Zbislav místo radování
V máji věku rozkošného
Strávil život v spomínání
Na běh boje posvatného,
Touže zvědět ve dne v nocy:
Jak se vede otcy?
Plodné kraje rozvinuly
Mladé krásy v nádhernosti,
Sličné panny pokynuly
Na mládence v nevinnosti,
Syn se smyslům šálit nedal,
V snách y otce hledal.
Bože! co se s milým děje?
Snad ho Turek na smrt moří!
Pravě potok slzý leje,
A sy hrůzy marné tvoří,
Starce v prostřed způrných lidí
Na hranicy vidí.
Každou zbírá kapku sýly,
Srdce láskou rozpaluje,
Aby došel k svému cýli,
Obtížnosti odstraňuje,
Z vlasti kvapí, – řekou brodí,
Pustinami chodí.
Slyší k Ejiptu se blíže,
Otec ctný že v poutech sedí,
Hrůzy s něho padá tíže,
Jasným okem k nebi hledí,
Jak pták k Sultánovi letí,
Za otce se světí.
Sultán patře s podivením
Na mládence laskavého:
„Pročbys, mluví, s odvážením
Hájil starce nelidského,
Který lid y země hubil,
A se vraždou chlubil?
Ty co růže nedotklivá
Květeš v věku nevinnosti,
Tobě panna milostivá
V blesku vnadné spanilosti,
V kráse lahodného máje
V světě kouzlí ráje;
Snadbys z bytu vyražení
Pro stín letěl do žaláře?
Matku uvrhl do soužení,
Milence své zkalil tváře?
Starcy život trpký sladil,
Vlast a sebe zradil?
Rozvaž, nežbys kročil dále,
Že tvá cesta k bídě cýlí;
Lid se mstou a vztekem stále
K nové ukrutnosti sýlí,
Svého zysku zanedbává,
Muk jen vyhledává.“
„Bych y z lůna veselosti
Upadl v moře bědování,
Pro tě otče kyselosti
Všecky volím bez zdrahání,
Zřímli na svobodě tebe,
V smrti dojdu nebe.“
„Svodný blesk tě synu slepí,
Láska krásné plete věnce,
Ach! až pravda bludy ztřepí,
Vylije jed na mládence,
Omámený s hrůzou ztrneš,
Lítost na se shrneš.“
„Zakus mocný panovníku!
Strachli lásku k otcy zlomí,
Rozkaž svému služebníku!
Ať mne červa kruhy schromí,
Nebo na šeredné káře
Veze do žaláře!“
„Darmo hrdý duch se staví,
Tvá y smělost jasní čelo;
Oč tě hrůza smyslů zbaví,
Hrdost zkrotí, zmrtví tělo,
Drábůli se sýla zrojí,
Strašné muky spojí.
Na hranicy otce tvého
Vloží kati nelítostní;
Krev y píti budou z jeho
Srdce ukrutnícy zlostní,
Dříve starce neusmrtí,
Až jej na prach zdrtí.“
„Pokyň, nechť mne na smrt vedou,
Smyslí muky neslýchané!
Zplésám, jestli tváří bledou
Na trápení zhlídneš pane!
Jaká rozkoš volně mříti,
Otcy kruhy stříti.“
„Ach! kam nerozum tě žene,
Bojovníku roztomilý!
Mníšli v mysli roznícené,
Že jsem tyran zhovadilý?
Y já ctitel pravé ctnosti
Hovím nevinnosti.
Zanech starce, buď mým synem,
Panuj na ourodné zemi;
Pracuj, ať mi v štěstí splynem
Tebou nad národy všemi,
Y lid vděčný strážce slaví,
Nám byl Bohem! praví.“
„Láska pane tvá a sláva
Mého srdce neošálí,
Uží, jak chceš, svého práva,
Nechť mne třepí, nebo pálí,
Povol z lásky k synu svému
Otče! otcy mému!“
Staň se. Y hned ukovali
Kati syna kvetoucýho,
Na svobodu starce dali
Jak stín věkem hynoucýho,
Hranicy y postavili,
Hrůzy vypravili.
Lid se zbíhal z každé strany,
Aby patřil na popravu,
Slzy vycedily panny,
Ctnostný hrůzou zakryl hlavu,
Stařec plésal vejskajícý,
Že mře nevěřícý.
Zbislav na hranicy stojí,
Jako anděl bez ouzkosti,
Syví pochopové strojí
Trpkou smrt mu v ochotnosti,
Křísý oheň, vůkol kůlu
Zakládají smůlu.
V kráse panstva nádherného
Jak Bůh Sultán lidem jede,
Na levicy starce mdlého,
Na pravicy dceru vede,
Která v nevinnosti svaté
Mužům hlavy mate.
Kyne; hned zpěv rozhlašuje
Světu slavnost nevídanou,
Z prostřed krásy vystupuje
Šťastný otec s čistou pannou,
Věnec pocty synu nese,
Radostí se třese.
Sultán káže; panna věncem
Pocty korunuje syna,
Lid se těší oslavencem,
Ješto k srdcy otce vina
Mluví: Božís vyvolenec,
Tobě sluší věnec!
Sultán pannu nejkrásnější
Veda praví s horlivostí:
Přijmi klenot nejvzácnější
Koruno všech krásných ctností;
Uží květu věku svého
V lásce lidu ctného.
Plésej s otcem! buď mým synem,
Panuj na ourodné zemi,
Pracuj, ať mi v štěstí splynem
Tebou nad národy všemi,
Ať ctnost v nové kráse mladne,
Láska denně sladne!