báseň bez názvu

Vytrhni se, Čechu! z plazyvosti Přítomného věku, zvýši ducha, Rozšiř srdce, přebíraje běhy Minulosti, kde se neřesti y Ctnosti jako průvalové srdce Mohutného rozproudily v toku Skutků rázných, kde svým bleskotem y Zatřesknutím pojímaly mysli, K podivení poháněly duší, K chrámu moudrosti a šlechetnosti Osvěcujíc stezky ušlechtily Mravy, uvěčnily čest a slávu. Václav svatý přiviň naše srdce K sobě, vlídnost vzbuď, živ lásku k vlasti. Slunce jasně rozesmálo zemi Ourodnou, a hory doly kvítím Zmlazeným se pyšníc rozlívaly Po krajinách vůně, lidé mladým Zbujňujícý jarem vzbuzovali Ze sna k podnikání tučná pole; Když se Drahomíra přiblížila K Praze. Srdce plesem okřívalo, Tváři růžemi se stkvěly, oči Jiskřily co hvězdy užasnutím, Duše na vykvetajícý krásu Hledíc sesbírala s oblíbením Lahodnosti veškerenstva, když se Zpěvy veselého ptactva v hájích, Když se zpěvy pracujícých lidí V stráni rozlíhaly, jakby zem y Nebe, lid y ptactvo uvítaly Milou do rozmilé vlasti kněžnu. Cyty zkřižované probíhaly Srdce, slza pokropila tváři, Duše do snů zaplavala sladkých. Ach! té krásy nespatřila dávno Kněžna mezy divokými lidmi, Mezy pustinami přebývajíc. Na vás, zlatonesné hory, na vás, Prokvětané oudoliny z drsných Spomínajíc jeskyň vytvořila Sobě rozkoše a počínání Udatného panstva, vmísyla se Do hemžení rojícých se lidí; Ztrnula, a hořem zoufajícým Zabíhala do skal, aby tváří Zdivočených nezočila přátel. Tady polomrtvá patříc do tmy Necýtila živícýho slunce. Hlukoty-li prudkých vod ji strhly Ze snů děsných, zjevené-li oči Na starostnou s dětmi matku vzhledly, Čistá láska matčina a rozkoš Dítek zabodaly příčícý se Meče do trhlého srdce, náhlá Zoufalivost rozvášnila duši, Kněžna skočila, a se skal v propast Nepřehlednou vmetati se chtěla. Na rozcestí k smrti, v nejtrpčejší Prohlubině zoufání hlas zavzněl: Do Čech, kněžno! Jakby veškerého Světa skála se srdce jí spadla, Jakby snižujícý trampoty se Potápěly v moři potěšení, Povstala, a s ustrnutím k nebi Pohlížejíc ani hlásku z víru Vášní nepronesla. Takto dlužník Bez života stojí dostav zprávu, Že se dědictvím a slávou zblaží. V zběhu veselostí po svém otcy Čest a jmění prohejřiv, a ledných Věřitelů dotírání zostřiv Neměl ve dne pokoje, a v nocy Neutišil rozohněných bodů. Hlad a nemoc rozsýlaly střely Na krvavé srdce, pláč a prosby Křehkých dítek, tmavá starostlivost Ženy milostné co divochové Ulekanou rozdrtily duši; Zoufal, mřel, a zpráva muže křísý. Jakoby se znovu narodila V ráji s vyvolency procházejíc Květné kraje, jakby sesypalo Roje rozkoší a radovánek Nebe na blaženou kněžnu, duchem Okřidlena mocným zaletěla Z pustin do života, vyprávěla Nevyslovné štěstí jiskřícýma Očima, a zbrklé proháněla Tovaryšky do rozkoše, jen to Slovo: Do Čech! trnoucými vyřknouc Usty. Cestou vyjasnila hlavu, Přeplněnou lahodnostmi jako Hvězda zčišťujícý naděje, a S růžovými tvářemi co lásky Bohyně se v blesku představujíc Krásami a vůní vyšlechtila Povětří y zemi, vyháněla Ze skal světonesné hrady, z bahen Zrůžované pláně, z písečiny Bujná pole, z hrubé divočiny Vyhladila lidi. Hrdé panstvo Sklánělo se před bohyní, syn své Cyty srdce horoucýho vyliv Před veškerým světem oblažené Matce, složil žežlo k nohoum jejím. Jak Bůh v nebi, jako na obloze Slunce vládla nad