Co mi do tě, marná slávo!
Co mi do vás, skalné hrady!
Jestli srdce v těle zdrávo,
Duše bez hanebné vady?
Zlato svými lesky,
Štěstí svými vřesky
Zaslep lidi chtivé;
Mé jen pravdy blesky
Loudí srdce živé.
Co mi po svobodě mylné,
Po tvém, rozkošnosti! medu,
Duch-li stálý pravdy sylné
Cýtě moc, se štítí jedu?
Krása povrchnosti
Vstřelí v tuk a kosti
Zvětřeného pána;
Tiché stkví se ctnosti
Věčnosti jen brána.
Ať se topí v požívání,
Rozplozujíc radovánky!
Vyhrnují milování,
Cti a slávy květné schránky,
Ať jim štěstí moře
Stín y splákne hoře,
Sevře srdce těsné;
Vrch se klamu boře
Dechem, v propast klesne.
Duch jen pravdou Božskou sylný
Vínem pěn se neopije;
Nechť se líčí podvod mylný,
Neštěstí hrom v srdce bije;
Duch a srdce zdravé
V touni pověr plave
K rozumnosti břehu
A se slávy pravé
Dotře v čestném běhu.
Svoboda y řád y práva
Nezvadlého člověčenství
Trůn sy sázý, kde y sláva
Nehřmějícý příkořenství
V společnosti řádné
S Božskou pravdou vládne,
Kde se mírnost rodí,
Jestli štěstí zrádné
Zmatky v lidu plodí.
V blesku jarní kráčí řásy
Nelíčená přirozenost,
Láska uvěčňuje krásy
Objímajíc spokojenost,
Život vnady zlatí,
Závist jedy tratí,
Pravost ctnosti růže
Klamy, ač se fatí,
V potýkání zmůže.
Darmo nerozumu stvůry
Strachu jedovaté střely
Sypou z propasti y s hůry
Mor, by rozum čistý třely,
Lid se potvor leká,
Před stín hrůzou kleká,
Pravda třepí stíny,
Ač se podvod vzteká,
Třepícými klíny.
Duše mocná v pevném těle,
Byť se vyrojily hrůzy,
Zhlíží do věčnosti směle,
Orel v nebezpečné chůzy
Vyšetřujíc stráně
Míří k Božství bráně,
Naděje kde svítí,
A se pravdou Páně
Všudy šťastnou cýtí.