,
chce býti jinou: chce se vrátit světu,
rozprostřít křídlo ku smělému letu,
chce jako orel prodrat se až k nebi
a vyrvat z prsou zaražené hřeby,
chce milovat, chce smát se, hrát a zpívat
a skvostem lásky srdce přiodívat.
Což divu taky. Mladá krev plá v hrudi
a ještě na smrt ani pomyšlení;
jak z rána poupě k liliji se budí,
tak v mladém srdci láska rozespalá;
a dnes-li večer tu co děcko stála,
ta jediná noc na pannu ji mění.
Proskočí jiskra snů všech pavučinou,
sen zaplašen a panna ve svět kráčí,
kol srdce květy naděje si stáčí
a doufá, že jí nikdy nepohynou,
že zimy není, věčné jaro že je,
že všecko v světě k vůli ní se děje
a vše tak krásno, jak stvořeno pro ni.
Přísahá v duchu, že chce býti mladou,
odchovat mladost každou, každou vnadou,
a přísahá, že slzy neuroní.
Neplašte ji. To hříchem, lekat děti,
kdy přes čelo jim hejno vidů letí,
a nebe kras jim před oči se klade.
Měli jste taky svoje časy mladé,
neplašte ji. Vesele potok běží
padolem květným ostré přes kameny;
plačící vrby nízké břehy střeží,
na něž se bělounké tlačejí pěny,
kývají dolů, shlížejí se v toku
jak láska hocha v milenčinu oku.
A na louce se mládež staví v kola
a v reji veselém si krátí chvíli.
To mládež ze vsi; je jí toho třeba,
kdy po celý se týden v poli týrá,
než nazve svojím trpké sousto chleba.
Děvčata, hoši: jak to pohled milý,
kdy známé srdce k známému se svírá
v tlukotu jednom, v jednom sladkém dechu,
hned kolébavkou, hned zas v divém spěchu
jak míru cit a vášně rozproudění.
Na mnohé líci tajné plane rdění,
důvěrný šepot jak na větvi ptáků
ševelí, bzučí, zas to výskne kdesi
a veselí tak budí u diváků.
Diváci děti, ženy, muži, staří.
Dívka tu stojí s rozhořelou tváří,
do víru vln své oko divě hrouží,
mučí to, mučí, srdce jí to ouží,
a přec to tak as krásným býti musí,
kdy v tanci bol se všechen mocí zdusí,
a srdce tluče jako slavík volný,
kdy háj prolétá a ty šumné lesy.
Pohled to krásný a pohled tak bolný! –
Těch radovánek ty jsi nepoznala –
tobě jen byla družkou hrubá skála,
přítelem bledý měsíc na obzoru,
za přítelkyni’s měla chudou horu
a za sestru tu noc tak osamělu
jak řeholnice klášterní svou celu.
Ne, také kráse dívka neodolá:
dívá se v kolo, kolo s ní se točí,
a dívá se, že sotva stačí oči,
a dívá se a dívat by se chtěla,
až by snad noc jí víčka uzavřela,
a dívá se a chtěla by snad zmříti
a chtěla by se dívat živobytí.
Tu mladý hoch se přitočil k ní směle,
obejmul pas jí v horoucnosti vřelé
a než se mohla prodrati zas z toho,
už v kole skáče, objímá se, zpívá
a nepohlíží více na nikoho.
Těžko se dívat; netřeba tu oka,
kdy smí se spustit srdce do hluboka
a rozeznít je jako píseň tklivá;
to srdce tluče v poplach; dech je dlouhý
a v oku plane pablesk vřelé touhy
a v líci žár a v ňádru něco dýše,
co žádná píseň ani nevypíše.
Hoch sotva dýchá, ona při něm stále
a chtěla býti by s ním neskonale,
a hoch už klesá, ona jen se točí,
a sama točí, bez dechu a míry,
že ostatní si vydívali oči
a nechtěli dát zraku ani víry.
„To divá žena,“ zakřičely hlasy,
„rodičko boží, vem nás do ochrany!“
Řady se daly v útěk na vše strany
a ves je plna neštěstí a zmatku.
Louka je prázdna, opuštěna v krátku –
a dívka padá v němém oddýchání;
teď na trávníku rozdupaném leží,
tak sama, sama, sirotek jak všudy;
na tváři plamen neuhasný, rudý
a němý bol, jenž v skrytu rejdy vede,
a němý bol na čele dívky bledé.
