Oldřich.

Vojtěch Nejedlý

Oldřich v divé truchlivosti Trýznil hlavu trampotami, Tejral srdce nevolností, Slouhy plašil zamračením. Darmo dnem y nocý hledal Pokoje a oddechnutí, Darmo v blesku jasné slávy, V rozkoši a veselosti Mrtvil bouřícýho srdce Prudkost; srdce zpurnějc tlouklo, V plesu neměl stání, ani V poušti utěšené chvíle. By se z klepet nevrlosti Vytrhl, vyjel s dvorem slavným V husté lesy, klátil zvěř, a Strojil srdcy vyražení. Y zde syvé mraky jako Sovy z pustin vyletěly, Y zde knížeti se zvučné Vyražení znechutnělo. Jakby cos ho z lesa hnalo, Kvapí polem ku potůčku, Kde co anděl krásná panna V čisté vodě šaty pere. S zaražením zastavuje U panny se kníže, hledí S potěšením na výmluvný Pohled, na rozkošné oko. Ptá se, kudy cesta k Praze Pocestného vede; dívka Obraz nevinnosti v rajské Kráse stojíc ukazuje. Oldřich diví se, a jasní Pohled, ouzkost se srdce mu Padá, vztek se plaší, stání U Boženy vlídné došel. Sladký hlas zní v uších, v srdce Vluzuje se láska, kouzlí Muži rozkoše a vlasti V květné budoucnosti štěstí. Tys můj život, tys panno Potěšení! hlásá kníže S srdečností rozhorlený Láskou k dívce zaražené. Panně studem červená se Tvář, a slza nevinnosti Z oka milostného kape, Outlé panně srdce trne. Kníže bystrým okem patří Na šlechetné děvče, v čisté Kráse, v nelíčeném zmatku S rozkoší se pase pravě: Co se děsýš dívko zlatá! Muže laskavého, který Svůjby život s ochotností Za tvé štěstí obětoval, Který srdce nevinného Více sobě nežli zlata, Více nežli rozkoše a Slávy všeho světa váží. Vzhlédni vzhůru dušinko! a Slib mi u živého Boha, Že mne věrně milovati, Že mou ženkou slouti budeš.“ Panna studem klopí oči, Tváří pomatenou, hlasem Temným celá na těle se Třesouc k ženichovi mluví: Jakby sprostá dívka mohla O muže se vznešeného Pokusyti, nádherné a Krásné slečně pána vzýti?“ Což mi panno ušlechtilá Do hrdosti, do líčené Krásy? sy volím krásu Čistou s drahou nevinností. Ty jsy poklad srdce mého, Y duše nezrušená Krása, u můj duch došel Utišení, život stání. Jak jsem spatřil tebe, všecky Ducha truchlivosti zhasly, Kdežto v bouři ozdobného Města bleskem slávy rostly. Nepohrdej mužem věrným, Který co oko v hlavě Miluje, a svého štěstí Hledaje blažit bude. Na tvůj rozkaz rozvine se Sláva, klenoty a zlato K nohoum tvým se složí, radost Vykvete co v Božském ráji.“ O srdce tiché pane! Netoužilo po lahodné Slávě, nehledalo štěstí V pokladech a veselosti. Mne jen srdce upřímnost a Láska těší, v soukromnosti S rozmilými přebývajíc Přátely y sebe blažím.“ Y mne drahá ženo budeš Blažiti, a po truchlivé Prácy láskou lichotivou Sladit chutné veselosti. Y zapomenu na blesk Svodný rodu vznešeného, Rád y v společnosti milé Ženy soukromnost sy zvolím, Kde jen nevinné a čisté Srdce srdcy upřímnému Bude strojit vyražení, Láska lásce stavět ráje; Kde nám dnové živobytí Radostného uplynou co Okamžení, kde se těšíc Řeknem: Láska k nebi vede. Přiviň milenko se k muži Šlechetnému, a rcy: „Y Tebe miluji, a s tebou V rozkoš, s tebou v ouzkost půjdu.“ Panna jako růže krásná V přívětivé stydlivosti Vzdychá: Miluji ! však mne Láska svatá k otcy vine. Kdožby poctivého starce, Který mne co zlato choval, Srdce šlechtil hlavu jasně, Nyní v churavosti hleděl, Kdyby dcera opustila Pro milého muže otce, Sobě rozvinujíc štěstí Starcy ukovala bídu? Nestrachuj se dobrá duše O milého otce; oba Stařečkovi osladíme Láskou věku obtížnosti; Oba jeho požehnáním Okřejem, a jako Boží Andělové pocýtíme Spolu blaženosti pravé.“ , a k srdcy horoucýmu Tiskne pannu nad svět dražší, Nad květiny rozkošnější, Když se panstvo s otcem blíží. Dcera letí do náručí Rozmilému otcy, skrývá Studem ozdobené tváři, Ach, jak šťastná jsem! mu jeví. Kníže s jasným okem panstvu Ukazuje vyvolenou Pannu, s horlivostí Čechům Představuje krásnou kněžnu. Dívka leká se, a panstvo Plésá; v hlučné slávě kníže Šťastný rozkoš svou a krásu Milé vlasti k Praze vede.

Patří do shluku

ouzkost, sladivý, zvětřený, ukrutenství, šálivý, nebezpečenství, rozkošnost, outlý, nevinnost, lahodivý

35. báseň z celkových 208

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Vojtěch Nejedlý)
  2. None (Vojtěch Nejedlý)
  3. Běla. (Vojtěch Nejedlý)
  4. Skutečnost. (Vojtěch Nejedlý)
  5. Nepřítel. (Vojtěch Nejedlý)
  6. 3. U hrobu přítele. (František Palacký)
  7. Starost. (Karel Sudimír Šnajdr)
  8. 226. Což to radost? krásná jestiť to tanečnice růžná, (František Sušil)
  9. Obživení. (Vojtěch Nejedlý)
  10. K přátelům učeným. (Vojtěch Nejedlý)