Poesie.
Pohádku jsem jednou slyšel
o malinké, křepké slípce,
jež se čile popelila
v písku, prachu smetiště.
Zabili ji, zpřevraceli
útroby a nalezli tam
zrnka zlatá, žhavá, rudá
a zářící démanty.
O křtinách pak slípku snědli,
vínem při tom zapíjeli,
maso její trochu tuhé,
zavařené s nudlemi.
Zlato dali do peřinky,
diamanty matce v uši
a smáli se dobré slípce,
až se chvěly bránice.
Jak v dětinské této báji,
již jsem vám teď vypravoval,
tak to v světě s poesií,
slípkou dobrou dopadá...
73
Klovej dál jen, slípko dobrá,
na smetišti žití – snášej –
zlatá vejce,– zobej v písku –
bleskné, třpytné brillanty!
Společnost tvé maso tuhé
s nudlemi své prósy žití
stráví přec – jen když si při tom
vyfintí a vyzdobí: –
Scvrklou, svadlou, všední líci –
horečnatou, zimomřivou –
a své děcko naduřelé, –
které zove pokrokem. –
74