POUTNÍK.

Augustin Eugen Mužík

POUTNÍK.
Večer pozdní. Poutníka jsem zřel, do dálky jak navždy odcházel. Spěl, kde hasne slední červánek. „Nevrátím se nikdy,“ klidně řek’. Bůh ví, kde tam v hrobě složí skráň. A svět záhy zapomena naň. Bez lítosti kráčel, bez žele, lásky ženy, družby přítele. Silhuettu černou dál a dál jako přízrak v temno noci tkaltkal. Já jen volal za ním, prosil zas – na prázdno můj vyzněl vroucí hlas. Hrozil jsem i lákal nespokojen – mlčky dále bral se poutník ten. 42 Kolem tmu měl všechněch lidských cest, nad hlavou měl světlo věčných hvězd. Srdce mé, co myslíš?... „Bratře, stůj, půjdu s tebou, hrdý druhu můj!“ 43