„Smilujte, pro Boha jediného!
Smilujte se s chorým otcem mým,
Smilujte nad šedinami jeho,
Sama, co vám dlužen, zaplatím;
Dnem i nocí budu pracovati,
Jen mi hleďte malou lhůtu dáti!“
Růženka tak zprávce prosila,
U nohou mu slzy cedila.
„Hle, jak pěkně pokora ti sluší!
Dí k ní vilný lichvář s ousměchem,
Když já – pociť, jak mé bylo duši, –
Darmo se tvé kráse kořil jsem;
Ale vše chci tobě odpustiti,
Chcešli lásce mé po vůli býti;
Jestli ale ne – nuž tedy věz –
Posléz spal tvůj otec v chyši dnes.“
„Jestli, otče! jinak přáno není,
(Děva lkala) bych ti pomohla,
Než skrz strašné panny zneuctění –
Bůh ti přispěj – dcera nemohla!“
S pozůstatkem síly své se zvedla,
Opovržně na chlipníka hlédla,
A ku chatrči krok její spěl,
Nemocný kde otec umdlen sněl.
Lidé neměli s ním outrpnosti,
Ji s ním spaní, klid mu daje, má:
Konejší ho v svaté pokojnosti,
Když se zatím o čest dcery hrá;
Ona k nebesům své ruce pnula,
Aby jimi k smilování hnula;
Slzí proud bolesti ulevil –
V tom se její otec probudil.
Jak při lesklém slunce vyřítění
Pošmourný se rozepláší mrak:
Při otcovu milostivém zření
Dceřina tvář zjasnila se tak;
Kvapem dusí těsné povzdechnutí,
Ustka bledá k usmívání nutí,
Když ji otec vroucně obejme,
Tvář jí hladě, tak se mluvit jme:
„Bylas dceruško u věřitele?
Byl on tvojí prosbou obměkčen?
Nu? Ty mlčíš? – Mluv jen, milá, směle!
Já na nejhorší jsem připraven.“
„K čemu nadějibych marnou lhala?!
Růženka ve hořkém želu štkala;
Ještě dnes musíme ze domu –
Lečbych splnila výmínku mu.“
„Všecko, všecko! – zní hlas kmeta mdlého –
Jen když ještě déle počká dluh,
Zapravit že budem moci jeho,
Dá nám nové síly jistě Bůh;
Teď jest aspoň na čas spomoženo –
Nevíš ani, dobrá ty Růženo!
Jakby z tohoto mně stavení
Lítostivé bylo loučení!
Zde v té chaloupce se slunce zlaté
Ponejprv se na mne zasmálo;
V té chaloupce srdce city svaté
Lásky nejšťastnější seznalo;
Zde mi máti tvá dny osladila;
Zde mne tebou otcem učinila;
Vydechla zde čistou duši svou;
Zde tys byla mojí podporou.“
„Probůh! – dcera mu do řeči padla –
Probůh! Nekojte se plachým snem,
Naděje nám letorost již zvadla!“
„Zvadla!? – praví stařec s úžasem –
Aj, zlá Růženko! jak jsi mne lekla!
Že chce zprávce čekat, prvés řekla,
Výmínku když jednu vyplním;
Jakou, tedy mluv, ať osud vím!“
„Slyšte, jakou dluh chce čekat cenou,
A netraťte ducha přítomnost! –
Vece, tvář si krejíc uzarděnou –
Slyšte a se zhrozte – chce mou ctnost!“
Ohromený zvolá kmet: „Ne, dítě,
Bůh od také hany zachrání tě;
Nedopustí, aby stáří mé
Nepravostí bylo zprzněné.
Nuže, tedy z chaloupky mne neste,
Blahé minulosti svědkyně;
S Bohem zahrádko! Se louče dnes tě
S okem mokrým spatřím posledně.“
A již v očích se mu slzy stkvějí,
S těmi dceřiny se pomísejí;
Usta umlkly, jen temné ach –
Ohlas budí v chyše dutinách!
„O že mudrcovu nemám hlavu!
Bědovala něžná Růžena,
Prostředekbych najít byla v stavu,
Jehož hledám bolem sklíčená.
Ale předce ještě nechci zoufat,
Vždyť mám přátely, v ty budu doufat;
Přispějíť, když vše jim vyjevím.“
Vyvinouc se otci – spěchá k ním! –
Růženko! Jaks špatně v světě zběhlá!
Bohat kdo, má přátel přemnoho;
Chudoba na koho si ulehla –
Nepodrží ani jednoho.
