Ó mlčte mi, že na tom světě šírém
již není pravé, čisté lásky víc!
Ač bol ji často stopí černým vírem,
a ona v rubáši svou kryje líc,
však se světa nám nikdy nevymízí.
Ó lásky bible dlouhá vznešená!
Kdo nahlédnout smí v črty tvoje ryzí,
by duše jeho k smrti raněná
z tvých evangelií nedošla těchy?
Ať z ňader dívky pučíš – časný květ,
jejž rozmar zničí, první urvou vzdechy,
než zulíbat jej milencův smí ret,
ať z přítelovy prýštíš čisté hrudi,
jak skalní pramen tvrdé ze stěny,
a otáčíš mlýn našeho osudí,
jejž duše nadějí v nás kojeny
si zbudovaly drahým ruky stiskem
a obejmutím, slzou žalostnou,
ať ohněm planouc rodným nad ohniskem
z matčina srdce září milostnou
nás z ledu v mužnou ručej proměňuješ,
či v povídačkách staré babičky
vše krásy bájí do duše nám snuješ,
či chůvy žvavé obzor maličký
svým vlídným slovem proměňuješ v světy –
v té tisíceré žití podobě
ty ve vlasech vše jara majíc květy
se v chýžích směješ, truchlíš na hrobě,
i ve žaláře klenbu šeraplnou
ty mříží vnikneš jako jara dech,
tam zaplaneš nám v tváři světla vlnou
na řasách slzu, těchu na svých rtech –
ty sne, jejž celé lidstvo nevysnilo
a neprohloubí nikdy, moře pláň,
v níž celé kouzlo ráje zrcadlilo!
Ty v zoufání nám vírou zdobíš skráň,
ty ve smrti nám v ústa požehnání,
a v srdce vkládáš nejkrásnější skvost,
ty královno, před níž i Bůh se sklání,
jenž všechněch jiných zákonů je prost,
ty sestro, družko, milenko i matko,
jak ve tvých teplých loktů objetí
je srdci každému tak náhle sladko,
že křídlem svým i hroby přeletí?
Ty květe ráje ze všech nejkrásnější,
ty svatý proude věčné přerody,
jenž šumem svým svět v pokoj ukonejší,
v nebeské krásy věčné pohody,
kdo před tebou by rád as neuklonil
svou šiji tvrdou, z ruky nepustil
meč pomsty, s nímž se za svým vrahem honil?
Kdo odpustit by nechtěl ze všech sil
a z celé duše tam, kde v prach jej stlápli,
a v jeho pohár, blahem vzkypělý,
mu třeba sterou krůpěj jedu kapli?
Ty nejpřednější v nebi anděli,
až hlava má, již věnčí trní zkázy
své v čelo vtlačivši jí ostny zlé,
vše se světem již zruší blahé vzkazy
a v hrob své tady skryje pobledlé,
já z rakve ještě volat budu:
„Ty svaté spásy slunný paprsku,
mé požehnání prostřed věčných trudů
ti z šíré tmy smutného okrsku
na věky zníti bude jako hymna,
a každý duch má slova uslyše
ta vroucí, čistá, ryzí, přeupřímná,
je zlatým pérem v hruď si vepíše!“