V úvalu chmurném, kde na tmavé lesy
zimavá mlha šedý závoj stele,
v arkýřů, vížek skamenělé směsi,
dóm starý zdvihá boky obemšelé,
jak hrdá troska korálové skály,
již bouře rvaly, ale neurvaly.
Jen černá kavka, popelavé káně
se vzkřekem krouží kolem vetché báně
a vlašťovice s lesklých křídel kmitem
si hnízdo staví pod kostelním štítem.
O! dóme starý s tváří zimnou, bledou,
co věků přešlo přes tvou lebku šedou;
co hromných bouří v časů burácení,
se vepsalo zde krví do kamení!
V plamenné zhoubě když tvá báň se chvěla,
když kosila smrt pokolení celá,
když hrůzy moře přívalem se lilo,
tvých zvonů srdce teskně jenom bilo
a rány boží s utajeným vzdechem
tvé klenby zbožným opáčily echem.
O! dóme šedý, ve tvé lebce staré,
jaké to báje líhnou se tam jaré,
jak nesčetné ty, švítořivé roje,
jež každým rokem rodí římsy Tvoje.
Ta dávných věků fantasie mhavá,
jež k nebi vznesla klenutí ta tmavá
a do zdí v divném zaklela zde ladu
kamenných nestvůr pitvornou tu řadu,
dál osnovu svou tajůplnou skládá,
s ní duch můj vlákno chmurné zvěsti spřádá.
Loď chrámu plna, až po ambit tmavý
se v divé směsi tísní lidu davy
a chví se, vlní, jako moře klasů,
ubledlé líce v němém tonou žasu,
příšera hrůzy ze všech zraků zeje
a srdce všech se jednou bázní chvěje.
Vysoký oltář pustý, bez okrasy,
v hlubokém smutku zastřen tmavým flórem
a kněží řada dojímavým sborem
z missálů černých chvějícími hlasy
proroka žalmy teskné prozpěvuje,
na tvář se vrhá k stupňům mramorovým.
Hromnice žlutá oltář osvěcuje,
varhany zvučí s kostelního kůru
a myrrhy oblak dýmem lazurovým
se plíží k oknům malovaným vzhůru.
Je hrůzy den dnes, naříkání, žalu,
Žižkových vojů vlna bouřná, dravá,
strhala v noci hrázi městských valů,
lítého boje smrtonosná vřava
ulice města šumně zaplavila.
Táborský vůdce v prudkém hněvu hnutí
přísáhl pomstu děsnou Hospodinu
za hrdopyšné míru odmítnutí.
Již táhnou voje ve praporů stínu
hetmanských polnic ve třeskutém znění,
víření bubnů, houfnic rachocení,
vozová hradba černá, zasmušilá,
kolesem těžkým hřměla po dláždění.
Vše porubáno – hrstka malá zbyla,
ta v divém zmatku prchla do kostela,
kde uděšené dlelo shromáždění.
Portálu křídla již se otevřela
a z chrámu hlasné zazvučely steny,
v modlitby šeptu, varhan dutém hlase
splývaly teskně v šumot pomísený,
pak hluché ticho znova klenbou vládlo,
jak na rakev by těžké víko spadlo.
Vozové hradby nedostupné valy
železným kruhem boky chrámu spjaly
a srubnic jícny, houfnic děsné tlamy
metaly kule chrámu arkádami.
Kde před kostelem plísní krytá, šedá
Husovy školy budova se zvedá,
červený prápor v štítu lomenici
vítězně zatkli boží bojovníci,
s kalicha Páně žhavorudým znakem.
Ve stínu jeho teskným, snivým zrakem
pohlížel Žižka v okna chrámu tmavá
ponořen v dumy. Čelo ovívala
labutím chmýřím peruť snění hravá
a v duši jeho sladce zavznívala
snů čarovábných hudba kolébavá;
tajemných zjevů tíseň čarolesklá
se luzným, pestrým rozvinula rojem,
jak v okně chrámu prachu pod závojem
obrázků řada malovaná ve skla,
kam slunce paprsk třpytným zapad jasem.
Své mládí uzřel... S tajůplným žasem
se octnul zase v starodávné síni
Husovy školy. S přísnou vážnou lící
učitel starý nad kathedry skříní
vykládal písmo z blány práchnivící.
A Žižka zase zrakem roztouženým
pohlížel snivě oknem zamříženým,
kde v domku nízkém, bujným spjatém vínem
kyprého listí ve přísvitu siném
se mihly krásné, bledé dívčí líce
a vrkoč hebký zlatohnědých vlasů.
Tu děsná vřava pomísených hlasů,
divokých zvuků pustá chumelice
vzbudila Žižku... Bratří cepy, mlaty
železné dvéře chrámu vypáčili,
smrť nesli v zástup bledou hrůzou spjatý.
I nastal zápas krvavý v tu chvíli.
Kamenné sochy s kostelního kůru
metány dolů v tmavou lidu chmuru,
a zdupán kalich zlatý se hostií,
palcáty těžké, okované cepy
slavily děsné v chrámu hodokvasy
a od oltáře v tmavou sakristii,
kam prchal zástup divou bázní slepý,
Táboři vlekli za rouch mešních řasy
řad kněží hlasně v žalmech bědující.
„Z Výrova Ondřej“ *) boje hřmělo heslo
a smolná břevna mocnou ve hranici
hned tisíc rukou v sakristii sneslo.
Žár vzplanul rudý. – Opřen o sudlici
pohlížel chmurně vůdce Taboritů,
jak plamen vzhůru v jasném šlehá svitu,
jak dýmu kotouč dusivý se plíží
rezavým květem sakristie mříží,
jež ohýbány v zoufanlivé muce.
Jasněji plamen temnou kobou svitnul
a z mříže bílé zepjaly se ruce,
za nimi ohně ve plápolu kmitnul
obličej ženy čarovábný snivý,
zářící lící úbělových jasem,
lemován dlouhým zlatohnědým vlasem.
S výčitkou němou oči zmírající,
utkvěly pevně na Žižkově líci...
Zachvěl se Žižka, výkřik bolu divý
se vydral z prsou. Hrozným hlasem zvolal:
„Ustaňte, bratří, dokonáno dílo!“
V tom plamen prudším jasem zaplápolal,
klenutí s trámů směsí hárající,
se v třesku hromném do vnitř provalilo.
Táborů šik se kolem Žižky vlnil,
chorálem pěli boží bojovníci.
Mrak dumy prchl zvolna vůdci s čela.
„Pohřběte!“ velel, „mrtvá zrádců těla“
a dodal teskně: „Slovo své jsem splnil!“