V strašném lese
Otce nese
Na ramenou syn;
Trpké slzy vylívaje,
Svou vlast v duchu probíhaje,
Vidí kolem hrůzu vin;
Ouzkost na něj až pot rosý,
Chraň ó Bože! otce! prosý.
Cosy šustí,
V chřoví chrustí,
Vítr klátí strom.
Jakby z stínícýho suku
Spatřil vycházeti ruku,
V vzdálenosti houkal hrom,
Cuká sebou, v houště běží,
Strachy trna v chrastí leží.
Zas se dívá,
Otce skrývá
V tmavé trniny;
Sám pak vůkol obcházeje,
Všecky stráně přehlížeje
Skoumá širé pustiny,
Rádby se y kalem brodil,
By jen otce vysvobodil.
Zbitý hladem
Chodí ladem
Smělý hrdina;
Láska oddechu mu nedá,
Jahod pro stařečka hledá,
Bože, sladká malina!
Křičí, radostí se třese,
Hrstku malin otcy nese.
Ač dešť šlehá,
Lesem běhá
V drsné ohrady;
Sám se postí, otcy nosý,
Jez ó tatinku, jez! prosý,
Pokrm z Boží zahrady;
Člověk nechť jed v krmy leje,
Bůh nám zdravých jídel přeje.
Noc se blíží,
Oči tíží
Ctnému stařečku;
Synek na trávníku sedí,
Otce jako oka hledí,
Tiskne hlavu k srdečku;
Kyž noc ouzkosti tě zbaví
Zlatá hlavo! slze praví.
O můj Bože!
V trní lože
Došels zemane!
Jindy se ti hrady stkvěly,
Ráje v sadě rozvíjely,
V domě plesy vybrané;
Jestlis ráčil, lehlo tělo,
Kde byt z prachu stlaný mělo.
Ten se postí,
Ješto hostí
Na sta denně zval;
Ten se zamračencům kořil,
Kterým jak Bůh štěstí tvořil,
Které dobrodiním spial;
Zde ó Bože! příklad dáváš,
Jaké změny lidem stláváš!
Což se Pane!
S námi stane
Na budoucý čas?
Snad se bouře horší svalí,
Pramen spokojnosti zkalí,
Snad se pokoj vrátí zas,
Vyjde z mračen ukrutenství
Láska krása člověčenství.
Kyž se vrátí,
Bídy zkrátí
Pokoj svatý nám!
Tuťbych uvedl otče milý!
Tebe v domov ušlechtilý,
Bohu strážcy stavěl chrám,
Rány hojiti se snažil,
Vzdělal vlast, a bratří blažil.
Měsýc svítí,
V srdcy cýtí
Sladké radosti;
Jakby náhlým okouzlením
Kráčel samým potěšením
V lůnu krásné svornosti,
V květu rozkošného máje
Plodí sobě v duchu ráje.
V ráji plésá;
Ach! zas klesá
S nebe v hlubinu.
Černá zrada pouta kuje,
Nepřátely naplňuje
Divokými chrastinu.
Již jest po tvém štěstí veta,
Musýš z rozmilého světa.
Jako saně
Vedouc zbraně
Protivnícy jdou;
Sotva stopy vypátrali,
Jako chrti pospíchali,
Aby jali kořist mdlou.
Zůří; syn k ním ruce spíná,
K vlídnosti jich napomíná.
Posečkejte,
Spaní přejte
Starcy dobrému!
Patřte, jak se ze sna směje,
Sám Bůh oddechnutí přeje
Srdcy hořem zkleslému,
Y vy cyťte v užasnutí
Nad ztrápeným ustrnutí!
„Co se vineš,
V slzách plyneš
Jako zeměplaz.
Jindys Bůh jsa plejtval zlatem,
Lidi mámil drahým šatem,
Hrozný s posměchem hřmí hlas;
Nyní Božství sláva zvadla,
Hodina tvé smrti padla.“
„Vezmi zlato,
Abys za to
Otce zachoval;
Postoupím y tobě hrady,
Štěpnice a vinohrady,
Sámbys na nich panoval;
Ach! jen daruj z outrpnosti
Nahý život nevinnosti!“
„Zdrtím hady;
Nech sy hrady,
Nech sy klenoty!
Mneli myslíš zaslepiti?
Zradu máte zaplatiti
Hanebnými životy.
Kdyby sám Bůh s nebe sstoupil,
Vásby smrti neodkoupil.“
Jak čert pravý
Zlosyn dravý
Blíže vstupuje;
Z ďábelnosti starce budí:
Pohleď, kdo sny tobě pudí!
Řičí, a jej zdrcuje.
K synu skáče, mdlého škrtí,
Z vyražení zdlouha smrtí.
Ctný muž z lesa
Mrtvé nesa
Slzy vylívá.
Spěte tiše duše čisté!
Teď jste v lůnu slávy jisté,
Mluví, a je pohřbívá.
Slzy, jenž jich posvěcují,
Víc než mramor oslavují.