Slunce se v západ do červánků sklání
a přes kraj stěhuje se mráčků řada,
jak andělé, co nechtějí to zříti,
jak hasne v světě mladé živobytí
a do sna padlých před časem se skládá.
Potoka vlny dále zase běží
tak jako za dne, ptáče skuhrá v křoví
a jako zvonek večer lidem hlásí.
Co teď as myslí ubohá? – ach, kdo ví.
Vidí jen jeden obraz, ze všech jeden,
kol něho kreslí nejpestřejší éden,
kol něho kreslí hlavy nepoznané;
a v tanci lítá, na něj ňádra skládá,
div že v chorobu nad tím neupadá;
bohatá slza s oka na líc kane,
pak zmizí obraz, všecko, všecko mizí,
ubohá poznala, že byl to obraz cizí
a cizí tvář a cizí objímání.
Chtěla by padnout, nevstat do skonání,
chtěla by pryč a jest jak ukována.
Na každé myšlence lpí jenom hana
a na každém je slovu krví psáno,
že darmo hledat na večer už ráno,
že darmo plakat, darmo toužit v želi,
kdy pro sirotka všickni oněměli...
Že oněměli? – slov tu arci není. –
Hoch jako strom, co bujně květe v poli,
má taky srdce; či se domníváte,
že žádná trýzeň mu je nerozbolí,
byť trýzeň to, co v cizé dívce ryje? –
Myšlenky k němu divné, nepojaté
stoupají jako jiskry dýmu ze požáru,
on nemá moci ušlapat je k zmaru
a donutit se k jejich zapomnění,
jsou jemu vůdcem, ač jim světla schází;
on každou z nich na konec doprovází,
až zhyne, shasne – chytá novou zase...
Jsou bludičky to. – Hoch je mladý, žije
a rád se skoří leposti a kráse.
Na chvíli aspoň. – Večer ustvořený,
jak byl by k službám každé vnadě ženy – –
zdaž láska to, vás nezeptá se žádný
a mladík odpustí si, že není tak chladný...
Tak tajný klid jak v svatvečer je boží.
Kdo srdce nosí, ten se nepoloží
ku spánku těla, spíše ducha k snění,
ten lásku bude volat k ulevení
do hlubin srdce, které spalo za dne;
teď za večera novou touhou mladne,
počíná žít a uvolní své tísni
buď povzdechnutím nebo tklivou písní; –
ach, škoda, že to snění bez života,
to jako beze slov je pouhá nota.
Ach, což ten život! – to jsou arci slova,
což do slova, kdy málo citu chová,
mně milejší je píseň, zvuky nahé,
ve chvilce zanícení, spásy blahé,
mně milejší jsou sladké z lesa tóny
než z lidských ňader vynucené stony.
V tom tajném klidu kdož by srdce nosil
a za hodinku ještě nepoprosil,
by ještě déle moh’ se dívat na to,
jak obláčí se večer v samé zlato
a noc své vznáší pláště nade kraje,
by svedla mysl ve ztracené ráje?
Ó kdožby nechtěl zadívat se v sebe
a hledat s touhou v srdci vlastním nebe,
rozklenout nad ním peruť lásky svojí
a pousnout jak po vítězném boji,
rozhárat všecko, co kdy v ňádru cítil,
a hledat oheň, jenž by dál mu svítil
a nikdy nezhas’ jak ta lampa malá,
co věčně za spasení naše pálá,
a nikdy nezhas’ jako boží oko,
co strážcem nám – tam v nebi převysoko?
Ó kdožby lásky prost chtěl tvrdým býti
a hrdý dřív neskláněl živobytí,
ó kdožby chudý dřív se nemnil králem,
ó kdožby nechtěl v boj se dáti s kalem
i blátem lidstva, nechtěl život ždáti
a nechtěl svět ten celý milovati,
padnout mu v náruč v svatém zanícení?! –
Ukaž se, člověče, v němž lásky ohně není,
a já pak skloním ku tvé šiji hlavu
a vyrvu duši, půjdu na popravu!
