Po nebi čistém hvězd je rozseto
co v máji na nivách a ladech květů.
Slyš – tichý šum se ozval z hloubi hrobů –
to spící mrtví ze sna oddechli si.
Jak oko lásky na obloze bdí
ten měsíc mlčelivý. Jeho světlo
na porosených odpočívá rovech
jak smilování zvěsť a věčné lásky.
Ó rozplývej se, jasno přečisté
po temné zemi. Bůh posýlá tebe
těm duším zesnulých, jež věčný spánek
si vyměnily za života tíhu,
za sladké klamy, prázdná blouznění.
Buď žehnána ty chvíle svatá, tichá,
kdy nebe splývá ku kající zemi,
kdy všecko proniká rozchvění jedno –
tož láska, pokoj, zapomenutí,
kdy nebe se zemí svůj sňatek slaví,
a bůh jim žehná jako milým dětem
a věnem dává dávné blaho ráje –
U kříže mého stojí mrtvých stráž
ve bílém rouše, s myrtou v plavých vlasech.
Jak hvězdy časem na obloze bledé
se mění a pak střídavě se jeví,
tak mění se a střídá mrtvých stráž,
Teď tiše stojí; sledu pozemského
ni žalu, vášní, prací, oklamání
ve tváři její, světlem sálající
víc není. Jest to nadpozemský duch,
dřív ráje vyhnanec, jenž na svět zbloudiv
pro tajné jakés Boha předurčení
se oděl prachem, touže nazpět v nebe,
jež nenahradila mu bídná zem.
Dnes losem mrtvých určen k noční stráži.
I šeptá: Všecko kolem spánek jímá,
i zem i nebe – usnul bůh snad také
nad knihou soudu. Dvě stě prošlo let,
co střídáme zde nocí stráže svoje,
však beze změny zem i nebe kolem
se objímají v souladu. Jen časem
že sprchne hvězda s nebe šírých lad
jak pozdní květ se stromu dechem větru,
a blýskne nocí, jako bolest srdcem,
jak pocit zhynutí. Čas prchající
nás více netkne se. My v poklidu
zde spíme, s bázní jen, že přijde velký,
na hříchy vše balvanem spadající
a spravedlivý soud. Leč kolem vládne
klid hluboký a nevystíhlý tak,
že mním, že zrezavěl již pomsty Boha
meč krvavý. A z knihy lidských hříchů
vše zločiny nám stírá anděl dobrý,
duch smilování svými slzami.
Nuž beze strachu mrtví dale spěte,
mír budiž s námi, na nebi i zemi
mír vládniž, pokoj věčný, věčný, věčný!