volnými Čechy, V chrámě cti a rozkoše a slávy Přivinula k srdcy syna: O mé Drahé dítě! ó má lásko! řekla, Protrhla se ze sna, u Čech stála. Jakby na jiný svět překročila, Zde ji příjemnější zarazylo Povětří, a rozkošnější země Na své přivítala lůno. Hory Jako obrové se z dolin pnoucý Stoletými stromy dotýkaly Nebes, stráně rojné živícými Stády, pláně obilím a trávou Těžké vymikajíc z sadů krásou Jímajícý prokouzlily kraje, Jaké v mžiku změny! Divokými Boji porozlehlé stály pouště, Zvířata se vyhostila z trnin, Lidé kost a kůže jako páry, Jako stíny povláčejíc stuhlé Oudy po krajině jedovaté Ouzkem mřeli. Na kynutí, jakby Sám Bůh vývozoval div, se z pustot Rozvalila krása, kraj y hora Vybůjněla, zvěř a ptactvo z doupat Do ourodné vlasti přešly, lidé Z tupot povstanouce cýtili své Sýly moc, a v zpěvu zvýšujícým Vzdělávali pole, kladli města. Rájem projíždějíc kněžna pilných Pozdravila mužů, mužové co Matku přivítali do Čech kněžnu. Z lahodivých přemejšlení k skutku Povzbudily kněžny zživujícý Hudby. Hledí, nespatřuje ani Živé duše, slyší hudby, slyší Zpěvy vítajícý do Čech matku. Jakoby se nebe otevřelo, Jakby vyslancové Páně přišli Ženy vítat do blažených rájů; Takto zarazyly Drahomíru Zvuky s hor y dolin, podnikavou Uskalily duši, spiali slova Na trnoucých ustech, myšlinka co Mžikot probíhala hlavu; Slávu V budoucnosti zvěstuje mi Perun. Na jednou co hlukot třepícýho Hroma vyrojil se klusot koní S hor, a Václav do náručí matce Klesá, matka pokropuje syna Slzami a vyřkne: Synu milý! Syn y matka zapomíná v stoku Stísňujícý lásky na celičký Svět; jen živé oko, třesoucý se Potěšením srdce jeví cyty Nevyslovné, cyty z lásky Božské Jako průvalové stýkajícý. Vůkol ticho; svět y nebe světí Lásky obět; člověk s obdivením Patří na obrazy Božství, slzý, Ruce k Hospodinu spíná díky Zasýlaje vroucý za vévodu. Z posvátného ticha protrhuje K pozornosti zpěv, a mládency a Panny sladkým počínají hlasem: Pospěš k rodině své, přiviň se k vřelému Srdcy máti! a květ radosti s usměchem Žni; hlé! synové tvoji Touží po milé máteři Jako mládenec ctný, panny-li růžové Čeká. Kde jsy, ó kdes! Do milé vlasti co Slunce obživujícý Pospěš oblažit rodiny. Zymy pominul mor, krásy a lásky a Cti se rozvinul máj, radost a mladivé Štěstí rozlily nebes Plody v květavé krajině. Slávy zvěčněné kmen v planině rozkoše Kráčí v blahosti chrám; k němu se připni ó Hvězdo krásy a slávy, Zvěčni sladivé radosti! Přestal zpěv, a radovánky lidí Plésajícých nad smířením s matkou Syna dobrého co upřímného Srdce rozlévové otřásaly Pochvalami skály, prováděly K veselostem les y oudoliny. Láska mocnila se, sláva slušná Vyobřila pána milostného Jako obdiv světa, vykrásyla Jako perlu hrdin ctných a dobrých. Národ spojiv ctnosti v ráz co Bohu Pokořiv se pravil: Otče náš! a Doprovázel zpěvem průvod k Praze. Syn a matka jedno srdce, jedna Duše zažívali rozkoší, a Kněžna ponejprv dnes poznala se Býti matkou šťastnou, stiskla k prsům Těsným syna, vycedila slzy Shonem slávy radosti a cytů Vybouřené, syn se na rozmilou Díval, vzdychl a k nebi pozdvihl očí; Kněžna pohleděla v svět, a slávu Svou, a plesy lidu blaženého Vidouc, vyrvala se z chrámu svaté Lásky ku vrcholi věčnosti, a Trůn a pocta Božská rozvětřily Hlavu nebe stýkajícý, že se Vrhši do plamenin