Vojtěch Svatý – sluha Páně, –
zbožný Krista věrozvěst –
zasmušil se, svěsil skráně, –
zamyšlen v třesoucí dlaně,
uzřev kdys, jak na ručest,
lid jeho se vrhá zase
v starých bludů peřeji –
a v pohanském stápí kvase,
víru, lásku, naději.
Zřelť, jak ohně plápolají,
vesele zas na hrobích,
jak tam k tryznám skočnou hrají,
na dudách a na šalmaji,
jak zní zevšad ples a smích,
jak tam všude obětiny
snáší každá chyžice,
z koláčů a medoviny
na prah smolné hranice.
Zsinal Vojtěch – v hněvném hnutí
ruku vztáhl k nebesům:
s oka jeho v mračné rmutí
šlehlo zhoubné zablesknutí,
zlověstících světce dum:
„Proklata buď tato země,
třeba i mne zrodila,
kleto budiž její plémě –
bodejž smrt je zkosila!
Klety buďtež, nivy žírné,
proklet český luh i lán –
ty roviny nedozírné,
jak Sodomy pláně sírné,
ztrestej mocný nebes Pán!
A ty hory ve závoji
švarných borů, doubravin,
uschněte, jak štít Gelboji,
v nějž Jehovy zapad’ stín!“
Sotva že jen biskup svatý
hrůzné kletby slovem hles’,
– v tesknou oblast české chaty,
hned žhavý hled, jedovatý,
s oblaků se mračných snes’. –
Nedštila a nepohla se
olověná obloha, –
země chřadla v plné kráse,
jako jabloň nebohá.
Vyrazil prach z tvrdé škorně
Vojtěch v biblí příkladě,
k Římu bral se, ač jej svorně,
lítostivě, neúmorně,
ve přátelském souladě:
synové té země bědné,
spjatou rukou žebrali,
by obměkčil srdce ledné
a kletby zlo nedohledné –
zažehnal zas do dáli...
Když tak bral se ledem, sněhem,
divokých Alp stržinou,
tu po líci jeho bledém –
a po vousu brady šedém,
slzy tekly bystřinou; –
mrzly a jak drahé perly
v červánkovém zardění,
věsily se mu na berli,
v jíní bílém třepení.
Used’ v prahu skalní skrýše
a již v měkký spánku klín,
klesal zvolna, tichotiše,
když tu před ním s nebes výše
zamihl se bledý stín –
a ve vidin sladkém klamu
mrazné luny siná zář,
jak v pohádce kreslila mu
Václavovu vlídnou tvář.
Na bělouši v pyšné kráse
postava ta mlhová,
v duhovitém tmavojase,
pustou strání kreslila se. – –
Bílá vločka sněhová,
věsila se v uzdu skvící,
jak na větev modřínu,
když v chaloupky okenice
šlehá v noční hodinu.
„Zpátky, zpátky hned v tu chvíli!
nazpět v zemi milenou!
k čemu hled ten zarputilý,
když lid tvůj tam pláče, kvílí,
že’s ratolest zelenou
jemu odnes’ ve prokletí –
a v práh rodné chýžice,
místo svěží míru sněti
vložil kletby větvice!
Ó, obměkči srdce zlaté,
utiš duši vzrušenou,
v níž vždy plály city svaté,
jež i v hněvu chvíli zlaté,
přece byla vznešenou!
Nevztyčíš-li v mysli stmělé
odpuštění, míru stan –
věř, jak vůdce Israele,
nevejdeš též v Kanaan!
Nezahledneš zrnka spásy –
víry svaté osení, –
jež si vlažil slzou řasy,
by vzrostlo v květ plný krásy,
hodný Tvého nadšení. –
Nezemřeš na rodné půdě,
nevejdeš ní v Kristův ráj –
v nehostinné, zimné hrudě
pohřbí tebe cizí kraj!
Zvedni, bratře, paže spjaté
k lítostivým nebesům, –
aby boží oko Svaté,
milosrdím blahým jaté,
žehnalo kraj plný dum,
a zas českým luhem vlála
žírné brázdy úroda,
zas na ni se usmívala
slunce čárná lahoda!“
Procit’ Vojtěch v přítmí sluje; –
vidmo luzné zmizelo,
běsný vítr dále duje
a sněhu se závoj snuje,
světci zimné na čelo.
Nedbá věštby, spěchá, chvátá
apoštolů ku prahu –
tam osladí přízeň zlatá
svízel, trud i námahu...
Prchla léta. – Bral se zpátky
městem věčným unaven –
Vojtěch svatý a krok vrátký
u každičké stavil chatky
mírně bědy, hoře sten; –
třeba víc však skládal blaho –
pusté bídy do klína,
nade vše přec tížila ho
alpského sna vidina.
Pravdu děl sen. – Zbůjců davem
klesl Vojtěch urubán,
tam kde v písku popelavém
sivé mlhy sepjat hávem,
v dál se šeří Prusů lán.
V hrobě stenal věštec svatý:
„odpusť, Pane, kletbu zlou –
a vylej zas v kraj můj zlatý
nekonečnou milost svou!“
„Dejž, bych krok jen jeden všinul,
opustiv svůj zimný rov,
v kraj, jejž vždy jsem k srdci vinul,
třeba by byl se rtů splynul –
příval mračných kletby slov! – – –
Dej mi vdechnout ještě jednou
české chaty vonný dým,
dej mi zlíbat líc jí bědnou
byť i retem zsinalým!“
Sželelo se Hospodinu
věštce vzdechů posledních,
vzkřísil jej – a z hrobu klínu
tělo jeho v nočním stínu
spělo v tmavý, rodný jih.
Plížilo se v hrobním hávu,
držíc paži sepjatou:
zkrvácenou vlastní hlavu,
zpupným vrahem uťatou.
Tam v kostelík rozvalený
v pustém klínu doubravin,
jehož plísní kryté stěny
jím kdys byly posvěceny –
bralo se co plachý stín – – –
a na oltář ruce vratké
v boží lásky zázraku
složily své břímě sladké
do tichého soumraku.