Pospěšte si, kdo lásku v ňádru máte,
pod křídlo jděte nocí rozepiaté,
ať ráno lstivě na vás nepřikvačí
těch stromů ševel a ta hudba ptačí!
Snad je těch lidí mnoho po široku,
v jichž láskyplném zrcadlí se oku
veškerý zápal z mého srdce hloubi.
Teď v chvíli té se tisíc duší snoubí,
jediným dechem jedna s druhou splývá
a jedno oko ve druhé se dívá,
a v malé oko celý svět se skládá
a všecka srdce pojednou jsou mladá!
Tam od jezera stezka pro dva lidi –
ani je měsíc na ní nevyslídí.
Na pravo skály, z mechu se obrázky –
hezky se dívat na ně v blahu lásky.
Na levo louka – tráva posečená,
jakby teď právě odešla z ní žena,
než k dětem vrátila se za večera.
Teď vystupuje něco z pološera –
jeden to člověk? – není možno ani –
či snad dvé srdcí v tichém rozmlouvání,
že nelze rozeznat, zda šustlo listí
neb vydechli cos rtové jejich čistí?...
Teď blíž a blíž – a hlavy přece dvě jsou,
či snad je spolu s myšlenkami nesou
tak těsně, věrně, jakby jedna hlava? –
Ve houští ptáče žalem postonává,
hrdélko měkne, tklivá píseň zvučí; –
to snad dvé lidí písničkám se učí? –
Snad přišli poslouchat? – ba divné věru;
a přece ptáci nejlíp při večeru
dovedou skládat, den co podal krásy,
než večernice konec jeho hlásí,
a přec lidé v noci nejraději
tu tajnou píseň mladé lásky pějí,
a nemilo jim, kdy se den už vrací.
Po cestě lidé, v olšině zas ptáci.
„Jak, milá panno, přece říkají ti? –
vždyť nelze ani slova promluviti – –
to políbení sladší tvého jmena,
neb mladá jsi a láskyplná žena,
nuž pověz mi, ty roztomilé dítě,
tvůj milý jmenem tvým pak pozdraví tě!“
„„Neptej se, miláčku, o neptej se to,
mé jmeno chudé, k tomu ještě kleto,
a není pěkné, což je po tom slovu,
zvlášť kdy se pojí k srdci sirotkovu; –
já se tě neptám, jak ti říkaj’ tady,
jsi miláček můj, k tomu krásný, mladý,
máš pěkné oči, kadeř jako z peří –
kdo neuviděl, ani neuvěří –
já se tě neptám – bože! a to čelo,
jak hrdě hledí na svět, na okolí! –
Však mne ten pohled nikdy nerozbolí,
v pohledu tom mé srdce rozhořelo!
Tu spleť mi květy do pestrého vínku
a neptej se víc na to jmeno moje –
to nadělá ti darmo nepokoje,
a pozlobíš se potom na – Márinku!““
„Márinko, anděli, o dítě, ženo,
jak hezky sluší ti to pěkné jmeno
a jsi tak krásná jako na obrázku –
a neměl bych ti celičkou dát lásku?“
Márinka bledne, je jí toho líto,
že chudé jmeno nezůstalo skryto,
dívá se plaše do tmavého kraje,
v němž bledá záře ze měsíce hraje;
ta zář utíká k skále, do jezera
a pak co tma se do tmavého šera
navrací jako člověk po daleké cestě,
kdy marně bloudil světem po nevěstě.
Márinka bledne, snad že toho želí,
že mžikem dala v oběť život celý
tím jedním slovem a že na svědomí
se vina snese s drtícími hromy;
Márinka bledne, že snad tuze mnoho
trápit se láskou tak pro ledakoho,
že kdyby zastihla ji tady matka,
kdy objímá ji náruč muže sladká,
a kdyby otec hleděl na ni přísně –
že počala by nota jiné písně,
snad výčitka, a snad i stony, žaly –
oči by se jí v slzách rozplakaly
a sen by zašel jako v první ráno,
a tiše řekla by: už dokonáno.
Však bohužel tu žádná z oněch lící;
jen jedna tvář tu, a ta ve měsíci –
a což ten měsíc, nepoví to lidem,
ten podívá se a odchází s klidem.
Však darmo myslit líce na matčiny,
by káraly ji z nejčistější viny,
však darmo hledat otce přísné zraky –
jen jedna tvář tu a ta nad oblaky!
