Píseň žalostná na smrt milenky.

Píseň žalostná na smrt milenky.
Z věže zvučně smutná hrana zvoní, K zarmoucení lidu městského: Ach! jest po milence! ach jest ponípo ní! Nic! nic není v světě stálého. 186 Kterou jediné jsem zamiloval Z ctnostných dívek na tisýc, Pro nižbych byl život obětoval, Ach, té dívky není víc. Dívku nevinnou jak holubinku Ozdobily ctnosti vznešené, Pro vtip, tichost, vlídnost ctily Pinku Matky, panny želem sklíčené. Kdož jen na ni patřil, cýtil milost, Cosy lásky hodného, Vzniklať v srdcých hochů prudká čilost Z její*) zření libého. Krásná jako růže, kterou vzteku Lítá bouře s stromku srazyla, Krásná Pinka u kvetoucým věku Do hrobu svou hlavu sklonila. Sklonila? – a mne jest zůstavila Na tom světě samého, Dříve nežli sňatku okusyla, Sňatku přežádaného! Kde jsy, ach! kdes šťastná budoucnosti, Kterouž Pinka předpovídala? ——— *) Licentia poetica, místo jejího. 187 „O jak blaze v svaté nevinnosti Živi budem, s plesem říkala, Chaloupku sy spolu vyvolíme V roztomilé krajině! Krásnou zahrádku k ní vysadíme Na zelené rovině! Ruku v ruce budem chodívati Večer v ní, co v ráji, vesele, Na věky se budem milovati, Věrně jako v nebi Andělé! O jakž poplesáme, vidouc dítky, V zahrádce jak běhají, Jak sy naší pracý zrostlé kvítky Poskakujíc trhají!“ Doplesalas! – Ty mé potěšení! Nyní jiné kvítky v rakvi máš! Kde jsou dítky, příští vyražení? V zahrádce své s nimi přebýváš! – V zahrádce – tak ouzké, smutné, pusté, Jenž se hrobem nazývá, Tam, tam s nimi ve tmě němé, husté Milenka má přebývá! Nám co v zahrádce prv růsti měli, Na hrobě ti rostou kvítkové; 188 Nám co na stromích by byli pěli, U hrobu ti pějí ptáčkové! – Ach, což věčně hrob tě bude krýti? Ani pláč, ni volání Nemohouli kovů sylných sstříti, Vzbudit tebe z dřímání? O já opuštěnec na tvém hrobě Při měsýčku budu sedávat, K tobě, milenko má! budu, k tobě, Jenž jsy vše mi byla, vzdychávat; By se smilovavši ruka Páně Vytrhla mne z soužení, Hluboké mé odlehčivši ráně Přivedla nás v spojení! Spi má milá Pinko v spokojnosti! Jasně nad hrobem svěť měsýčku! Slunce! hrob zlať bleskem spanilosti, U hrobu věj tiše větříčku! Jaro! okrašluj hrob vonným kvítím, Když se ročně vracýš k nám! Slavíčku! pěj žalost, kterou cýtím, Hoře, kteréž v srdcy mám! 189