Kol poušť – věčný písek jen a nebe,
Nikde větev sokolům tvých očí,
Jenom tygr někdy, jak chtíč vraždy,
Divě z pustých ňader pouště skočí;
A jak dobrý citek v dáli jen
Pláče pramen, vedlé něhož palma
Stojí, ztracený co máje sen.
Pod tou palmou zmdlený poutník leží,
Jako jelen světem šírým štvaný;
Tiše leží pod klenutím stromu,
Krev mu prýští z krutých losů rány;
A jak boa na pijící laň
Číhá v hustém listí palmy stinné
Ke skoku již svinutá smrt naň.
Sem pojď, duše lidská, znáš-li čísti
Toto písmo hranaté a tvrdé,
Psané jako runy černé kletby
Na to čelo mramorové, hrdé,
Tuto báseň hrůzotajných ruk,
V nížto každý tah je bolné slovo
Zoufání a srdcežerných muk.
Jeť to písmo, před nímž zemstvo coufá,
Jehožto se lev a tygr lekne,
Před nímž každé žití tajnou hrůzou
Ohromeno koří se a měkne;
Onoť jesti mocný talisman,
Nešťastnému srdci rýčem muky
Do ubledlých tváří tvrdě psán.
Vítěznou, hle, obočí těch klenbu,
Z nížto bol jak poustevník teď hledí!
Hle, ty zraky, dříve blesky v bouři,
Teď jak omráčené orly sedí
V olověna oka dutinách,
A ta duma na tom čele mocném –
Marius v Karthagy ssutinách.
Hle, ty bledé líce, na nichž nehrá
Více žertů růžokřídlé bůže,
A ty vrásky hluboké, v něž jistě
Nesil osud májové své růže;
Každý rys je mukou zmrzlý smích,
Kostra ve poupěti zvadlých slastí,
Hady, v nichž se plazí bol neb hřích.
A to srdce nadšené a velké,
Ježto hrdě celý národ neslo,
Zde jen v skrovný stínek věčné poušti,
Kdež by mohlo tiše umřít, kleslo!
On krev za tisíce z ran svých lil,
A z nich nestojí zde ani jeden,
By mu oko mroucí zatlačil.
Siným rtem cos šepce, snad se modlí,
A pak křečovitě v ňádra sáhne
A z nich dlouhou kadeř zlatých vlasů
S rozstříleným praporem vytáhne.
Ach, to pole, kde ten prapor vlál,
A ty tváře růžounké a sladké,
Kol nichž tento zlatý kučer hrál!
Umlknul! – své oko v blankyt napne,
Snad že mroucím okem věčnost stíhá,
Jak v ní klesá žití sfinx; neb se mu
Otevírá všeho míra kníha,
Vzkřikne: Orle labutí! – tu naň
Vyskočí smrt z listí palmy stinné,
Jako boa na pijící laň.
Umřel! – A lev po své říši kráčí,
Pouště král, a z mocných útrob hřímá,
Na hrobníka pouště – Samum! – volá,
Jenž sen smrtonosný v písku dřímá;
Ten se vytýčí až v nebe strop,
Oblekne své pískovité roucho,
Zahalí vše v létavý svůj hrob.