Mě vedly kroky tam, kde májový strom stál,
když bylo teple tak a nebe modrý květ
a strom si haluze úbělem obsypal,
andělskou vůni dštil, že tobě sladnul ret.
Mne cesta přivedla pod májem zkvetlý strom.
I nesla každá sněť břemena ptačích hnizd
a byl zde věčný ples a včely pluly sem
i skromné sluníčko, bělásek vzorně čist
a tráva z dolejška se pnula zápalem,
aby jí neušel s výšiny šept ni hvizd.
Mně ihned připadlo, nemožno jinak též,
to mladé blouznění, kde my jsme také tak,
kde chceme nejvýše, sny prozrazuje zrak,
kdy v tužbách posvátných a v touze povstaneš,
jež prostor bezmezný vyplnit schopna též.
Neb všecko vůkolem, ne pouze vody běh
a lesk a hlubina, ne pouze vánku let,
kde nevíš, odkud jde, kam spěje po květech
a který modrý břeh zulíbá naposled,
nám vrací naši tvář u věrných obrysech.
Neb opět dobře vím, že příští okamžik,
jakkoli s důvěrou mu olbří patřím vstříc,
v přeletu bouřlivém vše zvrátit může v nic
a hnízda rozmetat a přivábiti vzlyk
do prsou radostných ten příští okamžik.
Tak že až ztichnul by přehrozný posléz vír,
haluze zlomené by žalně visely,
a květy zničené se struhou bělely,
stál žebrák na místě, kde planul bohatýr,
bez břemen stlaných hnizd, z nichž kázán u svět mír.
Však jeseň přijde přec, byť dočkal bez rány
se list jí, ratolest i kvítek rozplaný,
ta jeseň přijde přec, dnů lepších druzi pak
se ztratí pojednou i motýli, i pták,
jak přišel první chlad blíž kmenu bez rány.
A přece přijde čas, zachmuří lazur žal
a tráva užloutne a haluz shodí šat
a v celé nahotě strom krušně bude stát
a větve litostně po zašlých rozpínat,
co všeho bělejší sníh na kštici mu vzplál.
Leč přejde smutný čas a stačí jeden svit
království neblahé z údolů vypudit,
vyvolat puků sta i smaragdový háv
a naděj na dlouho i květný zlatohlav,
na vše to postačí zlatitý, jarní svit.
I vrátí se v náš kraj, mně milý nejvíc všech,
od jihu skřivánci, slavíci plesně k nám
a celý okršlek se rozeplyne v snech,
proti nimž marně jde královský člověk sám
se vším, co nalezl květného ve ňadrech.
A potok hlučný zas mít bude šumný zpěv
utajen v rákosí, kde křehkých zvonců zjev
se časně objevil a pomněnky zas níž,
kde širých, bezjmenných lupenů vstává říš,
kde taktem ostřic klas kolísá u vln zpěv.
A bude v háji hluk, hluk bude na polích
a kouzla veškerá se snesou s nebe zas
a opět vyrazí od brázdy drahý klas
a bude slyšeti křepelčin mluvný smích
a v lesních samotách kukačky nízký hlas.
Nuže, když krásný sen opouští tvoji skráň
a bujnost první jdouc na rozchod podá dlaň
a přání skrývaná v prsou též zmřela tam,
též máj tvůj odešel, s ním každý sladký klam,
již více nežaluj, bez pláče mysli naň.
Vždyť víckrát ten náš kmen nádherný měl by květ,
by život celičký být neměl spíše chlad,
však s námi zůstal by až v sklonek tentýž vznět,
přemocný plamen týž a světlo napořád,
by nebyl temností života zdejší květ.
A čeká najisto slasť vrchovitá nás
a cesta naše zde, kde mnoho je nám nést
lichého poplachu, nesnází ostrý mráz,
s kahancem naděje v půlnoční hlubý čas
od boha k bohu jest.