Již z tebe není ani prachu tucha,
tvé srdce dávno přešlo v dým a páru,
tvůj hrob již zmizel v dějin suchopáru,
a z naší duše vzali tvého ducha.
Zvěsť tvojí slávy za tebou tak hluchá,
jak smutně’s padl v choroby zlé spáru,
ne v lítých bojů, jež jsi vznítil, žáru,
sněť rodu tvého k zoufalství je suchá!
Přec jásám, svým tě dědem zváti moha,
jak žena tvá – vlasť – nadšením se chvěla,
když život dal’s jí, svobodu i boha.
V mé krvi přece dědictví tvé žije,
a cizina se dosud chvěje celá
před hrdinou, jejž neznámý hrob kryje.
Jak duše moje slastnou bázní plesá,
když tvoje listy čítám, Velký Jene!
Z nich zbožného se citu příval žene,
v nich přízrak vozů válečných se tesá.
S tím druhem tvým, jenž vstoupil na nebesa,
kde hranic zář kol hlavy se mu klene,
nám v duše horké, těžké, rozjízvené
slov vašich sprcha jako rosa klesá.
Ó české slovo! Ach, co v tobě kreje
se síly, něhy, zbožnosti a díků,
a do pozdní mé duše z tebe věje!
Tím českým slovem v tomto okamžiku,
tím hlasem, jemuž srdce neodolá,
tvá duše: „Tys můj syn“ zas ke mně volá!
My nevíme, co ,svobodou‘ se zove,
jak její číše chutná – sladká, žhavá,
z níž opojení, božská rozkoš vstává,
v níž sladká pěna přesycení plove.
Ó volnosti! Kolikrát v touze nové
jsme hnali tam se, kde tvá bytosť smavá,
až k šílenství nás touha chytla dravá,
ku ňadrům tvým se nesli naši snové!
Ach, mžikem na nich spočinouti pouze,
jed retů pít a otrávit se rázem,
leč ještě v smrti pít tak dlouze, dlouze!
Však síla naše zašla mdloby mrazem
a darmo druha druh se teskně táže,
zda poznal sladké objetí tvé páže.
Ty, stíne, mluv, kam kyneš svému lidu?
Ne v boj jen divý vedlo nás tvé žití,
a pod tvým krunýřem má ruka cítí
tep srdce, které také chtělo klidu.
A štěstí země v boha jasném vidu,
a víře, násilím jež nechce býti,
a lásce, která zná též odpustiti,
a práci, všech jež překonává bídu!
Za slávu tvou co země má ti dala?
Ni hrobu tobě, Otče, nepopřála!
Kdy pochopí, že úděl její stálý,
jak slovo tvé nám po staletích velí:
být čistým, svým, dát lidstvu život celý,
však umřít při tom za své ideály?!