Nebe i zem se v smutku šatí hávy,
na srdce padá tíží ze olova,
jak havran letí myšlenka teď z hlavy
a z prsou vzdechy, lkání místo slova.
Každý se muž odívá do taláru,
to v habit černý jako o rekviích –
zas jedna duše uhasíná v zmaru
a k hrobu klesá v kletby melodiích.
Postavy tajné, plny panské pýchy
s obřadem smutným kolem utíkají –
pohřeb to divný, kdy za hnusné hříchy
ni jedny oči v pláči nezalkají.
Pohřeb to divný, bez svící a zvonů,
bez modlitby a bez průvodu lidu – –
zdaž člověk po smrti, zdaž po životu skonu
kdy dojde míru, pokoje a klidu?
Je těžko slzou ulevit své hrudi,
kdy rozrývá ji bleskem noc ta divá,
a sotva myšlenka se blaha vzbudí,
už sejček všemu umíráčkem zpívá.
Už všemu, všemu hodinka se blíží
a smrti ruka štěstí z loktů dere –
jen stíny lidstva po zemi se plíží
a ze rtů kněží zazní: miserere.
Snad ani to ne. Snad jen úsměv Kaina,
kdy Abel v krvi potopil se celý –
a přece srdcem bolest běží tajná
a prsa by se bolem rozletěly.
Na jazyk slovo smělé, velké sedá
a ruka třímá meč a zrádné kopí –
však tvář je strhaná a mrtvá, bledá
a lidská slza rosou běd ji kropí.
Pan ďábel výská. V pekle na cimbály
ta chasa bláznů tluče v opojení,
a slávu hlásá mefistovi králi,
že v světě cnosti není, není, není.
Pan král se směje, chechtá, blázní, šílí
a pohár krve vznáší do plamene,
nestoudné ženy strašným jekem kvílí,
až kvil ten hříchu do stropu se klene.
Do stropu z krve, bídy, hany, bláta,
to místo šarlátu a stříbra, zlata –
pan král je vesel, chasa duši vítá
a žárem rudým brána pekla svítá.
Před novou duší ženy tance vedou
ve skoku chlípném, s rozervaným vlasem
a duše s tváří neskončeně bledou
se šeptem víc, ne s vnadným jindy hlasem,
v němž cnost a krása shlížela se čistá,
pohlíží vůkol, zdaž tu není Krista,
a smáčí šat tím trpkým, bílým mokem.
Ty nejsi Márinka s tím potrhaným okem,
ty nejsi Márinka, to jsou jen tvoje stíny,
ty nejsi Márinka, ta byla beze viny –
ty nejsi Márinka, ta v jasné cnosti žila,
ta byla upřímná a krásná, sličná, milá!
Ten vlas se stáčí jako hadí plémě,
to oko blýští jako blesky žáru,
tak nezřela tě na svých prsou země
a nechodila’s černém ve taláru.
A přece, ženo! – přece, ženo’s, padla.
Routa ti s věnce jako v podzim svadla,
vyschl ten pramen nejkrásnějších očí
a srdce nad bokem ti ve prach změnilo se.
Teď nezaskví se oko v pláčů rose,
teď o tvůj pas se ruka neotočí,
zčernala by jak tknuta ďábla rukou,
zedrána metlou, utrýzněna mukou,
a na tvé hlavě věnec sedí z hloží –
odpusť ti, Marje, milosrdí boží!!
Tvé tělo dosud mezi lidmi bloudí,
však duše tvá zde věčném trvej v želi –
jen jeden jest, kdo lidskou vášeň soudí,
byť luzy rty se slávou rozezněly.
Ta luza křičí: sláva, sláva, sláva!
A ze člověka drahá padá hlava,
a srdce stydne, jakby led je nosil,
vysychá oko jak studánka v létě,
kdy čeká na to, aby dešť ji zrosil,
a luza výská po dalekém světě,
div srdce vášní, vztekem nerozbolí;
a luza výská – přejte jí té chvíle,
kdy věncem krášlí vyvolence milé,
by druhý den je pošlapala znova,
a místo slávy – kletby, hanby slova
vyvrhla na ně, sklála život vzdmutý
a za list vavřínu zvolila prut si krutý
a šlehala jím ve tvář prorokovu,
než došel v řeči k poslednímu slovu!
