Kain zabil bratra. První stříkla krev
a vášeň šlehla ve svět plamenem,
křik divoký a bojův děsný řev
zatřásl tvorem, květem, kamenem.
Po zemi bludné duše putovaly,
skal úbočím a širou plání lkaly
a umíráčkem lesy zaznívaly;
schnul každý keř a vadly ratolesti,
rodina ptačí spěla do hnízda
a darmo čekal bys, že svoje zvěsti
kos nebo skřivan ve kraj zahvízdá;
kde plálo slunce dřív, tam temná mraků noc
a nikdo nikde nešel na pomoc...
A nejen květ na uschlém hynul stvolu –
i z lidských srdcí prchal každý cit,
byl prázden člověk jásání i bolu
a obraz přírody té: hluchý, tupý
a slep a něm a jenom vášní spit –
ba, co kde lidé – byly jenom trupy.
A na to shlížeti měl Hospodin.
Zlobou i želem duše jeho vzplála,
předstoupil před něj obraz lidských vin
i bída lidská hrozná, neustálá,
stud zardělý a pláč a slzy, vzdechy
a věčný rmut a tíseň bez potěchy.
I pozřel dolů v tůni sterých světů:
tam kroužila ta koule, temný bod,
a v mihotavém točila se letu
a na ní vyhnaný ten z ráje rod,
an k hroudě poután okovy své táhne
a hříchu svého věčnou kletbu nosí,
jak duše jeho po edenu prahne
a jak smrť chladně lidské hlavy kosí.
I zatemnil se Hospodinův zor,
jak když se mraky z ledných ženou hor,
a jak když bouře zarachotí v dáli,
tak božské rety hlásati se jaly:
„O plémě moje, jež jsem ku obrazu
své duše stvořil, nešťastný můj rode,
jak těžký postihnul tě trest!
Dřív ráje syn, teď šelem druh a plazů,
čas na tvé duši drsným zubem hlode –
jak přebídný tvůj obraz jest!
A na té bědné žití tvého pouti
krev uzřel jsem, krev z vlastní tvojí hlavy –
jak neblahý je osud tvůj!
Ne jen hněv můj, i tvůj měl zaplanouti
v tvých synech, v boj to bratrovraždy dravý –
ach slzou lítosti zor vlhne můj!“
Bůh slitoval se. S jeho svaté brvy
v krůpěji soucitu mok padá prvý
a oblačnými nebes lemy
se dolů snáší k lidské zemi...
Ta slza boží skví se v každém květu,
v té mlžin páře, v duze líbezné,
v lidského oka nevýslovném vznětu,
v němž s duší duše zas se nalezne.
Vylétá pták zas s písní v hrdle zlatou,
slunce se jasní září mámivou,
květ pučí, kam se pohne člověk patou,
a vůně dýše lesem, nad nivou.
Aj, člověk v náruč padá člověku!
Již prchá vášeň, zloba v smích se mění,
a tam, kde hněvu hrom řval od věku,
zní všude hymnus lásky, odpuštění.
Hle, silný slabým podává svou ruku,
bohatec chudým otvírá své domy;
kdo žízně žel a hladu cítí muku,
kdo chor a smuten časův od pohromy:
ten syt a zdráv a blažen spočine
na zemi jak na hrudi matčině.
Buď velebena chvíle, na prah země
kdy slza soucitu se sronila –
v ní lidské znova zrodilo se plémě
a vzešla jemu doba spanilá:
dech lásky líbá snivou jeho skráň
a štěstí sype v světy boží dlaň...