VEČERNÍ ZVONY.

Augustin Eugen Mužík

Jak s nebes výše hlas by k zemi slít tak dumavý a jasný, vítězný, v němž duše mrtvých smyslům smrtelným se ozývají jásajíce vstříc, tak splýváte vy, zpěvy záhrobní, v srdce, nejen sluch, ba na dno . A celý život můj se z vaší hudby mně ozýváhlas mládí, nápěvy, jež jako dítě zpíval jsem, a hluk těch drobných bouří, v kterých mladá krev se rozkypěla jako řeka vichrem, kdy plným proudem s břehy zápolí a hrozí strhat hráze svévolí. Ó, prvních bolů steny divoké, v nichž zoufal život jinocha, kdy láska mu v ňádra sáhla rukou žeřavou a bolavého srdce dotkla se mu ortel hlásíc: „Budiž věčně kleto, trp stále mnou, neopustím tebe, tys navždy mým, svou černou krví spíjej se v marném blouznění, a vlastním žárem se stravuj v taji, květy krvavé, jež vytryskly z tvých ran, syp v cestu jiným, by nevědouce po nich šlapali, kde nejvíc bolí... všední masku měj a nejkrásnější růže trhat chtěj!“ Ó, jest to tentýž hlas zas, zvony vy, jak tenkráte, když těžký lásky kříž mne k zemi svalil poprvé, a v trýzeň mou nikdo s těchy slůvkem nevstoupil, neb trpěl sám jsem, zapíraje bol jak neduh zlý... A nikdo nesetřel můj pot, slzy, prázdná byla tak ta lada písčitá, kde ležel jsem, a moje srdce bylo jako kotel, v němž čarovné se vaří koření... tu ozval z dáli váš se hlas, ó zvony! Zněl nekonečnou melodií on tak jemně, stlumeně jak matky ston. Ach, byl to vskutku drahé matky hlas. Neb když jste stichly vy, on ještě zněl, zněl dál jak vodopád, jenž šerem lká, jak poraněný pták, jenž v noci zmírá své mládě hledaje a nenalézá.... Však my se nalezli... A celá naše bolest a láska našea matčina větší a jako slunce čistá, horoucí se rozlila v déšť slz tak pokojný jak letní déšť, jímž tryskne náhle znoj, jenž hrozil hromy, vichrem, povodní, a nyní seje úrodu jen kol. Tak požehnáním byl mi onen bol. Tys, matko, odešla... byl jak keř, jenž s kořenem je z půdy vytržen. Ó nové srdce hledej, ubohé si srdce !... Ó svatá, svatá jsi ty bolesti, tys nejsvětější všech, ty pro máť bolesti! Ó tebou Bůh nám mnoho odpustí, co neodpustil by jinak nikdy. Ty jsi dobra zdroj v nás nevysychající do hrobu, a modlitbou tvá každá vzpomínka. V tu modlitbu zněl nápěv andělů to, zvony, jest váš mírný, slavný hlas, v něm s mojí matkou shledáme se zas. Byl večer jarní. Jako oblaky se květy leskly na větvích, a van byl vůní spit a mladý, svěží list jak usínal by sladkou mdlobou. Stín se kolem snášel, kdesi slední pěl svou píseň pták, a hvězdná, tichá zář se rozplývala jako zlatá pěna. A tehda přišla ona, Musa . Tak vešla tiše jako světlý duch, mnil, že to matky světlý duch a děla jen: „Trp, proti křivdám horli!“ A opět znikla v hloubi šera kdes tak bouře mizí rozechvělý les. Leč v srdci zůstal její svatý jas, jej neudusil čas, jej nesvál vichr, když vášeň nečistá naň na chvíli svůj kladla popel, on vždy mocněji pak vyšlehnul a klidně dále plál. Byl oltářem, srdce plálo tam za viny , za lidstva zlo a hřích, ó, věčná tryzna krvavá to jest, jež svítí lidstvu z duše básníka, svit milosrdí, práce, volnosti. Zda chápe svět? To jedno pěvci jest. Jen hlas váš, zvony, v noc kdy hovoří, tu s vámi on se bohu pokoří. Teď velebným a jasným souzvukem zní celý život můj jak velký zvon, jejž pracně dříve ruka mozolná v let rozhoupá, než hlahol ozve se. Leč jednou, když juž srdce mohutné v hruď udeří, tu celá mocná bouř se citů ozve... a všemládí stesk a nesplněné touhy, zklamání a práce, trudy, nové naděje a láska k dobru, temna nenávisť, shon okamžiku, zemských bahen rmut a nekonečna nad tím rozpjetí vše v životu se souhlas rozletí. Tak žiju, cítím, toužím, pracuji jak jiných tisíce, jich nejsa lepší. jen cítě více snad jich vlastní bol a prázdnotu a popel zemských dnů a chvilek štěstí přelet kolibří a na jich křídlech krve krůpěje... Hlas zvonů večerních mi vzpomíná, že záhy povel přijde, odsud jít. Zas jiní přijdou, nový stvoří svět, a sboří náš a stranou pohodí, co nevzali jsme s sebou do hrobu... Čím budeš, památko matky, jim, čím budu pak následníkům svým? Jen prosím Boha, umírání by bylo večer... Měkký soumrak již když ustýlá se na zem, na duši, a noční ticho rozlévá se kol. Ach, tenkráte zní zvony večerní!... ty vezmou duši mou, tu zmatenou, však pravdu vždycky hledající. S se rozhlaholí slavnou modlitbou nad vlastí, lidstvem, bratry trpícími, vlastní bídy zapomenou, dál jak slabší, slabší hudba budou hrát... jak hudby zdání... poslední již tón... A sladký bude, smířlivý můj skon.

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

326. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Jako poutník k svaté hoře (Adolf Heyduk)
  2. Vzduchem hučí to a zvoní, (Jan Neruda)
  3. XXIX. Strážný anjel můj mne k tobě (Vincenc Furch)
  4. VZKŘÍŠENÍ. (Xaver Dvořák)
  5. Rodnému jazyku. (Jaroslav Vrchlický)
  6. IX. (Josef Kubelka)
  7. MÁ PÍSEŇ. (Jaroslav Vrchlický)
  8. NALADĚNÍ. (Antonín Klášterský)
  9. PÍSEŇ. (Karel Babánek)
  10. Bílá sobota. (Jaroslav Vrchlický)