Mrtvé.
Nisi bene!
Zde leží – hříčka přísné smrti
a kořist klidu, ticha, času.
Jí život vzat, leč nikdo nesměl
na její sáhnout rajskou krásu;
ta svítí vstříc, ač nezahřívá,
jak z dálkydálky, kdy se měsíc dívá.
Ni jeden muž ji neprovodí
v ložnici temnou, čistou, cudnou.
Jak za živa, teď sama zase
svou bude kráčet cestou bludnou,
jak za živa ret netknut její,
a oči beze strachu spějí.
Smrt mrazná zarděvši se studem
před vámi navždy ukryla ji.
Však jestli čistou pověst její
a čest před vámi neuhájí!
Ta – hříčka vaší zvůle chladné,
žel – s tělem ve hrob nezapadne!
[59]
Ó nežli první červ odváží
se tknouti čisté duše schrány,
snad vámi její ve prach budou
památka se ctí rozšlapány,
a nežli květ jí svadne rovu,
ji kletbou vyvoláte znovu.
Ne tak – nechť zapadne již v temno
i s celou pozdní mstou a záští;
a přehledněte zakrytou ji
v tom smrtí darovaném plášti.
Jen láska ať smí bez ostychu
tím hávem zřít ji v nočním tichu.
Jak srdce, které divě bilo,
teď nepohne se na vše časy,
a větrem bujným dříve hnány
teď smutně leží zlaté vlasy,
jak ve mdlém oku obraz krásný
se šeří – odlesk ráje jasný.
60