Jaroslava milovala
Nad své oko Lidmila,
S ním se ve snách obírala,
Na něj ve dne myslila.
Mládenec však svodný zradil
Svého srdce milenku,
K lásce ošemetné vnadil
Rozkošnější panenku.
Proto krásná duše vadla
Jako parnem květina,
Věrné milovnicy padla
Poslední již hodina.
V smrti duchem navštivila
Ještě milka zrádného,
S smutnou tváří promluvila
Slova srdce těsného:
Vstaň, a vzhlédni na mé líce,
Na mé oči hasnoucý!
Již mne neozdobí více
Růže v tváři kvetoucý.
Zhasly oči krása těla,
Zbledly vábné růžičky,
Sladká usta umrtvěla
Milované dívčičky.
Již ti milá nevypraví
Svého srdce vroucnosti,
Ani v písni neoslaví
Nezrušené věrnosti.
Usta mlčí, srdce stojí,
Lásky mylné necýtí,
Jiná naděje mne kojí,
Věčná moudrost osvítí.
Tělo svadlé složí v hrobě,
S ním y lásky trápení,
Duše půjde Bože k tobě,
Dojde v nebi blažení!
Řkoucy smutně pohleděla
Na mládence milého,
Mžikem jak stín odletěla
Z obývání smutného.
Jaroslav se vytrhl z spaní,
Zaslechl zvonit hodinku;
Bože! vykřikl, v dobu ranní
Ztratil jsem svou dívčinku.
A hned letěl jako střela
K opuštěné milence;
Ztrnul, u mrtvého těla
Klekl, a pravil k panence:
Nastojte! můj klenot zlatý
Leží tady bez sebe!
Co sy počnu? Který svatý
Vdechne ducha do tebe?
Kams se dělo srdce věrné,
Kde jsy kráso májová?
Otevři se oko černé,
Mluvte usta medová!
Vrať má krásná, vrať se s nebe
Bohumilá dušinko!
Vstaň! tvůj milý volá tebe,
Vstaň má drahá dívčinko!
Prohlédni, jak zoufá sobě,
Hořem mře co jarní květ,
Se světa chce jíti k tobě
Panno dražší nežli svět.
Vrať má krásná, vrať se s nebe
Bohumilá dušinko!
Vstaň, tvůj milý volá tebe,
Vstaň má drahá dívčinko!
A tu div že nerozplynul
V slzy, plakal lítostí,
Stuhlé ruce k srdcy vinul,
A je líbal s vroucností,
K ustům usta vložil svého
Ducha chtěje do ní vlít,
Až y v žilách těla mdlého
Začala krev levně jít.
Vzdychlať, oči otevřela,
Kde jsem? zavzněl slabý hlas,
Jaroslava uviděla,
A se pozdravila zas.