Po klekání.

Augustin Eugen Mužík

Po klekání.
Kdy večer tajemný k nám lehkým kročejem skrýt spěchá údolí i květná, svěží lada, a tichým na zemi být hostem sobě žádá, tu zavzní klekání. Co dum a bájí v něm! A pak zpěv pastýřů se ozve. Stáda různá jich píseň svolává tak vážná, teskná, luzná, vždy slaběj’ zní – až noc vše skryje klidným snem. Tak Lásko, dozní-li Tvé v duši klekání po dnu, jenž krátký byl, a večer juž se stmívá, Tvé oko naposled se v slzách na nás dívá, pak stáhneš záslony a zpíváš ku spaní. A jest ten tichý zpěv tak smutný, zádumčivý jak píseň pastýřů, jíž prostřed směléstmělé nivy svá stáda volají, ztracená po pláni. [110]

Kniha Jarní bouře (1882)
Autor Augustin Eugen Mužík