Věc to hrozná, strašlivá,
zjitřit musí celou Prahu –
dobrý kněz, Jan z Želiva
padl rukou vzteklých vrahů!
Plačte lidé, kvilte víc,
mdlete, mřete v křeči líté,
– jeho milou, svatou líc
nikdy více neuzříte.
Umřel jako mistr Hus,
jenom zradou bídných lidí,
zrady té a křivdy hnus
z nás dnes každý dobře vidí.
Hašku, synu běhny, ty
na rathous jej zrádně lákal,
pak jak Jidáš prokletý
městem běhal, lstivě plakal.
Teď zní šturm jak Prahy ston,
vzbuzen lid, a v rynk se řítí,
každé srdce nad ten zvon
hlasněj, prudčej slyšet zníti!
Hlavu drahou, sinavou
po městě ji všady neste,
jako vlajkou krvavou
nad všemi jí davy třeste!
Každá kapka krve té
ať se na povodeň změní
v zmar té chasy prokleté,
které nic tu svato není.
Svato nic, co slaví lid,
co je jemu draho, svato,
znají jen svůj tupý klid,
a vydřené naše zlato.
Jak’s moh’, Jene, hloupě jít
do spárů té podlé sběři,
jak jsi moh’ tak prostý být –
vždycky bloud, kdo panstvu věří!
Lide, tvá to byla krev,
svatá krev ta tvého kněze –
strašnou svoji pomstu zjev,
ať se na ně morem sveze!
Hoj, vy páni konšelé,
dnes to kolem jiná vřava,
daň smrtného ortele
zaplatí váš dům i hlava!
Bijte, lidé, osopte
na všecky se svojí silou,
v žhavé krvi utopte
chátru vrahů zotročilou!
Zničte, zbořte koleje,
nešetřete kněží krve,
ať se víc jí rozleje
nežli za Zikmunda prve!
Ty náš Jene z Želiva,
jak jsi naše srdce vázal,
když – ó slova ohnivá –
o draku jsi hrozném kázal!
Na Pathmu jej viděl Jan –
drak ten zlý a drzý velmi –
tobě též byl ukázán;
Zikmunda to tvář, té šelmy!
Nevěřil jsi pánům těm,
ani papeži, ni králi,
lid jen měl jsi v srdci svém,
a my k tobě vroucně stáli!
Vitolda my nechceme –
nač ty jeho řeči plané –
krále-li mít budeme,
ať se jím jen Žižka stane!
Nu, však žije ještě Bůh,
umříti svým věrným nedá,
lid až počne splácet dluh,
potom bude pánům běda!
Potom bude zuření,
hněv a vraždy, krve proudy
jako strže šílení,
potom budou boží soudy.
Dej bože, té hodiny
ať se pamět vždycky plodí,
mučedníky, hrdiny,
ať zem česká věčně rodí!