V pustém lese na divoké
Skále strměl hrad, kde kníže
Jaromir co z hrobu temně
Jevil svého srdce cyty.
Větry utichly, a ptácy
Oněměly, jako v smutek
Oblečená přirozenost
Poslouchala mdlého hlasu:
Obměkčte se tvrdé skály,
Kvělte semnou hory lesy!
Patřte na mé muky Boží
Tvorové, a hrůzou ztrňte!
Lidé tvrdší nežli skály,
Ukrutnější nežli šelmy
Trýzní tělo mukami a
Outlou duši nevděčností.
Plačte za mne hory lesy!
Ptácy vylívejte slzy!
Ach! já Lazar oslepený
V bídě ani slzý nemám,
Nemám živé duše, coby
V divém hoři svadlé mysli
Ulehčení přála, coby
Pocýtila outrpnosti.
Darmo slunce oko Páně
Na mne hledí, pomodralé
Nebe k radosti lid budí,
Bůjná země v kráse plave;
Mně se netřpytíte zlaté
Krásy, nebudíte k plesu
Nešťastného, který v hrobě
Za živa již odpočívá.
Měj se dobře čisté slunce!
Probuď lidi k štěstí, probuď
Země k ourodě, by v lůnu
Rozkošnosti zaplésali.
Měj se dobře drahá vlasti!
Ach! mé srdce hořem puká,
Obnovímli sobě v mysli
Obrazy tvé příjemnosti.
Všecky nevinného věku
Rozkoše co snové mylní
Před očima lítajíce
Obživují sladké cyty,
Tvoří znova ráje vnadné,
Hry a zpěvy s upřímnými
Lidmi; v duchu plésám, ach zas
Skutečností v bídu letím,
Strašlivější rány cýtím
V srdcy zkormouceném, že mi
Radosti a krásy svadly,
Naděje y hvězda zhasla.
Ach! již stínícými stromy,
Kvetoucými zahradami
Nebudu se v živém máji
Jako v ráji procházeti,
Nepřivinu k srdcy milých
Přátel, neposlechnu tvého
Rozkošného zpěvu sladký
Jara oslavovateli!
Ráje shrkly do propasti,
Přátelé se proměnili
V draky, rozkoše a plesy
V hořkosti a muky zrostly.
Kvělte za mne hory lesy!
Slzy vylívejte ptácy!
Žalář jest mi trůnem, pouta
Slávou, hlad a žížeň štěstím.
Tak se rozlíhalo hoře
Nešťastného Jaromira
Tichou nocý; ptácy vzdychly,
Lítá zvěř se vzteku lekla.
Náhle rachotícý vicher
Protrhl tichost, bouře hřměla,
Jakby zahrozyla: Běda
Vám ó běda ukrutnícy!