oslavy a Božství pomyslila: Staň se kněžnou! Pokynula hlavou, udusyla Lásky cyt, a v ozbožnění vploula. Praha vysypala lid, a panny Krev a mléko v oděvu co snih hlav Růžovaných poklonivše jako Matku přijímaly Drahomíru Do příbytku cti a blaženosti. V Praze jsou, a Boleslav se blíží, Matka k miláčkovi letí, ptá se Na rodinu milou, na krajiny Zprávně; s Václavem se chladně loučí, Jako střela kvapí k Boleslavi. Václav obět lásky vykonav, se Zabral do svatyně, kde ho láska K lidu nejsvětější nabízela K skutkům, kdežto na tisýce vdov a Syrotků co k otcy obracujíc Oči skroušené a temné hlasy V těsnu spěšných očekávajíce Ulehčení tiskly k srdcým skřehlým Naději, že hvězda blaženosti Z hrůz je k chrámu ticha vyprovodí, Že se otec potlačených zastav Rány zhojí nesvorností zbité. Spatřiv prosycý lid, poustrnuv Ukrutenstvím zběhlým, svolal v Praze Sněm, a cestu k spokojnosti rážel. Muži vážní, zástupcové rodin Sjížděli se, kníže zased v radu V středu udatného panstva mluvil: Květe národu, a hrade práv! co Mír k nám vkročil, a co různé sýly Do jednoty vešly, nad svornými Čechy Bůh bdě rozlil hojnosti a Štěstí proudy v obživené kraje, Zmocnil lid, a veselosti vdeštil V srdce bůjnícýho veškerenstva. Pokoj líbá nás, čest přivinuje K moudrosti se, zdraví krásý národ, V lůně štěstí sedíc všecko plésá; Mrak jen jeden v chrámu blaženosti Zakaluje mužům tvář, a ženy Outlé k vzdychání a k pláčí nutí. Bůh nás mořem potěšení zblažil, Bůh nás volá k sobě, a mi vděčné Děti – ach! co s námi v pokoji se Děje? my svých očí pozdvihnouti, Srdce otevříti nesmějíce Cyty vroucý, cyty zkřižované Dusýc zalezáme v sklep, a sebou Trhnouc zabíháme v lesy, aby Slova s pláčem vyhnala se z těsných Prsů, díky ukované strašným Ukrutenstvím zalítaly k Bohu. Zvěř se Bohu koří, pták mu zpívá, Soused v Čechách volný Hospodina Ctí; proč Křesťan svíraje se jako Otrok nejčernější nepronáší Před vším světem tvůrcy, dobrodincy Milostnému okřidlených díků? Myšlení a víra moudří kmeti! Spnout se, ani udusyti nedá; Jí kat nepřevrátí, pravotného Srdce smrt a žalář nerozvyklá. Tomu učí zkušenost, toť zdravý Rozum navrhuje. Což to, rcete, Prospívalo, že se ozbrojivše Na Křesťany mečem rozhorlency Jádro statečnosti bili, květy Krásy, neviny a šlechetnosti Ohněm hubíc rozsývali hrůzy? Proud-li horlicýho náboženství Spiav se utichl v nepaměti moři? Vír se strhl, a zvrátil vlast a ctnost y S štěstím svalil do hlubiny bezdné. Z rozvaliny smrti jen se moudrost Odvažujíc na břeh živobytí Usadila vlast, a hvězda lásky Jiskry rozumnosti posylujíc Zapudila bludů mrak, a slunce Svornosti a štěstí vyjasnilo Tvář tvou milá vlasti! zakalenou. Vaší pracý, vaší svorností se Zaplašila bouře, zamlčely Hromy záhubivé; však had záští Ukryv hlavu do roztočin zmatku Čeká, brzyli se ozve třeskot Zpoury, z popele se zkřídlí plamen Vojny národ syrný zhubujícý. Kdožby ušlechtilé duše! znova Viděti chtěl boj a rozjitření Jedovatých po krajině vášní? Lekáli se srdce divokosti, Duch se odvracuje od záhuby; Proč ó zástupcové lidí křehkých Nehasýte rozbroje, y jiskry, Nespoutáte vášní křižujícých? Svolte, Křesťanéby bratří jak vy Před veškerým světem Boha ctili, Zemře boj, a mír se rozesměje. Praviv přívětivým na vládyky Hledě okem očekával, co se V sněmu rozdvojeném zavře. Strach