Tvé tělo žije, duše mrtva zase.
Neplačte pro ni, v mladistvé že kráse
vnořila ruku v tůni krve plnou
a postříkla se rozpustilou vlnou,
neplačte pro ni – – Márinko, mé dítě,
ten plamen pekla zase oživí tě
a dojdeš znovu krásné ku myšlence
a zpomeneš si svého na milence,
a vzkřikneš, ztichneš – bude se ti zdáti,
jak upadla by’s věčné do závrati,
budeš si přáti, usnout navždy v hříchu
a rozpláčeš se u šíleném smíchu – –
to bude krásné, ach to rozkoš bude,
Márinko, ženo, dítě moje chudé!!
Snad, Márinko, ač smrt tě v náruč vzala,
by’s ještě jednou umřít sobě přála,
pochovat duši, uspat v noci, za dne,
kdy není nikde smilování žádné.
Je přec tak sladko odpočívat v zemi
a k hlasům všem, všem zůstat němý
a zůstat mrtvým všemu tomu světu,
a býti stromem bez májových květů,
a spát a spát a věčně spát jen v snění
a nedočkat se více probuzení. –
Pan mefisto dnes vesel; chasa výská.
Márince po bohu se zase stýská,
chce pomodlit se, řeč jí selže v slovu.
Hle, vizte před sebou zde cnosti vdovu!
Ženich to krásný, bez klamu a bludu,
jenž nezasívá do srdce vám trudu,
hle, vizte zoufalost zde v ztroskotané ženě
a zplačte nad ní, ďáblové kdy v plese – –
z daleka chorál nočních duchů nese
se do hlubin a zmírá ve ozvěně.
Smutný to obraz; a mefisto výská.
Hrom divoký na stěny pekla tříská
a ženy kvílí, Márinka se chvěje – –
ach, což je v pekle lidem do naděje...
Márinka nedoufá, už víra všecka je z ní,
už láska prchla z posvátného stanu,
v němž duše ještě upomínky vězní,
jen žel, že ohlas jich sezvání hranu.
Márinka nedoufá – a k čemu doufat taky? –
Je snadno doufat nad i pod oblaky,
však není víry ve utrobách hlíny,
však není cnosti víc, kde vládnou viny;
je snadno doufat, kdy je naděj’ ve sny –
však kdy se ve hrob klade děsný
celá ta síla, člověkem co žije –
pak těžko štěstí hledat u Marije!
Márinko, ženo! – k čemu už to slovo,
kdy puklo žalem srdce básníkovo?...
Hoj, byla noc! – jak po vražedném činu,
kdy člověk prchá pykat za svou vinu;
to tmavé nebe jako plášť je vraha,
kdy po něm ruka mstitelova sáhá,
z oka mu plamen žhavých blesků lítá
a vzdechem lítost jakby poukrytá
se vyrve časem, stonem útrap mučí,
jak ze skalin kdy divý orkán skučí!
Hoj, byla noc! ó velká, velká noci!
Živlové hlásejí se k síle své a moci,
a jeden zdá se předstihuje druhý,
a darmo hledáš v tůni její luhy,
ty hory modré, padoly a stráně!
Bouř dutě hučí jako zvony k hraně,
v ozvěně jásá, jásá a zas šílí,
tam ve úskalí jako děcko kvílí
a nežli skončí divou píseň jednu
a než se snese poslední tón ke dnu,
už nová řada do tmy černé letí
a horám, skalám padá do objetí!
Hoj, byla noc – ta noc je nocí svátkem!
Nechtějte myslit, že to živlů zmatkem,
to nejkrásnější hudby harmonije,
to nejkrásnějším zpěvem cherubínů,
jenž z duše jejich na světy se lije
co pozdravy na hlavy země-synů!
Hoj, byla noc, jak bůh by mluvil k lidu,
chtěl odměnit ho za veškerou bídu
a ukázat mu, že je velkým bohem,
jenž umí svolat hlásným trouby rohem
celou tu sílu, i to blaho celé,
jež nepocítil dosud člověk v těle,
a ukázat mu, že se nevzdá moci – –
hoj, byla noc – ta noc je svátkem nocí!
Čí je to vlas? – tak jak ta noc je tmavý
a jako zmije stáčí se kol hlavy!
