Křesťanec.

Václav Antonín Crha

Divilo se jasné slunko, když se nad lesiny bralo, že ho jasné oko dívky jasností svou překonalo. Divilo se, zahledělo na milostnou krásnou děvu, která vesele si vedla, tančíc k líbeznému zpěvu. Po tanečku se svým stínem slunéčku se uklonila, a již zpěvně těká hájem, ozvěnu by uhonila. Ozvěna je šípkonohá, není nikde a je všude, uhoníš-li pak ji děvče? Která vítězkou z Vás bude? Slyš ozvěna odumírá blížícím se koně krokem; pozdě, děvče, pozdě spěcháš, neuprchneš jedním skokem. Nu tak prodli, popřej cizím, aby uzřeli tvé vnady, nebť, kdo kroky tvé teď staví, hoch je krásný, hoch je mladý. Jen se nestyď, že jde blíže, on se též lektvojí záře, a Bůh , kterým as citem rumění se mu ta tváře. Podejte si mladé ruce, nebude vám to snad mukou: Nevíte, co dobrého již usneslo se dáním rukou. Podle valů na pahorku tichý hájek, osloněný, ze sta kvítků v záři slunka jeden jen je nakloněný. Kvítek jarý, nejkrásnější, dívka jako bledá růže, ptá se háje, jaké to v ňadra vdechl mocné bůže. S bůžkem tím se brzy těší, hned se ho zas chudák leká, aneb šperk svůj objímajíc, na dárce zas šperku čeká. Přišel dárce, dobrý jinoch, políbil ji v jasné čelo, šperk políbil, – malý křížek, rukou objal jeji tělo. Ovinul rukou tělo, a srdečně se tázal, zdaž , kdo vlast krásnou stvořil, Kdo hvězdičkám pouť vykázal; Na nebe kdo slunce vetknul, nalil v ptáčky písně zvuky, kdo je zdrojem věčné lásky, kdo lásky vdechl puky?“ A tu dívka v zanícení vinula se k hochu blíže: rukou k nebi ukázala, A na šperk svůj: obraz kříže. Vinula se k hochu blíže, a srdečně zaplakala, toužíc si, že rodný otec stojí na svém, jako skála. Stojí na svém, matku viní, že své dcery nestřežila, dřív než křesťaněním zrádně Víru otcův porušila. Víru otcův porušila, rodného pak otce klame, jenž dal již zasnoubence, vůlí svou i matky samé.“ Jak si touží krásná děva, vznáší zraky k jinochovi, a jinoch ji v čelo líbá, chlácholí ji lásky slovy: Zůstaň věrna, libičko , ctnému srdci našich citů, zůstaň věrná mému Bohu, dáť on cestu k blahobytu. Povolá ku svým věrným, vodou křestu, vodou svatou, dřív než vzplane přírody chrám, třikrát zorou růžovatou. Třetí zora osvítí nám sem na vršek spásy cestu, zovouc, aby slunko boží, zasvítilo k tvému křestu. A s tichounkou září slunka milost nebes se pak spojí, a sdělí ti, novokřtěné, sluha Páně, že jsme svoji!“ Tu se v jasném oku dívky temenily blahé slze, jak když slunko objeví se, v jemnodeché u hor mlze. A než slunko políbilo dalné lesy v dumném snění, dali sobě na dobrou noc dlouhé, – vřelé políbení. Minul den a minul druhý, a než třetím vzešla zoře, čekal jinoch jitřenku svou u háje již na pahoře. Probouzel se den na horách, zazvučely zpěvem stráně, k Matce Boží zapěl jinoch, s jinochem pěl sluha Páně. A šly zpěvy údolinou v ranní mlze jako víla, z modré páry, z údolí když Rusalka se objevila. Nebyla však Rusalečka, ale dívka milující, na těle šat sněhobílý, a ve vlasech po jehlici. Pokročil v ústrety hoch, padli sobě do objetí, a pak tiše ku knězi šli, jako k otci rodné děti. Požehnal jim sluha Páně, a když klekla jejich noha, modlila se dívka s knězem, modlila seVěřím v Boha!“ Na to padli všickni na zem, u nebeském zanícení; zakryli si zbožné tváře, a trvali na modlení. Jinochovi slast vykvétá, v bílé dívce touha blahá, sluha Páně vyplní ji, anť po křtící vodě sahá. Sahá, – však tu předběhne jej cizí kdosi mocným skokem, řka: „Dnes chci křtíti vodou, ty můžeš křtít teplým tokem!“ A již protkla cizí ruka, břitkým mečem srdce knězi, sklesl kněz a krvavý meč již i v ledví mládce vězí. Jinoch vzkřikl, vzkřikla děva, Po ale vrah sáhl, a zbarvenou, drsnou rukou násilně ji k sobě táhl. Nevrkej holubičko, znáš ženicha souzeného? znáš mne? aj již překřtil jsem ti svůdce i křtitele tvého! Pojď jen, otec tvůj již čeká, otec, jenž mne snoubil tobě, máť tvá , že zaplatil jsem, za tvůj křest, milé robě!“ Dořeka chce dál ji vléci, tu se sluha Páně vzchopí, a svou vlastní vřelou krví v spůsob kříže děvu zkropí. Řka: „ křtím krví srdce, ve jmenu Trojice svaté: Budiž vřelou krví touto Kristu srdce tvé vždy vznaté!“ Na to sklesl mládci k hlavě, vložil na ni sinou ruku, a modlil se za jinocha, by mu Bůh vzal věčnou muku. Domodlil se, dopracoval, duše jeho k nebi letí, a jinochův spanilý duch za spěchá u zápětí. Oko siné na dívce dlí, rajský úsměv hrá kol líce, děva pryč je odvlečena a nezřel ji nikdo více. Na dalekém obzoru však slunce mlhy prorazilo, a jak božská milost s nebe, celý pahor ozářilo. Blíže hrynku Avarského pahorek u Vrsec leží, starci o něm povídali, co však? – mládež ztěží. Tolik ale vědí všickni, že se tam prý krví křtilo, od čehož prý jméno jeho, Křesťanec podnes zbylo. Hezké dívky, švarní hoši, posud se tam scházívají, a lásky tam uzavřené šťastně prý se dařívají.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 1 místo; je označeno takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

347. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Krásná Oliva. (Václav Antonín Crha)
  2. báseň bez názvu (Milota Zdirad Polák)
  3. Borsa. (Jan Slavomír Tomíček)
  4. TÁBOR. (Otakar Červinka)
  5. Lásky boj. (Boleslav Jablonský)
  6. Souboj. (Josef Krasoslav Chmelenský)
  7. VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (Karel Sabina)
  8. báseň bez názvu (Karel Marie Drahotín Villani)
  9. Tři zlaté vlasy. (Boleslav Jablonský)
  10. Z JITRA. (Karel Sabina)