Poutnické.
I.
Na Táboře kostelíček,
v sosnách, samojediný,
s něho malý zvonek cinká
do vůkolní krajiny.
Cinkej zvonku, smutně cinkej
za mou drahou babičku,
co se mnou ku kostelíčku
šlapávala cestičku.
Vodila mne, vypravujíc
dědečkovo vidění
a za jeho duši v kapli
dávala na modlení.
Babičku však povolal Bůh
k dědečkovi do nebe
proto ku Táboru kráčím
babičko má bez tebe.
15
Těžko se to vzhůru kráčí
mnohá leží na mně tíž,
co jsi oči zavrátila
mnohý nesl jsem už kříž.
Zvonek volá na mši svatou
tam jde velebníček náš,
dám za tě a za dědečka
v kostele na „očenáš.“
II.
Loretanská kaple stojí
sama mezi topoly,
kdo tam složil poutnickou hůl,
nic ho více nebolí.
Matičku tam touha vedla,
mne tam vodil dětský chtíč,
ona berličku svou v ruce
a já jeji „nebeklíč“.
Nyní však již odložila
na vždy svoji berličku,
„nebeklíč“ mi poručila
a v Loretě Matičku.
16
K Matičce se chodím modlit,
zbožný mne tam vodí chtíč,
v srdci matky naučení,
v rukou její „nebeklíč“.
III.
Ty můj Bože, co těch dívek
přijde ročně na Tábor
a co teprv hochů táhne
za nimi sem, z kraje, z hor!
A Ježíšek vyslyší tu
mnoho vzdechů, mnohý pláč,
mnoho dívek, mnoho hochů
modlí se, – sám Bůh ví, zač.
Modlí se a pokukují
hoši sem a dívky tam,
hlavičky si zamotají,
že nevědí, kudy kam.
Rozejdou se, hledají se,
mají malou dušičku –
až se najdou: ona v jeho
a on v jejím srdíčku.
17
IV.
Kupujte si obrázečky,
hoši, dívky, pojďte blíž,
svaté Jany, růženečky,
nebeklíče, hezký kříž. –
Nesmělý byl, zamyšlený,
citů v srdci směsici,
za vše, co měl, koupil pouti
modrooké poutnici. –
Ona smutně do kraje šla
a on do hor, v srdci tíž:
staří ale šeptali si,
že si, chudák, koupil kříž!
V.
Zas putují poutníčkové,
zas putují k Táboru:
kmentové maj’ košiličky,
a s kloboučků jim kytičky
vykukují z fáborů.
18
Zpívejte jen, poutníčkové,
modlete se růženec:
když vy se mnou zazpíváte
snad mi hocha přivoláte,
co býval můj mládenec.
Kupoval pro sebe pouti:
kramář však již vyprodal:
ptal se u mne po srdičku,
za prstýnek, za hubičku
do světa ho s sebou vzal!