Čí je to vlas? – čí oko se to třpytí? –
Lesk jeho divě do kraje se řítí
jak blesky s toho zbouřeného nebe!
Ach, žel, o žel, to tvář je dávno známá –
i hluboká ta noc mne neoklamá –
ach, žel, Márinko, tak shledávám tebe?!
Márinko, postůj, noc tě tmavá svede
a na tváře ti lilje vsází bledé,
Márinko, postůj, noc tě v propast skolí
a nevytoneš, hluboká je řeka,
navrať se zpátky, miláček tě čeká
a rány hříchu více nezabolí!
Márinka neví, co se děje kolem,
Márinka letí po strništi, polem,
Márinka plakat chce, a přece nelká;
je těžko lkát, kdy svědomí červ hlodá
a do srdce šíp přiostřený bodá,
je těžko lkát, kdy bolest je tak velká.
Teď vítr nese Márinčinu nohu
až ku zdi vetché, místy rozbourané, –
vydral se blesk ze chmury na oblohu
a za ní křížů zlámaných roj plane:
kus hnátu, lebka, nasypané hroudy
co upomínka na poslední soudy. –
Hoj, byla noc – Márinko, povol kroku, –
zhasni tu záři ve šíleném oku! –
Čí je to vlas? tak jak ta noc je tmavý
a jako zmije stáčí se kol hlavy.
Čí je to lebka? – nech toho, mé dítě,
sic přijde bouř a tady pohrobí tě.
Ten truchlý jasan odumírá rychle,
jak mladost, krása a cnost mezi lidem,
opadá květ a z ratolesti vyschlé
i listí stele lůžko sobě s klidem.
Tam z kříže latě kus – čí nápis je to? –
to staré asi jmeno, světem kleto,
už ani barvu nechce podržeti
a hodí se těm větrům za oběti.
Čí lebka to? – snad ducha velikého,
škoda že mrtev, věru škoda je ho,
teď neposlouží leda anatomu.
Čí je to hnát? – vy smějete se tomu,
že starou předvádím tu před vás notu,
jež neprospěje lidem ku životu;
vy smějete se, že chci sobě hráti
snad na Hamleta, jak si chvíli krátí
na zdrané hlavě ještě s kouskem vlasů;
to arci nehodí se více do zdrávasu,
kdy křesťan vkročí na to místo svaté – –
nu, snad se proto na mne nehněváte.
Čí je to hnát? – ach Márinko ty sirá,
tě asi žal a zoufání rozdírá, –
a já bych výskal, že ta noc tak živá
a se smíchem že na to vše se dívá, –
a já bych výskal – odpusť, bože, mi to –
a já bych výskal – Márinky mně líto –
a rád bych výskal a zas plakal k tomu –
čí lebka to? – zeptej se anatomů.
Márinka nalézá své slzy zase,
jež kmitají se na tmavé jí řase,
Márinka pláče, vítr vzdechy nosí,
Márinka pláče a hrob matčin rosí:
„Matičko drahá, probuď se,
tvé dítě přišlo vinné,
nad hlavou tma mu hluboká
a světlo světa hyne.
Matičko milá, dlouho dost
už nosila mě země,
je smutno srdci v samotě,
matičko, vrať se ke mně.
Matičko milá, nechtěj spát,
vrať do světa se zpátky,
je smutno v světě k zoufání
a smutněj’ beze matky.
Matičko milá, všude tma
a nikde žádné světlo,
a všecko kvítí vyžloutlo,
co po lučinách kvetlo.
Matičko milá, v oku tma
a ňádra se mi boří,
srdce mi v těle ustydá
a hlava ohněm hoří.
Matičko milá, pravda to,
že zabijí se lidé? –
mně smutno, teskno bez konce –
nuž co mi, bože, zbyde?...
Matičko milá, plakat chci
a slzy není žádné,
myšlenky není na boha
a touha k nebi chladne.
Viď, matičko, to velký hřích,
kdy člověk zoufá v světě,
a viď, že jeho žití je
jak bezbožníka kleté.
A nebe, peklo, očistec?...
matičko milá v hrobě,
buď vrať se zpátky do světa
neb zavolej mne k sobě!“
S jejího oka slzy přebohaté
teď padají v hrob této půdy svaté.
