Oj, pane z Rosenberka, oj, pane z Falkenštejna,
jak orel k slunci vzletěl jsi z prostých kání hejna,
nad všední šlechty davy jsi ke trůnu se pnul,
a jako fénix v srdci se pych ti mocně hnul.
A královský byl sen tvůj – co země širá měla,
ti aureolou zlatou se vinulo kol čela,
ach šťasten byl jsi štěstím, jež nemá naše zem
neb příliš malé srdce je dáno lidem všem.
Ó zázraků ty strůjce, jak o tobě lid zpíval,
kdy s tajnou hrůzou, s větší se láskou k tobě díval,
a královna ta sličná, ta krásná, křehká věc –
či mohla odolati, se nevzdat na konec?
Tvá loutna sladce zněla, hlas tvůj jak zlato ryzí,
ó záhy celá země vám byla cizí, cizí,
co mateřství je její, co tvoje povinnost,
když v přítmí komnat krále ta láska – sladký host!...
A rytířské ty služby, laur války vytoužený –
to všecko jistou cestou vždy vede k srdci ženy –
pak v králově jsi loži se s milenkou svou hřál,
a lásky, blaha zažil, co nikdy neměl král!
Ach, krátké je to štěstí, jež údělem ti bylo,
jak máje požehnání by v květech na tě dštilo,
ó růže z ruky paní – vy růže lásky, snů –
zda může déle kvésti než pozemských pár dnů?
U lože královnina jsi krásný, pyšný stanul,
dech smrti z bílých pláten již na tě chladně vanul,
jí z úst polibkem sledním jsi slední přijal vzdech
a uložil jej v srdci jak démant v klenotech.
A nová zase láska a nová kněžny přízeň,
neb všechněch paní byl jsi tajemná, sladká žízeň –
a tvoje žárné oko se neslo v světa lem,
jak olej v žár bys nalil – tak ženám bylo všem!
Ó štěstí, země štěstí, ó žel, kdo jím se baví
a z manželského lože hrad naděje si staví,
kdo z přízně krále, lidu si jistý staví krov –
ó štěstí, co je štěstí?... Hrst rýmovaných slov!...
A páni, tvoji páni, či mníš, že odpustí ti,
že nad ně, bludné jiskry, jsi hvězdou moh’ se stkvíti?
ti ke králově srdci líp znají stopy cest,
než přátelství, dále dojde vždy žárlivost a lest.
To není konec jiný, než žalář, černé kouty,
tam můžeš básnit, zpívat, v takt chrastit svými pouty –
a rok, dvě léta vzdorně vše snášet – chlad i hlad,
ó velký byl tvůj rozlet a velký byl tvůj pád!
A potom – pouť ta hrůzná před hrady přátel tvojich,
tam pohrůžkou stát nahou, by ustáli v svých bojích,
ó v konec všecko znudí, jen smrt je v konec vděk.
Tys umřel jako básník a milenec a rek.
A krásné byly oči, jež pro tě žhavě nyly,
a krásné rty, jež chtivě sled tvojí krve pily –
kdo po nejvyšším baží, vždy nešťasten je, sám –
jen v lásce všecko štěstí – to, Záviši, díš nám.