Když svět plésal v mladém máji,
Stěžovala v pustém háji
Svého srdce ouzkosti
Dívka v plné hořkosti.
Slyše stařec dobrotivý
Rozlíhat se nářek živý
Vyšel rychle z jeskyně
K bědujícý dívčině.
A hned u dívky se staví,
Co ti scházý? vlídně praví,
Umru otče zoufáním!
Odpovídá s vzdycháním.
Pročbys dcero! umřít chtěla?
Jistě, že jsy osyřela,
Pro starostnou matičku
Rosýš na tvář slzyčku.
Hrozná bolest můj věk zžírá,
Denní ouzkost srdce svírá,
Pro ztrátu své matičky
Nevylívám slzyčky!
Tedy hocha laskavého
V líté vojně zabitého
Dcero mezy horami
Posvěcuješ slzami?
Ach! můj otče! srdce těsne
Brzy těžkým hořem klesne,
Pro hocha to milého
Není nářku trpkého.
Co tě neviňátko moří,
Že tvé srdce vášní hoří?
Zdali v zžírajícý jed
Proměnila láska med?
O mé otče! srdce z ledu
Nezná ještě lásky jedu,
Jiné valí neštěstí
Na mne hrůzu bolestí!
Jaká bída vrchovatá
Tepe tě, zjev dívko zlatá!
Když se srdce vyjeví,
Y hned žalost uleví.
Ach! kde otče najdu řeči?
Srdce probodané meči
Smrtícými krvácý,
Bolest ve mně burácý?
Byla jsem, ó šťastný čase!
Vrať se, vrať se s nebe zase;
Nyní jako perlami
Zalívá tvář slzami.
Byla jsem ach! sotva růže
Spanilá tak býti může,
Sotva jasná dennice
Jako švarná dívčice.
Lidé na ulicy stáli,
S radostí se na mne smáli,
Počkej, řekli, počkej zde,
Krásný anděl tady jde.
Srdce poskočilo v těle,
Když se hoši oči celé
Na mne majíc divili,
Jak mne růže líčily.
Ty tam; neboť jako lvice
Přihnaly se neštovice;
Kam se krása poděla
Milostného anděla?
Zdali duše snesti může
Otče můj! že jarní růže
V živé tváři nesvítí,
Mládek lásky necýtí?
Jak to dívka vymluvila,
Hořké slzy vycedila,
Spěšně outlé ručičky
Zakrývaly tvářičky.
Neplač, neplač dívko zlatá!
Krása jest ti na čas vzata,
Růžes svadlé ztratila,
Abys nových nabyla.
Podiž semnou do jeskyňky
Milá panno pro květinky
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší!
Ty tě budou pěkně krýti,
Že se počneš hvězda stkvíti,
Že se k tobě přivine
Každé srdce nevinné.
Panně srdce čerstvějc bilo,
V mysli jí se vyjasnilo,
Již y v duchu plésala,
Že zas krásu zýskala.
Za stařečkem do jeskyňky
Pospíchala pro květinky
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší.
V jeskyni již oba byli,
K oltáři se postavili,
Stařec mrtvou hlavu vzal,
Na oltář ji k dívce dal.
Dívčice se hlavy lekla
Jako horoucýho pekla,
Až jí žíly skákaly,
Vlasy hrůzou vstávaly.
Kmet řekl: Panna anděl byla,
Krása tělo ozdobila,
Duše nad máj pěknější,
Nad klenoty vzácnější.
Krása zvadla; lícné ctnosti
Nezahynou do věčnosti,
Moudrost vzácnější než květ
Ještě pozdní slaví svět.
Takli míníš sličnou býti,
Slib mi, že chceš moudrost ctíti,
V šlechetnosti jediné
Hledat krásy nevinné:
Bys co ona v krátkém čase
Došla spanilosti zase
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší.
Panna v tváři vyjasněná,
Moudrou řečí rozpálená
Ruce křížem složila,
K nebi hledíc mluvila:
Chcy ti Bože! věrná býti,
Zblažujícý moudrost ctíti,
V šlechetnosti jediné
Hledat krásy nevinné,
Bych co ona v krátkém čase
Došla spanilosti zase
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší.