Jako divý Mílon bloudil
Pro milenku běduje,
Skály k outrpnosti loudil
Jim své bídy stěžuje;
Chodě strašlivými lesy
Smutně volal: Bělo kde jsy?
Což se nikdy srdce tvrdé
Nenakloní k milému?
Ach! smrt strojí děvče hrdé
Milovníku stálému!
A tu plakal ve dne v nocy,
Až y umřel bez pomocy.
Nyní lítost jala Bělu,
Láska v ní se vtělila,
K rozmilému klekla tělu,
Slzy na ně cedila,
Strachy trnouc jak zed bledla,
Ruce lomíc nářek vedla:
Bože! kdo mne viny zbaví?
Kdo mne sprostí ouzkosti?
Zde můj usnul přítel pravý,
Zde mé zhasly radosti.
Ach! mou vinou, ach! mou vinou
Slzy pro miláčka plynou!
Vroucý láskou srdce věrné
Milovalo svodnicy,
Podnikalo práce perné
Pro nádhernou dívčicy.
Ach! mou vinou, ach! mou vinou
Slzy pro miláčka plynou.
Za to jako skálu valí
Hrůzu na mne svědomí,
Pokoj lehké duše kalí
Ukrutnosti vědomí.
Ach! mou vinou, ach! mou vinou
Slzy pro miláčka plynou.
O kde najdu utišení?
Kdo mne k sobě přivine?
Zde mé leží potěšení,
Zde mé srdce nevinné!
Ach! má, ach! má vina byla,
Že jej láska usmrtila.
Tu se trhla, tu se lekla,
Jakby ducha spatřila;
Již své viny, již se pekla
Pomatená zděsyla.
V jejím srdcy vina vřela,
Plachá láska smysly střela.
Brzy křičíc vytrženě
Hrůzy vůkol viděla;
Již co anděl utěšeně
Na nebesa hleděla,
Vlasy hedbávnými hrála,
Mluvíc milostně se smála:
Vidíteli, duše zlaté!
V nebi mého milého?
Tenť mne sladce volá v svaté
Sýdlo s světa hříšného,
Tam nás závist nerozdvojí,
Ale láska věčně spojí.
Honem dívky milostivé
Vyhledejte kvítečky!
Milovnicy starostlivé
Pořádejte věnečky,
Růže mezy vlásky pleťte,
Pannu ozdobiti hleďte!
Vždyť již hosté k laskavému
Mládency se scházejí,
Věnec ženichovi ctnému
Na hlavičku sázejí,
Tenť jak slunce v kráse vnadné
Třpytí se a láskou mladne.
Již se blíží ženich milý
Hledě po milence své,
O můj muži ušlechtilý!
O má duše! zde jsem, zde.
Radostí se třesouc pláče,
S vrchu rychle v řeku skáče.