Za noci vlahé, v dusném vůně dechu,
za svistu travin – v kvítek šepotu,
snesla se muška ve bzučivém spěchu,
v zahrady staré sladkou samotu.
Jasmínu haluz číši opojivou,
šumící medem bájí východu,
jí přihla k ústům – a v hlavinku snivou
dum tisícerých sladkou lahodu,
viola noční chudá, zakrsalá,
jí retem vlídným měkce šepotala.
„Jak luzný svět! Jak blaho tu a milo,
v čarovné něhy šerém soumraku,
tu Bohu by se samu zalíbilo,
on sám by s výšin mračných oblaků,
sem uchýlil se v klid a zapomnění,
v modravých zvonků měkké objetí,
jež chvíli aspoň zabudit by daly
mu tvůrčí dumy věčné napjetí –
a ve prchavé pohádkové snění
o lidském štěstí by jej skolébaly!“...
Tak muška děla – a již táhlý sten
ji zhřížil hebce v sladký smrti sen...
Za noci zimní – v bouře sněžném vání,
v meluzin vzlyku, vichřic hovoru,
zmatené piskle vrabčí z nenadání
v umrlčí vletlo komoru.
O máry křídla jeho zavadila,
jak o lem shnilé loďky Charona
a chladné hnízdo v temnotách mu svila,
rubáše bílá, stlelá záclona.
Hromnice žluté, světlo blíkající,
děsilo plachou ptačí zřítelnici.
„Jak pustý svět! Jak příšerno a děsno,
jak chví se dech a srdce kormoutí,
zde samu tvůrci úzkostno a teskno
by bylo v smrti mlčném zákoutí.
Zde zželelo by poznovu se jemu,
že to, co stvořil k svému obrazu,
tak stále chví se na propasti lemu –
v objetí nouze, smrti, úrazu,
zde odsoudil by malicherný, bědný
ten svět svůj sám Jehova nedohledný.“
Tak pískle vzdychlo – a již v noční hluši
vydechlo snivou, zádumčivou duši...
Jak šťastná muška! V posmrtné ji kraje
provází jas a štěstí života,
jak pískle bědno ze života báje,
mu zbyl jen žalm a smrti klopota!...
Však šťastnější přec i to pískle chudé,
jež s bolem v nitru v prázdno zapadá,
než srdce lidské, v jehož struně hude
jen němá, mrazná žití záhada...
a neunavně, spoustou tuch a snění
je hlodá, jak červ chorou kmene dření.