VEČERNÍ ZVONY.
Kdo pomní ještě a kdo vzpomíná?
A. CH. Swinburne.
Tvůj verš – jak zvony věží starobylých.
Lermontov.
Jak s nebes výše hlas by k zemi slít’
tak dumavý a jasný, vítězný,
v němž duše mrtvých smyslům smrtelným
se ozývají jásajíce vstříc,
tak splýváte vy, zpěvy záhrobní,
v mé srdce, nejen sluch, ba na dno až.
A celý život můj se z vaší hudby
mně ozývá – hlas mládí, nápěvy,
jež jako dítě zpíval jsem, a hluk
těch drobných bouří, v kterých mladá krev
se rozkypěla jako řeka vichrem,
kdy plným proudem s břehy zápolí
a hrozí strhat hráze svévolí.
23
Ó, prvních bolů steny divoké,
v nichž zoufal život jinocha, kdy láska
mu v ňádra sáhla rukou žeřavou
a bolavého srdce dotkla se
mu ortel hlásíc: „Budiž věčně kleto,
trp stále mnou, já neopustím tebe,
tys navždy mým, svou černou krví spíjej
se v marném blouznění, a vlastním žárem
se stravuj v taji, květy krvavé,
jež vytryskly z tvých ran, syp v cestu jiným,
by nevědouce po nich šlapali,
kde nejvíc bolí... všední masku měj
a nejkrásnější růže trhat chtěj!“
Ó, jest to tentýž hlas zas, zvony vy,
jak tenkráte, když těžký lásky kříž
mne k zemi svalil poprvé, a v trýzeň
mou nikdo s těchy slůvkem nevstoupil,
neb trpěl sám jsem, zapíraje bol
jak neduh zlý... A nikdo nesetřel
můj pot, mé slzy, prázdná byla tak
ta lada písčitá, kde ležel jsem,
a moje srdce bylo jako kotel,
v němž čarovné se vaří koření...
tu ozval z dáli váš se hlas, ó zvony!
Zněl nekonečnou melodií on
tak jemně, stlumeně jak matky ston.
24
Ach, byl to vskutku drahé matky hlas.
Neb když jste stichly vy, on ještě zněl,
zněl dál jak vodopád, jenž šerem lká,
jak poraněný pták, jenž v noci zmírá
své mládě hledaje a nenalézá....
Však my se nalezli... A celá naše bolest
a láska naše – a matčina větší
a jako slunce čistá, horoucí
se rozlila v déšť slz tak pokojný
jak letní déšť, jímž tryskne náhle znoj,
jenž hrozil hromy, vichrem, povodní,
a nyní seje úrodu jen kol.
Tak požehnáním byl mi onen bol.
Tys, matko, odešla... já byl jak keř,
jenž s kořenem je z půdy vytržen.
Ó nové srdce hledej, ubohé
si srdce mé!... Ó svatá, svatá jsi
ty bolesti, tys nejsvětější všech,
ty pro máť bolesti! Ó tebou Bůh
nám mnoho odpustí, co neodpustil
by jinak nikdy. Ty jsi dobra zdroj
v nás nevysychající do hrobu,
a modlitbou tvá každá vzpomínka.
V tu modlitbu zněl nápěv andělů –
to, zvony, jest váš mírný, slavný hlas,
v něm s mojí matkou shledáme se zas.
25
Byl večer jarní. Jako oblaky
se květy leskly na větvích, a van
byl vůní spit a mladý, svěží list
jak usínal by sladkou mdlobou. Stín
se kolem snášel, kdesi slední pěl
svou píseň pták, a hvězdná, tichá zář
se rozplývala jako zlatá pěna.
A tehda přišla ona, Musa má.
Tak vešla tiše jako světlý duch,
já mnil, že mé to matky světlý duch –
a děla jen: „Trp, proti křivdám horli!“
A opět znikla v hloubi šera kdes
– tak bouře mizí rozechvělý les.
Leč v srdci zůstal její svatý jas,
jej neudusil čas, jej nesvál vichr,
když vášeň nečistá naň na chvíli
svůj kladla popel, on vždy mocněji
pak vyšlehnul a klidně dále plál.
Byl oltářem, mé srdce plálo tam
za viny mé, za lidstva zlo a hřích,
ó, věčná tryzna krvavá to jest,
jež svítí lidstvu z duše básníka,
svit milosrdí, práce, volnosti.
Zda chápe svět? To jedno pěvci jest.
Jen hlas váš, zvony, v noc kdy hovoří,
tu s vámi on se bohu pokoří.
26
Teď velebným a jasným souzvukem
zní celý život můj jak velký zvon,
jejž pracně dříve ruka mozolná
v let rozhoupá, než hlahol ozve se.
Leč jednou, když juž srdce mohutné
v hruď udeří, tu celá mocná bouř
se citů ozve... a vše – mládí stesk
a nesplněné touhy, zklamání
a práce, trudy, nové naděje
a láska k dobru, temna nenávisť,
shon okamžiku, zemských bahen rmut
a nekonečna nad tím rozpjetí–
vše v životu se souhlas rozletí.
Tak žiju, cítím, toužím, pracuji
jak jiných tisíce, jich nejsa lepší.
jen cítě více snad jich vlastní bol
a prázdnotu a popel zemských dnů
a chvilek štěstí přelet kolibří
a na jich křídlech krve krůpěje...
Hlas zvonů večerních mi vzpomíná,
že záhy povel přijde, odsud jít.
Zas jiní přijdou, nový stvoří svět,
a sboří náš a stranou pohodí,
co nevzali jsme s sebou do hrobu...
Čím budeš, památko mé matky, jim,
čím budu já pak následníkům svým?
27
Jen prosím Boha, umírání mé
by bylo večer... Měkký soumrak již
když ustýlá se na zem, na duši,
a noční ticho rozlévá se kol.
Ach, tenkráte zní zvony večerní!...
ty vezmou duši mou, tu zmatenou,
však pravdu vždycky hledající. S ní
se rozhlaholí slavnou modlitbou
nad vlastí, lidstvem, bratry trpícími,
až vlastní bídy zapomenou, dál
jak slabší, slabší hudba budou hrát...
jak hudby zdání... poslední již tón...
A sladký bude, smířlivý můj skon.
28