Páni si mne zavolali,
ten mi přísný rozkaz dali:
„Oběs troupa selského,
povstalce to vzpurného!
Až se pohoupá tam dosti,
povychladne ve své zlosti,
pak ho sejmeš, sluho náš,
a jej v pole zakopáš.
Zde to jeho pole chudé
taky jemu ložem bude,
po smrti ať shnije v něm,
jak mu bylo údělem.
Že chtěl taky zkusit štěstí,
do výše se k pánům vznésti,
nad svůj prach a nad svůj hnůj,
ať dnes zkusí ortel svůj!“
Poslechl jsem – chleba, chleba
rodině mé, dětem třeba,
poplivána, hnusná věc,
a je, bože, chlebem přec.
Mzda to krve – z mojí dlaně
kouří se až v nebe Páně,
srdce mně to v těle rve,
neboť čist jsem krve tvé!
Císař, šlechtic, voják spilý,
ti se o svět rozdělili,
sedláku zbyl půdy lán,
by byl pro ně obdělán.
Musíš ty, já musím, oba –
pánů zákon – pánů zloba!
Vraždě mojí žehná kněz –
umřeš mnou, však, robe, věz:
Život tvůj – jen hlad a muka,
cizímu mně srdce puká,
i tvou ženu smí si vzít
pán, než ty ji můžeš mít!
Méně jsi než kus mu zvěře,
řeč tvou, víru, vše ti béře,
pak si otře ruku, když
pokorně ji políbíš!...
Pán zde o vše obral tebe,
kněz ti zase zavřel nebe – –
a když vzkypí odboj váš,
s čekanu se houpat máš!...
Chvíle krátká – tvoje bědy
rvou tě dneska naposledy –
potom volný bude duch,
tam však čeká soudce – Bůh!
Vím, co tady pány děsí,
tam že rovni budeme si,
sláva, zlato – dým a troud,
jedna smrt a jeden soud!
Slyš, sedláče, moje slova,
boží moudrost v nich se chová,
slovo víry, útěchy
pro tvé smrtné povzdechy.
Jak té lípy šelestění,
tak se všecko střídá, mění,
věk tak kráčí za věkem,
každý z nás jen člověkem.
Stvořeni jsme z hlíny jedné,
poddáni jsme smrti bědné,
modlitbu tu stejnou znáš
všechněch: „Otče, otče, náš!...“
Kristus kázal: „Buďte bratry,
boháči i děti chátry,“
kníže, sedlák, sluha, pán
každý Boha syn je zván.
Ne, by rob se pánu kořil,
rovné Bůh nás všecky stvořil,
ne, by kněz a pán a král
lidu pot a krev jen ssál!
Slyš, sedláče, jak tu spolu
stojíme zde ve výmolu,
a nad námi v ránu tom
popravčí tu šumí strom:
Boha za svědka ti beru,
vidím Pomstu, Jeho dceru,
a ta dí mně: Přijde čas,
rovnost bude v Čechách zas!
Sedlák, dělník v řadě jedné
svobodně svou hlavu zvedne,
bez králů a bez pánů,
tyranů a katanů!
Kde jsou ti, kdož z lidu tyli?
Král, kněz, šlechtic, voják?... Byli. –
Nad nových dob mezníkem
sedlák stojí s dělníkem!