Dnes mladinká paní zemřela,
ji v stříbrnou rakev muž dal,
tvář její má podobu anděla,
jejž hluboký ovládnul žal.
Jí svíce planuly nad hlavou,
a jejich svit, lesk a zář
se snášely v její ssinavou
a ledově studenou tvář.
Jí netknul se posud muže ret,
a věnec panenský, čist
byl dán jí v rakev, na hlavu zpět,
a sehnut nebyl ni list.
Muž hluboko do noci nad ní bděl
a v myšlénkách zíral v tu líc,
a bylo mu, jakoby v hrobě tlel,
a nežil na světě víc.
A jakoby dávno v rakvi již spal
a nad ním ples šuměl a chvat,
a jakby kdos cizí oblékal
mu paní ve svatební šat.
Ten cizí ji celoval v ústa, skráň
a ňader bělounký sníh,
a ona se smála, volala naň
a v loktech mu ustlala svých.
Muž pomalu, zticha z hrobu vstal
a ložnicí plížil se k nim
a objal paní a celoval
ji poprve mrtvým rtem svým.
Tím polibkem jedním smrt jí dal
a do hrobky vnesl ji své,
tam po boku potom lůžko jí stlal,
a dřímalo mrtvých tam dvé – – –
I vzdýchnul, vzbudí se... pohledne kol,
tam šero si hraje a svit,
on cítí v hrudi vřít sladký bol,
i pláče, rozkoší zpit.
Ten její rajský, panenský ret!
On šílen, kráčí k ní blíž,
a shýbá se k ní, zas vrávorá zpět,
a na srdci divokou tíž...
I skočí, se rty svůj pečetí ret,
a v srdci plamen mu plál,
však ústa její chladná co led,
a mráz mu z nich do duše vál.
Tu vzplanuly svíce a pablesk jich
kol retů jí dolů se krad’
jak trpký, vítězný, jásavý smích,
kdy krví syt divý je hlad.
Muž nehnut, jakoby přimrazen
stál, v líci hrůzu a děs,
pak vyrazil zoufalý ze hrudi sten,
a těžce na rakev kles’.
Již doplály svíce a jitra třpyt
mu dávno nesl se v líc,
on posud spal, hroznou vidinou spit,
a nikdy juž nepovstal víc.