Soumraku šero snášelo se jemně
na Monte Pincio do vonného sadu,
v pozadí chmurném andělského hradu
velechrám Petrův rysoval se temně
obrovskou kuplí, zpola pohříženou
ve zlaté moře záplav červánkových.
Na Palatinu, v jasmínových křovích,
se ozval slavík písní roztouženou –
touž, kterou teskně rokotával kdysi
pod římsou zlatou Neronova domu,
jenž rozvalen tam leží pod cyprysy
a blýská štíhlých sloupů hlavicemi –
doupěti roveň – spuštěnému lomu,
kde ještěr, siné připodobněn zemi,
se kmitá jako plachý šotek z báje
a mizí, krokům chodce unikaje.
Písčitou stezkou k městu jsem se vracel,
vždy v posléz toužné upíraje hledy
v sad, jenž se v přítmí piniovém ztrácel,
skrývaje ve svém čarosnivém klínu
poprsí vážných pořad sinobledý,
jež vztyčeny zde v paměť nehynoucí,
těch bohorovných Italie synů,
co s písní na rtech, s mečem v paži mroucí
za rodnou zemi žití mladé kladli,
když světem všude mrazné ledy jihly
a Bůh sám v tužbách svojich nevystihlý
myšlének sprchu seslal na kraj svadlý,
jíž vzešla rázem svěží zeleň ducha
a ve klas hnala jarých srdcí tucha!
Naposled ještě, tmavou nad arkadou,
květ obrovitý agave mi kynul,
jenž vzešel právě s první jara vnadou
a v uschlém listí v zápětí již hynul.
Po bledých stupních mramorových schodů,
ulicí tichou krok můj dál se šinul
ku čarovnému živé vody brodu,
jenž tryská tu a víří šumnou pěnou,
jak by jej ruka prorokova byla
na povel boží ze skal vykouzlila.
Fontana Trevi! K zábradlí jsem schýlil,
na kámen chladný hlavu unavenou,
šplun vody v sluch mi tesknou dumu kvílil,
když jako ptáče okraj zprahlých retů
jsem vnořil v paprsk šumných vodometů.
Jak nápoj čarný z číše okouzlené,
ta krůpěj vlahá v ústa skanula mi
a duch můj stíhal po hladině sklené
přeludy švarné, luzných zjevů klamy,
k nimž hudbou tesknou tiše přihrávala
fontana v měkkém opojivém šumu.
Když ruka větrů mlžný závoj svála
s hladiny šeré – odložil jsem dumu,
penízek drobný vhodil ve hlubinu,
pohřížen ve stín sochy Neptunovy; –
a věštbu starou z omšeného klínu
fontana v sluch mi zašeptala slovy:
Kdo vodou mojí zrosil ret svůj vlahý,
ten v touze žhavé k nim se vrací znovy
a nazpět musí v svaté Říma prahy!
Od chvíle on, v luzných vidin tísni,
má duše plane neskojeným žárem,
jak nitro ptačí rozechvěno písní,
jež probouzí se v ní procitlým jarem;
a tužba burná srdce moje jímá:
zřít jednou ještě smavý blankyt Říma,
jen jednou ještě pomodlit se v šeru
pod klenbou Petra, kde tak vábno, milo,
kde jediné se bohu zalíbilo;
jen jednou ještě volně, beze směru
se zatoulati Italie rájem,
kde ples jen, švehol, duhojas a vůně!
a posléz, jako ptáče tažné v letu,
unaven sklesnout Trevi nad okrajem
a ssáti zase z kyprých jejích retů
tu báji snivou, již v svém tají lůně...