A tak se jí také veskrz dělo:
Nejvíce se před ní uzavřelo;
Někteří ji politovali,
Jiní, hanba! ani neznali.
Horkých slzí tok jí kalil líce,
Lkajíc klesla umdlená na zem:
„Tedy žádná pomoc v světě více! –
Běda, že jen slabá dívka jsem!
Kéžbych silným jinochem se stala –
Ještě dnesbych se na vojnu dala,
Mzdubych dostala od vrchníka,
A s ní zaplatila vilníka.“
Jak když síň se osvěcuje bleskem,
Kterou prv tma černá objala:
Takto její mysl temnou steskem
Plamenná myšlénka projela;
„Díky! volá k nebi blankytnému,
Teď jest spomoženo otci mému!“
V moři čisté slasti plesala,
A do komnaty své spěchala.
Vlasy bělé, líbající paty,
Vlastní ruka musí ostříhat,
A pak hodlá bratra svého šaty –
An nedávno zemřel – na se brát;
V mužského tak rychle přetvořená
Kvapí k městu; celá unavená
V bráně bázlivým se hlasem ptá:
Vojenský kde vrchník ostává? –
Již se k jeho domu přibližuje –
Již se třesouc béře za dvéře –
Strachem její srdce poskakuje –
Leká se – dlí – již již odevře.
Nesměle blíž kráčí k vrchníkovi:
„Nechtělbyste, temnými dí slovy,
Nechtělbyste mne ku tému vzít?
Rádbych, pane! chtěl vojákem být.“
Oči sklopíc s kloboukem si hrala.
Vrchník vstana, kročí blíže k ní.
Ona zbledla, hned zas zčervenala –
Když on ostrým měřil okem ji;
Hlas již jemný mu byl podezřelý.
A jak užasl, když útvor celý
Ženský v jinochovi znamenal!
Příčinuby toho rád byl znal. –
„Vojákem ty mládenče chceš býti?
Vždyť pak jako děvče slabý jsi;
Kdybys v boji děla slyšel hřmíti,
Duše tvá se celá uděsí.“
Vrchník řka, od ní se odvracuje.
Růženka předc prosbu opětuje:
„Vždyť já, pane! ještě mladý jsem,
A silnější budu každým dnem.“
„Byťby ti to chtěl i prohlédnouti,
Vrchník dí, nemohu, hochu můj!
V pevnosti se nelze ani hnouti,
Setniny již mají počet svůj.“
V zoufalství mu ona k nohoum padá:
„Smilujte se! – úpěnlivě žádá –
Nechceteli pro mne samého,
Alespoň pro otce šedého.
Tedy ouzkost celou vyslechněte,
Zasloužíli politování.
Jistě že se nad mnou ustrnete! –
Lichvář otce z chyše vyhání,
Jestli že dluh jemu nezaplatí,
Dříve než se slunce za vrch ztratí;
Kdyby otec nebyl znemocněl,
Jižby peníze byl dávno měl.“
Lásku takou vidím vylákati
Slzu z oka bojovníkova;
„Nuž! jí praví, má se po tvém státi;
Zaplať každý dluh, co otec má.“
Tiskna jí do ruky spěšně zlato.
„Nyní nelze děkovat mi za to!
Ona dí, až otce potěším,
Pak se věrností vám zavděčím.“
Pryč je! – K domovu jest její spění;
Cesta se jí pořád delší zdá;
Nemůže se dočkat okamžení,
V němž peníze otec uhlídá.
K otci přijdouc, zlato v klín mu hází:
„Otče! volá, zde pomoc přichází!“
Než on zkaliv jasnou tvářnost svou,
Odmrštil od sebe dceru ctnou.
„Sebes i mne, mluví, zneuctila,
Varuj a s mých očí se hned kliď!
Ty jsi neřestí se zohavila –
Plít na tebe bude vešken lid.“
„Zadrž starče!“ – vrchník rychle praví,
An pozadu byv, před ně se staví –
„Dceř tak ctnosti plnou, jako tvá,
Nekojila matka nižádná.
Jen pro tě oblékla mužské šaty,
Vojákem pro tebe chtěla být;
A ty ji chceš za to kletbu dáti?
Zlato vem; o ni chci péči mít. –“
„Ne, o zlato otec nestojítě,
Volá kmet, vem je a nech mi dítě;
Kdo má takou dceru jako já –
Ten bohatstvím pravým oplývá.“