a Naděje co hvězdy zčištějícý mezy Muži proletujíc jasnily y Zamračily čela, zbily srdce, Obživily potěšením duše. Křesťan tvořil v květné budoucnosti Sobě chrámy jednoty a slávy, Slunce rozumnosti rozlívalo Blesky blažícýho náboženství Na krajiny tiché, láska pevná Jako nebe vkořenila v srdcých Stromy šlechetnosti. Bůh a člověk, Jaká rozkoš! vinuli se k sobě, Umrtvili vztek, a zocelili Trůn tvé blahé vlády víro svatá! Pohan uleknutím zpitoměv co Mrtvý do života pohlížeje Jevil hasnoucýma očima a Bledou tváří starostlivost, co se S vlastí, co se s Bohy díti bude, Cyzynec-li vštípí do Čech právo Své, a moudrost pěnou lahodivou Opiv, prudkost srdce ukolíbá? Ach! řeč, nový obyčej a mravy Jako krtkové se do šlechetných Duší vryjí, zhyzdí krásu slávy, Zkalí jasnost tiché nevinnosti. Vlast, a lid a čest – ó kde jste mocní Duchové kde předků uvěčněných? Vstupte do zemdlených srdcý, oheň Moudrosti a statečnosti vzbuďte V zhaslých myslích, neustupte, za dlaň Neustupte od svých práv, a Bohům Věčníc chrámy novotáře zmařte. Takto vášně rozvětřujíc kmety V sněmu rozkejvaly svornost; vida Moudrý Jaroslav boj, kynul rukou, Pobouření ztišiv, mluvil vážně: Kníže outočiště naše v zmatku, Slunce pokoje a hvězda pravé Moudrosti teď dobře propověděl Jako člověk, však ne jak Čech zdárný. Kdybychom co divočiny v lesých Přebývajíc nepoznali uzdy Zákonů a kázně, kdyby muže Svoboda co bohyně v hry sladké Všetečnosti uváděla; kdožby Neskrocené směl se svobodnosti Zpříti, zpupným rozkazovat mužům: Takto mysli, tak y jednej! V čisté Svobodě, kde poručníkův hlas se Neozývá mocný, kde se každý Cytem svým a vůlí řídí, koř se Bohu, vol sy mravy, jak se libí. Než zde, kde se národ srazyl, aby Ušev rozbrojů byt blaženosti Řádem zpevnil, u nás nepanuje Čistá svoboda, ji mravy krotí, Obmezují práva, tať jsou základ Národu a pokoje y štěstí, Podporyli jedné podvrátíme, Celý rozvykláme byt, a zhynem. Dokud jsme se řádů přidržujíc Svých co bratří jedno srdce k svému Pospíchali štěstí; usmívalo Štěstí příznivé se na nás, láska Proklestila trninami cestu K veselostem, lid své líbal Bohy, Lid své líbal bratří, ploval jako Ryba v rozkoši, a zpíval písně Sladké, až se rozlíhaly skály. Však co bleskot cyzý, co y pěna Ujímavá zrak y duši k sobě Lichotily, co muž slunce pravdy Spustiv se jen k pěně sprchajícý Chýlil ducha; veta po tě lásko, Pokoji a štěstí! Od té doby Zrada, záští, blud a nedůvěry Vyhubivše kmeny šlechetnosti Rozsývaly sýmě rozbrojů a Podvrátily uskalených štěstí; A my mužové se hubícýmu Čest y víru neopřeme proudu? Nechytíme šlepějí svých otců? Snadli malicherní odpadlícy Jako děti vyneseme nález: Naši předchůdcové pobloudili. Pobloudili, s bolestí to srdce Sevřeného pronáším, že jisker Novot nezdusyli v vzniku; však zde Láska svedla bratří; by těch rázným Nezděsyli krokem, uvalili Zhoubu nekonečnou na potomky. Z jich chyb moudrosti se bratří učme, Jsouce vlídní vkročme nerozumu V cestu, nepřipusťme, pro celý svět Nepřipusťme, by blud vtřel se v srdce, Naši víru, řeč a mravy změnil. Utichl Jaroslav, a po něm Václav: Nechcem, pravil, slavný vladyko a Moudrý! čistých porušiti mravů, Ani vyhubiti obyčejů Blahorodných; spravedlivosti jen V těsnu Křesťan žádá. Který člověk, Které právo smí nám odepříti, Abychom co lidé