Už jeseň tady – sotva květy vzpučí;
Márinka zalívá a dojista, že zjitra
se vznoří lupeň z vlhké země nitra
a klesne jeseni té mužně do náruči.
Živlové ztichli, bouř se ke snu sklání
a měsíc v dol pozírá v usmívání.
Tak po nadšení pokojná je chvíle,
tak po dnech černých časy planou bílé,
tak po noci den vstává z růží stkaný,
tak sláva vzchází po útrapách hany,
tak po zimě se krajem klade vesna –
však po životě smrt se budí ze sna
a srdce drtí, hlavy v lebky mění –
ach, všecko, všecko samé utrpení!
A ráno přišel hrobník s rýčem v rukou
a podivil se nezvyklému zjevu,
pohladil v čelo uplakanou děvu
a zarmoutil se nad tou její mukou.
Studené čelo, oči v sloupu stojí –
snad se jí hrobař pozdvihnouti bojí?...
Studená ruka – podejte mu vody,
to stihly dívku cestou nepohody,
podejte léky – konec bude mdlobě – –
V hrobě spí matka – a teď spějí obě.
Ta matka dole, nahoře zas dcera:
ji rozedrala utrpení sterá,
a jedno velké a ty druhé – malé? –
jsou velké sic, však nejsou neskonalé
jak toto jedno; to s ní půjde spat
a před soud boží s ní se ubírat –
to jedno hoře, to je velké hoře!
Pro ně chce plakat věčné ve pokoře,
pro ně by padla na zem ještě jednou,
než světla světa nad obzorem zblednou,
a žila znovu s nejčistější cností
a přišla zase bohu do milosti,
pro ně chce trpět věčné ve pokoře –
to jedno hoře – neskonalé hoře!
Márinky není, struny popraskaly
a harfa visí na svalené stěně.
Umírá ohlas dálné ve ozvěně
jak náhlý výkřik v lomu srázných skalí,
umírá, hasne, jako svíce žití.
Kdo, kdo ji zase ku plameni znítí?...
Ta píseň moje už je dozpívána,
poslední akkord v uchu doznívá mi,
a mám se loučit, myšlenky mé, s vámi,
kdy zbyla v prsou těžká z boje rána?!...
Upadl člověk – což to píseň krásná!
Upadl člověk, cnost s ním do propasti
sřítila se jak balvan s výše hory,
zašlehla jiskra o skalinu jasná –
to lítost nad ztraceným duše rájem.
Člověk by všecko se sebe chtěl střásti,
co ponětí kdy hříchu vyvolalo;
však hrůzou strne, cnosti že tak málo
a spousta hříchů bez konce a míry.
Jak mladá láska za nejkrasším májem
rozpláče srdce vzdechem nepojatým:
tak oko moje bez naděje, víry
pohlédlo smutně, Márinko má, k tobě!
Rád bych tě nazval archandělem svatým
a modlitbu k tvé spáse na rty svedl –
však luza bláznů v smíchu plvá po mně
a skřivený ret ledem dotknut zbledl!
Spi tiše, tiše, v opuštěném hrobě
sen povolaných, nerušený, sladký,
bez kříže, jmena, květů, bez památky
v čtyrstěnném pěkném, beze světla domě,
kde není trestu pro nevinné viny...
Zhynula duše – snad ji pojmul jiný
svět slavnější, daleko hroudy naší,
pln cnosti, krásy, výše nevídané...
Upadl člověk – tisíc jich se vznáší –
pohasla hvězda – tisíce jich vzplane – –
Nuž co to jest, kdy jeden ve hrob klesá
a miliardy k životu se budí?
Nuž co to jest, kdy jeden v peklo padá
a miliardy letí na nebesa,
kdy jeden člověk za volnost se bije
a tisíce jich ruce ve klín skládá –
nuž co to jest?! – to příběh věru všední,
jak z rána den a k večeru noc tmavá.
Svět vstává, žije, zase dokonává
jak člověk z těla. Hlavu tíží spaní,
kol všude tma a nikde smilování
po šírém dalekém tom světě celém.
Jsme v hadrech nuzných; budem věčně chudí
a věčně nám se hvězdou nerozední?...
Světýlko noční bdí jen u Marije –
to píseň má jak jiskra pod popelem.