Byl večer sinavý, teskný, jak srdce slunce to plálo,
jež v blednoucích oblaků tříšti jak v údech rozbitých stálo,
byl večer sinavý, teskný, a poutník, jenž jím spěl,
ten osud na cestě svojí a bolest ve hrudi měl.
A jaké tížilo ticho ty hory a stráně kolem!...
To Morana jistě plíží se pustým, neživým dolem,
a poutník bohy vzýval, a skrývala se zvěř,
jen jako mrtvola klátil se každý strom a keř.
Kdo přece to tady stojí – to děva, to dosud je panna,
však nyní mrtvého choť to a celým srdcem štvána
a s hrobem snoubena pozdní a marnou je láskou už,
je vražednicí ta žena, a vražděn jí její muž.
Ó pozdě, pozdě je nyní – nač přišla’s, lásko, tak pozdě?...
Chceš hledati jej v noci v tom smutném příšerném hvozdě?...
Smrt nevydá, co její, co zchvátil její spár,
ať spaluje lidi jak chce zde žárlivosti žár!
Je večer sinavý, teskný, a slunce zašlo, jak krve
by lilo poslední krůpěj, kdy řeku lilo jí prve –
ach, z krásnějšího těla se nikdy nelil ten tok,
a mužnější rukou stiskán ach ženy nebyl bok!...
Ó lásko muže, ó vášni, jež divoce prsy hárá,
ó zrado ženy, ó, jenž pozdě ze zrady kárá –
nač kárat, litovat nyní, je marný pozdní ten žel –
a není návratu, kudy ten mrtvý od ženy šel!
Jak, Ctirade, jsi jásal a jak se’s smál tak křepce,
když slyšel’s, kterak ona ti slova svůdná šepce,
a smál se’s, co tě projel hrot oštěpu, na mech tě sklál,
neb snil’s, že stisk to lásky a tak jsi smál se jen smál!... –
Je ticho kolem a ticho, však ticho to více straší
než vichr, nežli bouře, jež noční ptactvo plaší –
jen skřek a zase ticho, a příroda nemá ni hles,
či směje se to někdo?... Ne, zvuk kam‘s ve propast to kles.
A v horách, skalních stržích jak mrtvolně je kolem,
a zešílel by hrůzou, kdo není opit bolem –
či vyprchala ta duše ach ze všech věcí těch,
když neplane už nikdy těch jedněch na ústech?
Teď tichý šelest táhne a všecky listy se chvějí,
jak varyto mrtvých lásku jen, bolest nesmírnou pějí –
v to náhle pochmurný se kdes v dáli táhne řev...
jak divoké by zvíře tam chtělo a cítilo krev!...
Kde nad propastí stojí ta Šárka, zcuchané kštice,
a oči třeštěné do tmy, jak uhle hoří ji líce,
zří, do propasti zírá... jsi tam, Ctirade můj?...
Ó pověz, usměj se aspoň, zvuk lásky opětuj!
A divý ze propasti se vine hlas k ní výše –
ta propast je jako lože, jak milujících skrýše –
cos pohnulo se dole ne, ne, to jen se tak zdá – –
kdo zradil a kdo vraždil, to krve jesti mzda!...
Teď hnulo se nad propastí cos – tam kde stála ta žena –
pak clona snubního lože je navždy uzavřena – –
a medvěd z lesa se řítil, se po kořisti hnal,
však prázdno bylo už místo, kde přízrak té ženy stál.