Pozdvihni, ó slunce vlasti! hlavy,
Ozbroj ducha ctného horlivostí!
Patř, jak sjednocené v Čechách stavy
Z užin hltajícých novotností
Trou se k chrámu slávy zmlazované,
Věncujíce čelo vlasti zlaté,
Vytrhují na věčnosti spiaté
V hroby záštím krásy milované,
Radostí jak každá trne žíla,
Květ se mocý pne a obří sýla.
A ty, studno lásky zblažujícý,
Hrade rozplašené nevinnosti,
Hlavo nemožnost y stírajícý,
Srdce pravoty a národnosti!
Tybys v květu krásy oplývajíc
Lahodnostmi rozkošného štěstí,
Když sy trninami cestu klestí
Moudrost, smělostí se odívajíc,
V bouřích hromy nezděšená skála
V okřívání bez pohnutí stála?
Strachy mřel svět; hlavus k nebi pnula,
Vojny hřímal třesk a drtil práva,
Z příkořenství víru vyvinula
Tvá co slunce živícý se sláva;
Ječícýho vzteku morné proudy,
Božstvím naplňujíc sylné rámě,
V mužnosti a pravotnosti prámě
Přeplavilas s nezvadlými oudy,
Vyšla, lstíli chřadla každá strana,
Z kalu jedovatin čistá panna.
Do věčnosti nezkalený věnec
Cti a lásky plod se na tvém čele
Bude nejmluvnější oslavenec
Vynášeti hrdinstvími směle;
Užasnutý věk se divě řekne:
Ty jsy zmohla Římany y Řeky
Obraz slávy pro veškeré věky!
U oltáře vlasti mudřec klekne,
Spatřiv mladou rozumnosti záři,
Zalívaje slzami své tváři.
Vzdychne: Kyž y růže učenosti
Do věnce se mladnoucýho vplete!
Jaký div! jen jiskra toužebnosti
Zaletěla sem; ha! vzhledni světe
Na zázraky ducha tvořícýho!
Míjí tma, a vzdělanosti světlo
Hory doly zlatí, aby květlo
V lůnu pokoje y blažícýho
Jako v ráji Řeckém vábné kvítí,
Co svět vůní jímá, krásou svítí.
Z bojů dravých s obry drtícými
Ducha, vlast co švárná vítězkyně
Patří s miláčky se krásýcými,
Jak se nevinnosti ctitelkyně,
Jak y outlost růžového věku,
Rozumu a ctnosti posvěcency,
Květy národu a vyvolency
Mstícýho sy nevšímajíc vzteku,
K matce drahé s lichocením vinou,
Jí se světí, na své bratří kynou.
Y hned klesá matka do náručí
S vytržením synu rozmilému,
Že se zlaté dítě s chutí učí
Moudrosti a hlasu mateřskému,
Kterým prvně mílka pozdravila,
Jemné trnoucýho srdce cyty
Za blaženost na nebeské byty
Otce laskavého vypravila,
Kterým studu hlásky nejtajnější
Jeví přítelkyni nejvěrnější.
Plzni milá, šlechetnosti máti!
Okem zblažujícých milování,
Růžemi y počala jsy stláti
Cestu kynoucýmu namahání,
Na tvém prsu mléka učenosti
Duše vznikajícý zažívajíc,
Z skladu rostoucýho vážívajíc
Přátelství a lásky lahodnosti,
Po shladěném moři v štěstí prámu
Letí mocně do věčnosti chrámu.
V sýly květu natahují zlaté
Struny zpěvů sladkých milovnícy,
Dusýc hanebnosti jedovaté,
Zrady lesk y dravost, bojovnícy
Ctnosti nezhrození okouzlují
Cytem mužným, sladícými hlásky
Krásu Božskou nelíčené lásky,
K nebi duchů zdravých pozdvihují,
Ozbrojujíc ruku pevnou střelou,
Vrah-li potírá vlast osyřelou.
Duše divokost a drsné mravy
Zvlídňujícým učením se hladí,
Bystré do strašícých bludů hlavy
Hledíc, rozvážením hrůzy sladí,
V rozložené světů prostrannosti
Duch se pne, a sluncem pravdy jasné
Blesk y sýla nerozumu hasne,
Krása zalíbené nevinnosti
Pevní trůn, a práva člověčenství
Roztřepují klamu ukrutenství.
Jaká rozkoš, vlastenecli spatří
Čestná mocných duchů potýkání,
Že y Řek y Říman jako bratří
Čecha mohutného v dobývání
Krásy před vším světem v závod běží,
Že y nesouc zkrásujícý věnce
Milostenky vedou oslavence,
Že y chuti nedotklivé kněží
Cestu k slávy chrámu rozvinují,
Bojovníky šťastné korunují.
Jen tou cestou v měď se trvajícý
Vrývá věčnost slávy vydobyté,
Píseň nesmrtedlná lítajícý
Rozhlašuje muže pro vlast zbité,
Božstvím ošlechťujíc krásné činy
Z věkoleté pitomosti budí,
Bleskem pojímajíc k skutkům pudí
Nehynoucým zdárné vlasti syny,
By se právem věncovaná čela
V chrámu zásluh věčně věků stkvěla.
Já Čech skrovný milé vlasti květy
Přivinuji zvuky vlastenskými;
Probíhajíc nemožnosti světy,
Tvůrcy tebe zpěvy Helenskými
V nebes plameniny okrasami
Živnoucými s pochlebenstvím vtělí,
Kde se obři šlechetnosti bělí.
Lítajícý divů krajinami
Smělost hrdne, vítězstvím sy jistá,
Outlý cyt a láska mlčí čistá.