V BASILICE SV. PETRA.
Co v bájích dětských se mi zjevovalo,
co přelétalo v plachém snění mém,
co v čarokruh mne tajeplný zvalo
půvabných zjevů přeludem:
to zřel jsem náhle, jakby za svítání
mrak zaplál zoře zákmitem:
přede mnou město věčné v páře ranní
se rysovalo blankytem.
Ku posvěceným prahům apoštolů
jsem připutoval z daleka,
kde dřímá v snivém Tibeřině dolu
snah lidských duma vševěká.
Kupole šedá obloukovým vzmachem,
k nebeské báni pjala se,
jak hlava boží obestřená nachem
v myšlénky tvůrčí úžase.
[7]
A pod ní dlouhým tísnilo se řadem
věncoví postav kamenných,
jak cherubů sbor před edenu sadem
s tím lesem mečů plamenných.
Od vodometu – jehož vlahé pěny
rosily skráň mi, žhavou plec –
jehlanec modlám kdysi zasvěcený,
jejž vztyčil papež pastevec,*)
mně prstem tenkým k branám ráje kynul.
Tam duše tíhla nadšená, –
však zvolna jen se kročej matný šinul
a poklesala kolena.
Pak rozvila se před mou sžaslou tváří
Petrova chrámu veleba,
v níž boží duch, jak v třpytné hvězdné záři,
od věků rád se kolébá,
v níž holubice víry zlatoryzé
od římsy k římse přelétá
s haluzí míru, která v jarní míze
v ochozů přítmí rozkvetá.
———
*) Sixtus V.
8
U hrobu Petra vnořeného v stíny,
pod mramorovým balvanem
jsem stanul, jak syn bájné Ukrajiny,
před svatým stepi kurhanem.
A hlavou snivou tísnily se v mihu
myšlénky v bouřném víření,
jak laštovek roj, když vesluje k jihu
zimavou mlhou jesení.
Poklek’ jsem zbožně u noh sochy svaté
před Petra trůnem velmožným,
kde leskne kov se v plísni rezovaté
zulíbán retem pobožným.
A poprvé zas v žití divé vřavě,
zde v klenbě chrámu vznešené,
jsem k Hospodinu horoucně a žhavě
pozdvihl srdce skroušené.
I modlil jsem se jako děcko snivé,
s tou duší nade padlý sníh:
co bajkou jen a chorým sněním dříve
nazýval duše zpupný pych,
to růžojasem rajských světel náhle
opředlo tichou chrámu šeř,
jak světlo, jímžto kdys na poušti zprahlé
Jehovy zaplál pustý keř.
9
Opodál, mistra dlátem vytesaný,
dlel na kolenou velekněz,
na jehož pokyn kdys ty boží stany
se pyšně vzpjaly do nebes.
Jak prorok boží, když na boku skály
ždal spásu svému plemeni
a sepjaté mu ruce podpírali,
by neumdléval v modlení:
tak v klenbu hvězdnou Pius osamělý
zrak upíral zde kamenný,
kde mosaikou obrovskou se skvěly
Petrova jména písmeny. –
Hloub v chrám jsem vešel – bílé jeho stěny
se rozstoupaly v dál a dál.
bez konce, jak les kouzlem obestřený,
jenž chodce v stín svůj vylákal.
V nich zabloudil jsem duší osiřelou
a tajeplná vidina
zas vyvábila bytost moji celou
přízraků čarných do klína.
V záchvatu kouzla, touhou roznícený,
jsem uzřel náhle smavý kraj,
paprskem slunce zpola osvícený,
jak zaslíbené země ráj.
10
Před zrakem mým se rozvlnily davy,
palmovou strouce větvici –
Jemu, jenž omhlen gloriolou slávy,
na prosté klusal oslici.
Ku branám chrámu kroky Jeho tíhly –
v ten nerozborný církve val,
jejž v milosrdí věčném nevystihlý
na skále sám si zbudoval.
Pak vstoupil ve chrám – minul baldachýny,
zářící s trůnu, s pyšných stěn,
k rybáře sošce ponořené v stíny
usedl divně rozteskněn...
Má duše ze sna náhle procitnula,
veleby dechem, ovatá – –
a přede mnou se bájně k nebi pnula
zas kuple chrámu hvězdnatá.
11