Píseň zamilovaného rytíře.

Píseň zamilovaného rytíře.
Bledá slečno, máte v těle srdce nebo kamení, že váš pohled prosincový v led každého promění? Vždycky jste tak zádumčiva – rcete, zdali mohl bych za svůj život na ret krásný neznámý vám vloudit smích? Bledá slečno – líce vaše závojem jsou zastřeny, a z té roušky hoří oči jak dva živé plameny, a těch vašich bujných vlasů zlatolesklý vodopád – tak jsem v letních nocech vídal anděly, kdy byl jsem mlád. Bledá slečno – chladné větry počínají krajem chvět, a co jednou s sebou vezmou, nenavrátí více zpět, a mé štěstí žlutým lístkem 32 již se točí v kole jich – vztáhněte svou něžnou ručku po těch svadlých nadějích. Bledá slečno – o mé srdce u svých nohou máte víc. Cože vám o jedno srdce? Sklála jste jich na tisíc, zlomíte jich ještě mnoho, než vám hra ta sevšední – moje srdce není prvé a není též poslední. Bledá slečno – milovali jiní, vím to, také vás, ale tolik netrpěli jak já, za ten krátký čas. Mám snad zemřít na hranici, či mám zemřít šílený? Ó čekání bez shledání, ó živote bez ženy! Bledá slečno – veslo bije v bílou pěnu s večerem, hlas ten jak mé srdce tichne a umírá jezerem. Snad ten plavec nedojede – vlny táhnou prudčeji – – škoda je těch krásných chvílí a těch zašlých nadějí! Bledá slečno – těšíte se na ten krásný jarní čas, 33 až si z mého hrobu kvítek utrhnete pro svůj vlas? A pak řeknete-li v smíchu: „Jaká škoda, jaký žel?“ Řekněte to, prosím, tiše, by ten mrtvý neslyšel! 34