Jako divý lesem běžel,
Před hnutím se v poušti skrýval,
S hrůzou do nebe se díval,
Jak červ na zemi zas ležel
V prachu muž se vinoucý
Nářek vedoucý.
Kam se skryji, hrozné nebe?
Svědomí mne žere všady,
V srdcy cýtím mstivé hady,
Ve dne vidím duchu tebe,
V nocy skrvácený stín
Vráží do mne klín.
Mezy potvory a houště,
Bych se ukryl, myslím jíti,
Na samotě pokoj míti;
Vraha děsý strašné pouště,
Darmo hledám pokoje,
Padám do boje.
Strom se pohnul, zhurta skočil;
Svědomí zlé vřelce hnalo,
Vraždu živě tvářovalo;
Kam jen hleděl, kam jen vkročil,
Spatřil ducha seděti,
Smutně hleděti.
Před ním jak chrt utekl s hradu,
Povrhl klenoty a zlatem,
Špinavým se zakryl šatem;
Darmo, nemohl ujít hadu,
Jako hrom zlé svědomí
Skály prolomí.
Z jeskyně ho ouzkost honí,
Hrůzou vstávají mu vlasy;
List se hejbá, slyší hlasy;
Skála chrustí, smrt mu zvoní,
Stromy hlavou kejvají:
Vrahu! volají.
Strach ho šupá karabáčem,
Pod nohama země hoří,
Svět se s nebem na něj boří;
Ruce lomě, trna s pláčem
V jeskyni se vracuje,
V koutě skrčuje.
Peklo vře y v těsné skále,
Y zde duchové zlí straší,
Srdce zdivočené plaší.
Had se kroutě křičí stále:
Hrozné skály spadněte,
Vraha potřete!
Hrůzy snesti není vstavu
Strachem unavené tělo;
V ledném potu stojí čelo,
Spaní mrtví slabou hlavu,
Jak jen s nebes spadla noc,
Sen ho dostal v moc.
Na kamenu panna sedí
Zkrvácená, jak zed bledá
Pokoje a srdce hledá;
Litostivým okem hledí,
Živé rány odkrývá,
Hořem omdlívá.
Jak stín do povětří plyne,
Z lehka k jeskyni se blíží,
Spícýmu krev v těle klíží,
Vzdychá, slzí, rukou kyne,
Do skal bijí hromové,
Trnou tvorové.
Okem kyne; tiší hromy,
Jakby světy oněměly,
Ticho bylo, ani čely
Neklátily vrtké stromy,
Sladce jako hrdlička,
Řekla dušička.
Což jsem, vyznej, provinila,
Žes mne v rozkošnosti květu
Odjal veselému světu?
Jako Boha jsem tě ctila,
Milovala bídného
Z srdce celého.
Pro tebe jsem z lásky vroucý
Opustila otce svého,
Zbavila se štěstí všeho,
Do záhuby jisté jdoucý
S rájské jsem ach! krajiny
Padla v pustiny.
Za to spravedlivé nebe!
Meč jsi do srdce mi vrazyl,
Nevinnost y štěstí zkazyl.
Darmo kryje hábit tebe,
Svědomí a černých vad
Nezakryje šat.
Proč jsi zaběh mezy lesy?
Chcešli přede mnou se skrýti?
Všudy strachy budeš mříti,
Se světa sy uteč, kde jsy,
Co duch mstícý stojím zde,
Děsým srdce tvé.
Neznášli své milé více?
Patř, jak krev mi z boku plyne,
Smrt tě volá, než den mine,
Ztřes se, zhasneš jako svíce,
Pomsta tebe dohoní,
Zrádcy odzvoní!
Ortel vyřkla. Tvář se skvěla
Jak blesk dívce horlivostí.
Slzu cedíc truchlivostí
Jatá jak stín odletěla;
Skála pukla, třásl se strom,
Strašný houkal hrom.
Poustenník trhl hrůzou sebou,
Vyjevený ze sna skočil,
Zuby skřípal, očma točil;
Počkej duchu! půjdu s tebou,
Brzy dojdu svobody.
Skočil do vody.
Darmo před svědomím skrývá
Do pustin se zlosyn, leze
V hábit, svědomí zlé kněze,
Boháče y pány třívá,
Jako hrom zlé svědomí
Mříže prolomí.