NA * * *.
(Příloha k Věnci 1844.)
Já to viděl, že to nejsou
Lilje, co ti květe v tváři,
Ani nebe, co ti z očí
modře, láskotajně září.
A přec, nebe! – vždyť jsem viděl,
Z blankytu jak těchto očí
Hříchem zpitý hled, co anděl
S nebe spadlý, často skočí;
85
Vyskočí a hned se skrývá
Tiše ve vestálském šláří,
Aneb rozplyne se plaše
V růžích studu v květné tváři.
V chrám když vejdeš a tě vítá
Zbožnost v šeru, v tichu svatém,
Tu jí hrdě za odpověd
Zašustíš hedvábným šatem.
A když s chóru tóny hřmějí,
Pléší, nad hříšníky pláčí:
Marné, světské myšlénky tvé
Jako bachantky tu skáčí.
A když pobožnosti anděl
Tichý ve tvou tvář si lehne:
Hned z ní zas, jak zmije z liljí,
Hříchu spícího duch šlehne.
Když tě mají obletovat
Holoubci modliteb věrných:
Vylétají ze tvé knížky
Havrani jen písmen černých.
Jdi, ty ženo bachantická,
Zpitá v bujném hříchu víně,
Jdi a zapomeň, žes dlela
V myrtovém mé duše stíně.
86
Bezpasá, jak Kleopatra,
Vrhlas perlu v pěnnou číši!
Ta za království tvá není,
Ta tvou stojí nebes říši.
Když se dítě modlit slyšíš:
„Andílkové, strážci moji!“
Neptá se tě něco tajně:
„Kde jsou andělové tvoji?“
A když vidíš holubinky,
An si v listí hrají: zdali
Se ti nezdá, že to ty jsou,
Jenž v tvé duši jednou hrály?
Růží keř je duše tvoje,
Na němž purpur lásky plane;
Jiní růží natrhají,
Tobě trní pozůstane.
Ty jsi žena marnotratná,
Jako královna tu vcházíš;
Ňáder perly, lásky zlato
Otrokům svým štědře házíš.
Zchudneš ale – k otroku pak,
Jenž tvé zlato nyní béře,
Přijdeš žebrat; on však zavře
Před tebou svých ňáder dvéře.
87