vynikali? Nejpřednější zákon v srdce naše Vryt jest, rozumuby užívaje Člověk prospěl v moudrosti. Snad očí Nesmějíce otevříti, vjíti Do rozumu, jako zvíře k tmě a Pluhu odsouzeni jsouce máme V lesých, v pustinách se ukrývati, O den, o krm jen se starajíce Nikdý z své se cesty, z obyčeje Hanebného nikdý neuhnouti? Člověk obraz Boží rozdrť pouta Tuposti a klamu, zmuž své srdce, Zbystři k činům ducha, k chrámu pravdy, Byť se mraky, byť se jedoviny Vzteku příčily, vkroč; té, ač jako Slunce svítí, naleznouti nelze, Protože blud, protože ji vášně Zastěňujíc nepřipouštějí, by Tváři vnadné poodkryla nám, a Věrné oblažila milovníky. Žádný tedy člověk nekaž: Muži S kola nevycházej, syce zbloudíš! Cesta naše nepřehledná krokem Krásnější a bezpečnější nám se Odkrývá, čím zmužileji světem Kráčejíce bludy skládáme, a Zraky bystříc světlu pravdy v oči Hledíme. Jen dítě, nebo tupec Na své hlavě stoje z krásy své by Nevykročil, byť měl v moři klamu Utonouti, byť ho rozdrtiti Chtěly nerozumu skály. Dítě S věkem rostoucým y zkušeností Nabývá, a vstoupíc v mládenectví Okol, a pohlížejíc do oudolí Dětinského vynikání řekne: Pravda, za kterou jsem hlavu sázel, V blud se proměnila; prvé podvod Opanoval rozum můj, již strhnův Z pěn se zmamujícých k nezkalené Pravdě chvátám, jí se jako obr Držím. Nebe hřmi, a světe s peklem Spoj se na mne, neupustím, Bůh mi Svědkem, neupustím do věčnosti Od své milé vydobyté pravdy. Tak dí, jedná, povstává muž, krev mu Chladne, rozum blouděním se čistí, Chrám se blíží věčnosti, a mlhy lži Rozplynují před očima pravdou Zčistěnýma, muž běh přehlíží své Vrtkavosti, vidí, trne, vzdychá: Jak se člověk žádostí chlap víří V touni nerozumu! Křehkosti své Poznav zavrhuje neomylnost, Hanbou zakrývá tvář, kolíbá se Na rozcestí k pravdě, vida, že duch Může chybiti, y na svém skalném Kroku nezakládá jistoty a S srdce třesením jen hledě v příští, Vidí, že se časy, věcy měníc Myšlení y mravy proměňují. Jako člověk, tak y každý národ V vzdělanosti krokem prospívává, Z temnot dravosti a nerozumu Vykročiv, a v jednotu a řád se Srazyv ostří zraky, zbrojí rozum, K světlu pozdvihuje ducha, hledí Náboženstvím opoutati vášně. Náboženství – kde jste andělové? Plamenem mi nehasnoucým srdce Rozpalujíc okřidlujte ducha, By se z kalin podvodu a strachu Vyrvav mocným letem k trůnu věčné Blížil pravdy, spatřil blesk – ó Bože Můj! co vidím? tma a šalby shrknouc Do propasti pekel ustupují Tobě pravdo svatá! záře jako Nebe čistá osvěcuje rozum, Oheň pronikavý rozněcuje Srdce – Bůh můj neomylný vůdce Otvírá mi stany blaženosti. Koř se člověče, a přiviň k Bohu! Líbej pravdu jako nejvěrnější V ouzkostech y štěstí družku, pni svou Do vysosti duši, milůj, snášej, Blaž, toť káže tobě Bůh, toť slovy Plamennými tiskne v srdce volné. Hrneli se na tě krupobití Závisti, sok tvůjli střílí hromy Příkořenství, děští lijavcové Chudoby, ó vytrhni se z mdloby Člověčenství, ozbroj Božstvím ducha, Láskou srdce, vylí vlídnosti a Smíru balšám na syčícý jako Hadi protivníky, strhni z nehod, Vypni z smrti pout své násylníky! Slunce pravdy svítí, Čechové, ó Bratří! vyli zavírajíc oči Z tmy se neprotřete, svýmli bratřím Zraky zakaliti, srdce zkameniti, Ducha v tuposti jho spnouti chcete? Lidé! svolte bratřím lidmi býti! Toho Bůh, cyt, láska