Mráz tuhý praskal pod nohama venku
a my seděli teplém ve přístěnku,
ve hlavě klid a v srdci měkkosť vřelou,
vzpomínku na rtech, k písni nedospělou.
Již tomu dávno; odplynulo mládí
a jen tak ve snách žijí kamarádi:
tam ten už klesá, onen v bujném boji
na mladou hlavu čerstvý vavřín strojí
a ten zas, k němuž duše přirostla mi,
už dávno, dávno není mezi námi.
Plál jeho duch i plálo srdce v těle
a zhynulo mu v ňadru osiřelé:
žár schladnul v prsou lidských srdcí chladem
i vadla krása v srdci jeho mladém.
Myšlenka za myšlenkou letla v dáli,
by nikdy více s ním se nesetkaly,
cit za pocitem z mysli tratil se mu,
by nezabloudil nikdy více k němu.
Jen v upomínce časem zablyskla se
ta jeho mladosť ve bývalé kráse,
však jen tak jako hvězda na vysoku,
jak lásky blesk v nestálém dívčím oku.
Ba nestálém: a přece prodal za ni
čin, svědomí i vůli bez reptání...
Byl mlád a jarý jak let orla k výši
a titanské sny rodil v prosté chýši;
chtěl vésti bratry k velikému činu
a rozrazil leb hrdosť o dívčinu.
Jak prorok kázal o svědomí, vůli,
že v lidech ledové se kůry hnuly,
a ve triumfu svého oslavení
sám klesl bídně, hoden zatracení:
řetězy, nečinnosť, tma v duši, těle, celi
sen za snem z prsou jemu vybíjely.
A venku tam, kde volné pění ptáků
zaznívá jemně hudbou ze soumraku,
tam na svobodě ona, po níž prahna
unikal z otroctví a kalu, bahna.
Tam venku ona, krásná pána dcera,
jenž uvrhnul jej v muka mnohosterá.
Zjevení božské: oči její sličné
jak vyňaty by z nebes dráhy mlíčné
slz mlhou sotva pronikají šerem,
když nastupuje letním před večerem.
Sní, vzpomíná – jaké to vzpomínání,
když láska s pýchou v ňadru jejím v boji
a jenom vášeň oběma je zbraní.
Kdo vítězem? Teď tam u otce stojí
ta hrdá postava a v prosbách pne se ruka,
by vězni byla odpuštěna muka
i vrácena mu volnosť... Otec okem pátrá,
čím hrdou dceru obměkčila chátra...
„Ať odvolá svá slova o svědomí,
o vůli, činu,“ v prosbách ruce lomí
ta hrdá postava – – a vězni pouta sňata. On odvolal. – –
Kdo zranil orla letnoucího k výši?
Kdo zbořil sny zrozené v prosté chýši?
Opuštěn od všech, povržený všemi
spěl v náruč její, zlíbat šatův lemy,
pohladit vlas a stisknout do náruči
a vyvzdychat, co ňadro jeho mučí –
leč jaký návrat, jaké oklamání!
Nenašel dívky, našel hrdou paní...
Pak zmizela mu jako vidina, jen časem
se zamihla mu s pyšným v oku jasem,
a navždy zanikla – – – Co žebrák s holí
procházel kraje země svojí rodné:
viděl svůj lid, jejž opustil tu chvíli,
kdy láska jej i pýcha zaslepily.
Je těžká rána, vlasť kdy v srdce bodne,
je těžká bolesť, která věčně bolí!
Dnes rok, co umřel... Smrakuje se
a píseň kolední jde ode chaty k chatě;
mráz venku praská, v kamnech oheň světlý
a v oknech z ledu růže porozkvetly.
Zni, písni vánoční, v té noci ve hvězdnaté
jak pohřební zpěv nade hrobem tklivý,
i můj vánoční dnes tak žalostivý,
jak byl bys, druhu, včera byl mým druhem
a dnes šel černým, smutným smrti luhem...