Zvoní zvonek na klekání
přes Vožické tiché stráně
a nad snivou krajinečkou
dlí svatvečer hodu Páně.
Na obzoru uzardělém
zvolna slunko „s Bohem“ dává,
jako pověst z krásných časů
zvolna, – zvolna zanikává.
Jako pověst z časů slávy
slunko nyní odumírá:
jen tam podál na úskalí
šedý jestřáb za ním zírá.
Zamračeně za ním zírá,
rudě barví se mu skráně
jakby v prsou kletbu tajil,
kletbu, zlost –, že je hod Páně.
Není jestřáb na úskalí:
Šelmberka to sesutiny,
jež se rdí v večerním slunci
studem, za pradávné viny.
Zamračeně proto hledí
na okolní tiché stráně,
že lpí na nich stará kletba
znectěného hodu Páně.
Nevstal den ještě z východních strání,
v Šelmberku však je plno již ruchu:
buší se, tesá, kove a shání,
třeskot se mísí ve vanutí vzduchu.
Ranní již soumrak do lesů těká,
zvoneček cinká na všecky strany;
pracovná čeleď k modlení kleká
na poctu jména Marie Panny.
Tu se však ozve z hradu hlas maně:
„Hoj, chaso líná, zas hledíš hraní?
zas si hráš s Bohem? dereš se k Panně?
což zapomínáš, kdo je zde paní?“
Ustraší všecky řeč tato tvrdá,
ku práci čeleď z modliteb vstává,
s cimbuří ale Mráčková hrdá,
Šelmberská paní, rozkazy dává.
Na všecky strany zní její slova,
a pak zas v dálku duch její těká:
kyne tam rukou marnivá vdova,
z dáli dnes hosti, – ženicha čeká.
Ženicha čeká a bude sňatek
za svatodušní velebné doby:
a proto nedbá, jaký dnes svátek,
a proto čeleď hrad jí dnes zdobí.
Slunko jíž vyšlo, vysoko plane,
do chrámu na mši zbožný lid kráčí:
marně však hláhol zvonů sem vane,
čeledi v hradě pot čelo máčí.
„Ušetř’ nás paní, ušetři sebe,
„pomni cos dlužna nebi, – své spáse!“
„„Ej ať si nechá ten tam své nebe,
„„o lepší nebe postarám já se!““
A jasný blankyt slyšel ta slova,
a s jejich zvukem z chrámu zpěv splývá: – –
ubohá čeleď pracuje znova,
a hrdá paní v dálku se dívá.
Velebná dobo, v stánku když Páně
dědina celá hláholem zpívá:
přizvukují kol řeky a stráně
a na všech Božské oko spočívá.
Stařečku, tebe také Bůh slyšel,
slyšel tvůj hlas a ví co ti schází,
a byť sis dříve k domovu vyšel,
v obtížné chůzi tě vyprovází.
Modlil ses již od časného rána
za sebe, vnuky, za krov svůj nízký,
a složiv to vše před oltář Pána,
utěšen v Bohu do své jdeš vísky.
Blažen, ač mnoho křížků jej tíží,
vrací se z chrámu, vrací se dolem,
o holi, zvolna k hradu se blíží;
čeleď ho zná: vždyť denně jde kolem.
Než, slyš! – kněz dává teď požehnání,
stříbrný zvonek kolem to hlásá:
poklekl stařec, – čeleď se sklání:
však již se klením hrad zas otřásá.
Ubohá čeleď stařečka vidí
a předce dále pracovat musí!
ó což se před ním hanbí a stydí,
ó což se starci pohled ten hnusí:
„Bezbožná ženo! naprav tě nebe!
naprav v den velký tebe Duch Boží;
ať pomsta s hůry nestihne tebe
v bezbožně stlaném manželském loži!“
„Ha, ha, Duch Boží! – Jen škoda věčná,
„„že příliš vzdálen! Však máš-li času,
„„pozvi jej pro dnes, budu mu vděčna,
„„hrad-li osvítí k dnešnímu kvasu!““
„Ženo, ach ustaň! ten Duch již jednou
v ohnivých sstoupil jazycích na zem;
„před jeho mocí ďáblové blednou,
„tvůj jazyk ztrestá jediným rázem!“
Řekl, jde dál; – tu smuší se nebe;
mráček se zjevil – zakmitl bleskem: – –
Mráčková hrdá! aj to tvé nebe
hrotí se v rumy pekelným třeskem!
Vzplanul hrad ten ohněm s nebe,
až se stráně osvítily:
a ty hrdé jeho báně
hrdou paní pohrobily.
Aj, Šelmberské rozvaliny,
sám zub času se vás leká,
že pod vámi na ženicha
hříšná paní z Dubé čeká.
S mnohým stoletím se váš věk,
s mnohým pokolením styká,
o Mráčkové ale z Dubé
pověst dávná nezaniká.
Pověst ta je pomsta na vás,
kletba bezbožného činu,
pro nějž posud uzarděny
pohlížíte na krajinu.
Šepotaj’ť si v krajině té
s temným lesem tiché stráně;
že lpí na vás stará kletba
znectěného hodu Páně.