Mrtvá ruka.

Mrtvá ruka.
Strání, dolem, nivou, plání, v třepetavém slunce jasu těžkou hlavu k zemi sklání jedno moře zlatých klasů. Průlinami stebel kmitá v jednom dusném, vonném mraku sžaté trávy zeleň sytá – až přechází všecko v zraku; vlčí mák se rdí a třpytí jetelištěm ve šarlatě, za ním žlutým okem svítí bledý, chudý kvítek natě. Dobrý Bůh zas jednou sklání tvář svou starou, vlídnou, milou, s blahým dechem požehnání v župu jihu zasmušilou. Otvírat chce ruku svoji pro každého živočicha, – ať se muškou v trávě rojí, ať v chaloupce nízké vzdychá. – – – – – – – – – – – 60 Žel, že dlaň ta všehomíra vysoko je ve oblaku, tak, že chuďas k ní tam zírá, jak jen svítí v zlatém mraku. Jiná, mrtvá je to ruka, jež tu na něm těžce leží – co potom, že bída ťuká na petlici každých dveří. Ze zámku je k nebi blíže, i ta dlaně nebes vládce, k balkonu se sklání níže, než k malinké, selské chatce. 61