Romance o bledském zvonečku.

Romance o bledském zvonečku.
Tam na zelené vlně ve Bledu plném krás tichounce, tajůplně to šumí v každý čas. Tam sladkých, snivých zvuků se tisíc ozývá, že srdce tichne v tluku a hlava umdlívá. V té sklené, bájné pláni vše láká ku zpěvu a k nejžhavějších přání sladkému projevu. Tam skrze stromy, sítí, kostelík Marie, svou bílou vížkou svítí, jak vodní lilije. Před vlídnou, smavou tváří nebeské matičky, zavěšen v presbytáři je zvonec maličký. 67 Ta hudba jeho snivá od rána zní až v noc, neb v srdci jeho skrývá se kouzla čaromoc. Kdo za zvonec jen táhne, čím prsa vlní se a po čemkoli prahne, to jistě splní se: Tak jako když kdo stihá, let hvězdy oblakem a přání jakés mihá se jemu před zrakem. – – Sem v Savice kraj snící zbloudil kdys do Bledu, muž chorých, bledých lící a smutných pohledů... Proč je tak zasmušilý ten mladý cizinec? Proč hlavu k prsoum chýlí a k zemi chorou plec? A odpovědí z tůně to znělo modravé: hlava mu těžce stůně, má srdce bolavé. Ke zvonci tichých přání, před zlatým oltářem, on z dálných spěchal strání, jak rytíř v svatou zem: 68 by stříbrný zvuk jeho vlil těchu v duši již, že konec hoře jeho a sňatý bolu kříž. Ve touze žhavé řítil se k zvonci v klekadlu, však – jak jen provaz chytil, tu srdce upadlo... Když zazvučelo bolem, svou strunou kovovou, obešla hrůza kolem, tou hluší chrámovou. * Ó, muži teskných hledů, – utiš se – zvonku hlas, jenž nezvučel ti v BleduBledu, ti zavzní jinde zas... Až kol tvých mrtvých skrání v hrana se rozvlní –– pak i tvé bledské přání se jistě vyplní... 69