POUŤ KOSTNICÍ.
Zrak můj bloudil zasmušile
modrou vlnou Bodmanu,
kde se čárně rysovaly
Konstancie věže bílé
v siném Rýna limanu.
V pouť jsem vyšel z chmurné dáli,
z kraje smutku, teskných tuch,
ze země, jíž v chvíli hněvné
přisáhl své záští zjevné
neúsmírný, věčný Bůh.
Kolem výspy Gottliebenu,
v smavý azur stopené,
plula loď a zraky moje,
vlahou slzou zrosené,
stápěly, se v šumnou pěnu,
jež jak sněhu vločka bílá
svislé sosny větvice
loďky veslo ověsila
a ve sluch mi šelestila
divných zvěstí tisíce.
29
Z budov směsi v mlžné dáli
čněly věže münsteru,
pod nimi se v římsách pjaly,
jak roj bájných ještěrů,
okapy nad kleneb kobou,
starodávných věků zdobou.
Byl to dóm, kam biskupi
sešli se kdys v koncil svatý,
aby syna české chaty
vmetli v plamen potupy.
V chrám jsem vešel těžkých dveří
skřípající veřejí
a v dumavých kleneb šeři
duch ve vidin závěji
potácel se zasmušilý;
zraky se mi skabonily,
utajil se v ňádru dech,
když minulost z hrobu vstala
a se teskně odhrávala
znova v chmurných přeludech.
Tak, jak chví se v ústech lidu
žhavým dechem tragiky,
jak ji kreslí vetché blány
starých dějů kroniky.
Zas tu Mistr utýraný
stanul v dumném, vážném klidu
30
v sboru kněží velikém
a za pusté vády, vřavy
svatokupců mrskal davy
břitkým písma bičíkem.
Zase Petr z Alliacu,
římské církve kardinal –
kormidelník pouhý vraku,
jenž se v hrdopýše zval
sborem svatým – archou spásy –
vraštil hněvně zlobné řasy,
a s de Causis Michalem
hledal slova rouhající,
jako bible zákonníci,
na rtu Mistra zsinalém.
Zas hlučelo chatry klínem:
„Smrt českému kacíři,
drzost tu před Hospodinem
ohně žár jen usmíří.
Klet buď vzduch, jejž vydýchával,
a prsa, z nichž mléko ssával!“
Opět v pusté zlovůli
zasypán zdroj studně kletý,
v nějž Hus vnořil žhavé rety,
když výslechem zprahnuly.
31
Císař Zikmund prchal zase
zpět k „zlatému žebříku“,*)
ptáci za ním štěbetali
„rácha“ v směšném pokřiku,
když zahanben, v divé chase,
s Kaina znakem zmizel v dáli,
co zatím na hranici,
zástěrkami ozdobenou
a papírky polepenou,
vedli Mistra biřici.
Davů křídlo v šumném roji
z bran města mne uneslo,
cítil jsem, jak v kadeř moji
jako pírko pokleslo
cos v šelestu větru hravém,
a ve snění mihotavém
rozeznala matná dlaň,
že, co snesli plaší snové,
troud je mitry papírové,
kterou vtiskli Mistru v skráň.
Bez konce se snula, předla
nit na vidin vřetenu;...
procit’ jsem a dál mne vedla
kročej k Husa kamenu,
———
*) důmDům, v němž bydlel po čas svého pobytu na koncilu.
32
jenž na místě tryzny žalné
zdvihá k nebi boky valné,
tam, kde v bolu zoufalém,
v hrůzyplnou zhřížen dumu,
černou zemi hrabě z Chlumu
tiskl pod kabátce lem.
Nad hlavou mi zašumělo
v něhyplném ševelu
čtvero lip, jichž lepé tělo
z mučeníka popelu
jarobujnou vzešlo vnadou,
a jež tu haluzí mladou
v zádumčivých šelestech
hudou Mistru nápěv sladký,
jako pozdrav z bědné chatky,
přeubohých rodných Čech.
V lidu divná zvěst se tají,
že každý rok červencem
prahnou větve, usýchají
a lístečků ruměncem
pokrývají balvan šedý...
Tu pak vstává Mistr bledý
a obrácen k východu
zdvihá k nebi zraky snivé
a v modlitbě vroucí, tklivé
žehná Čechů národu.
33
Pak zas v květy sněhobílé
znova kmen se obalí,
přízrak plaché noční chvíle
těžký balvan zavalí,
lip koruny teskně šumí,
tuchu bolnou v ňádrech tlumí,
že slitovník všemohoucí
mračné nebes na výši –
mučeníka prosby vroucí
neslyší, ach! neslyší!
34