Čechu šlechetný a slávo naše!
Kams se od svých zabral vlastenců?
S chrámu pokojeli zrady plaše
Čistíš duchy bujných zmatenců?
Čili s hvězdy k hvězdám orel letě,
Nevšímaje sobě marnosti,
V čistějším a rozkošnějším světě
Pravý hrdina sy v blahosti
Nehynoucý lůně stavíš byty,
K vyšším činům ducha mocného
Pudě plodíš hrdinstvími cyty
Lahodnější srdce outlého?
V jasnu pocty světy probíhaje
Nekonečné živíš blažení,
Když zde ulekané smrtí kraje
Jeví srdcý vděčných toužení?
Láskať zvýšujícý vytvořila
Věčnost slávou svého milého;
Ach! smrt závistivá umořila
Jako červa muže velkého.
Což to platno, tvá že hřmícý rána
Třepíc ukrutenství ouskoky,
S trůnu Božství obra Korsykána
Svrhla v žalář s všemi otroky,
Že co Nestor myslí rozvážlivou
Řídě žehrajícý národy,
Evropu jsy uvedl málo živou
K ráji nezkalené svobody,
Že co Bohu tobě národové
Obět nesouc chrámy vzdělali,
Když tě nelítostní osudové
V květu cti a sýly odjali.
Tak se rozlíhají naříkání
V Čechách pro milého hrdinu,
Slzy věrný důkaz milování
Posvěcují každou krajinu;
Pro vlastence ctného, pro vévodu
Tesklí osvícení mužové;
Pro dobrého pána, pro hrad rodu
Stísněného plačí manové.
Jim jsa otcem, nevinnosti ctitel
Slovy vlastenskými těšil ctnost,
Oloupených dítek pevný mstitel
V šarlatě y trestal hrdou zlost.
Proto se co hovořivé dítky
K rozmilému otcy hrnuli,
Na důkaz své lásky čisté kvítky
V nekrvavý věnec vinuli,
Pána jako Boha v srdcy nesouc,
Vojnyli ho vzteky stíhaly,
Láskou starostlivou jen se třesouc
V chrám se Nejvyššího zbíhali.
Proto povstávají bědování,
Že smrt zbavila jich milého;
Ach! kdo vynahradí milování
Otce o své pozorlivého?
Bůh vás věrné přijme do náručí,
Bůh k vám v těsnu sešle anděla!
K Čechům utrápeným pověst zvučí,
Jak se jeho sláva zastkvěla.
Příběh neomylný soudce řekne,
Jaký světy zmámil divů třesk,
Budoucnost se skutečnosti lekne,
Že y cti y ctnosti zašel blesk,
Že se rozdíravé ukrutenství
Moře rozvlněné šířilo,
Moudrost, krása, řád a náboženství
Hasly, nevlastenství pířilo.
V zmatku veškerenstva, v proudu boje
Zhatil nezbitého vůdce běh,
Ztišiv střených králů nepokoje
Spial y hrdost divé vlády Čech.
Darmo věncem štěstí vítěz šálil,
Rozdvojoval bratří ouskoky,
Sevřený svět oběti mu pálil
Vysýlaje v boje otroky;
Darmo zem y nebe okrásyly
Slávu nezrušenou růžemi,
Za divem div nový vyhlásyli
Pochlebnícy lstiví po zemi;
Čest a klam, a zlato, spěch y sýla
V spolek neustupný vkročily,
Proudem valila se štěstí žíla,
Nepřízeň a zrada sočily;
V moři pomatení, v bouři hrůzy,
Když y jiskra zhasla naděje,
Švarcenberk muž v nezhrozené chůzy
Prohlížeje předků šlepěje,
V proud se hodiv vzteků sápajícých
Hromů ani lsti se neboje,
Zmařil duchů trůn se spínajícých,
Vstřelil v slávy chrám a pokoje.
Divy neslýchané rozhlašují
Světem národové živnoucý,
Že se nemožnostmi oslavují
Čechové co růže kvetoucý.
Evropu když sepiav vítěz tvrdý
Zbil y moudrosti y sýly květ,
Dvakrát povstal v mocy Čech, a hrdý
Bůh se zdrtil, osvobodil svět.
Y hned z bouře slunce blaženosti
Rozvinuje krásy kouzlícý,
Ctnost a vnady sladké nevinnosti
Vtělují se k pravdě živícý;
Pokoj mladý jako jitro v máji
S rozkošemi na zem vstupuje,
V lidnatém a růžovaném ráji
Rojícý se plesy čaruje;
Věčnost jasná otvírá své chrámy,
Moudrosti a lásky milenec
V zrůstu pocty loučí se ach! s námi,
A jde k trůnu pravdy pro věnec;
Tam se s Jaroslavem moudrým stkvíti,
S Scypionem bude radovat,
Když co Boha budou vděčně ctíti,
Y ho národové milovat.