k vlasti žádá. Pravil; tváři hořely mu jako V nejjasnějším máji dennice, a Oči jiskřily co hvězdy v nebi Nezkaleném, pohled usmíval se Vlídný, jak se milostivé kvítky V letě usmívají, po dravémli Parnu tichá vláha lije život, Vseje usměch rozkoše a krásy Do ozdoby světa. Jakby s nebes Anděl na zem sstoupil, zvěstovati Maje ztrýzněnému světu radost, Tak stál Václav, tak y potěšení Rozlil v srdce šlechetného panstva. Věkem ponížený kmet, a bujný Mládenec co sosna hlavu k nebi Pnoucý; Bohů pevný ctitel, Křesťan Obživený s nevyslovným na tě Milé kníže! oblíbením hledíc Vyjevili srdcý vděčných cyty, Vyjiskřili radost očima, žes Jak Bůh sladkou výmluvností srdcy Pohnuv, skály lsti a nedůvěry Zvrátiv srovnal kroutěniny zysků Příčícých se sluncy Božské pravdy. Křesťan s sepiatýma rukama, a Pohan s vzhledem povolujícým stál, Ticho živlo, duch se mírnosti a Lásky snášel nad velebným zborem. Provolávač zákon svobody a Lásky vyjeviti ku podivu Veškerému lidu s spěchem mínil; Když se z ticha blažícýho protrhl Jako stržen sápajícý muž, a Zjedovativ cyty, zkřídliv slova K panstvu uleklému hmříti počal: Darmo kníže jako oulisný had Svůj jed rozlívaje lásku k vlasti Umrtviti hodláš; nepřipustím, Aby cyzyncy se do Čech třeli, Poškvrnili naší slávy, mravy Zohyzdivše na oltáře svaté Svůj vztek ozbrojili. Světe shoř, teč Proudem krvi, zahyň národe, než Svolím, aby Křesťané se mužů Neustupných s posmíváním ptali: Kde jsou Bohové ó muži vaši? Sotva vyhřměl, jako pomatenec Vojmír vylítl z rady povzteklým Hřmotem umrtvuje urozenstvo. Z uleknutí unáhlených vytrhl Stanislav své bratří, moudrý stařec, Vlasti pravý syn, y Bohů ctitel Zkušenosti slova pronášeje: Což jste vlasti otcové! se vřelcem Vzdorujícým zarazyli, jakby Slovy větrnými ohromiti Muže, pohrůžkami vyhubiti Vlast mohl pevnou? Ať sy zůří, ať se Hromem, lstí a mečem ozbrojuje; Planých nadýmání nedbajíce Mužové sy skalní pokračují Krokem obrovým v chrám moudrosti, a Na oltáři svaté pravdy pálí Obět lásky, svornosti a sýly, Aby v rázné mocy vyhubivše Jedovaté bludy, roztřepivše Záhubivé zpoury, zocelivše Trůn své vlasti jasný uvěčnili V Čechách jednotu a čest a štěstí. Muži zákon vyřkli, všickni bratří Kořte Bohu se, jak srdce káže. Zákon jako skála mocný stůj, a Bratr objímaje bratra plésej! Řekl, a panstvo poctilo ho hlučnou Chválou. Křesťané co vděčné děti Vylívali slzy radosti, a Ruce k nebi spínajíce Krysta Ku pomocy na zem volajíce Vyškubli se z ničemnosti prachu Do nebeských rájů, kde své bratří Zablouzené jako milé oudy Věčné blaženosti uvítali. Pohané tím krásným podíváním Oblomili srdce, pocýtili Zblažujícých radostí, že cyty Zvýšujícý vděčných vidí bratří. Jedna moc a jedna duše buďme! Řekli, stvrzujíce přísahami Stanovení ku prospěchu vlasti. Poznav Václav, jak se duše pevné Šlechetného panstva ku prospěchu Moudrosti, a k štěstí vlasti chýlí, Rozšiřuje zámysly své mluvil: Růže náboženství rozkvetá ó Moudří otcové! tím Bohu, tím jste Ctnému národu se zavděčili. Vizte, jak vám ke cti slzy svaté Vděčnosti se vylívajíc obět Lásky posvěcují; y když těla Zpráchnivějí, duch váš na věčnosti V chrámu blaženosti nekonečné Rozkošemi oplývaje na zem Vzhledne, uzří blahorodné v Čechách Náboženství na tisýce ctností Z svého lůna na svět vyváděti, Uzří syny šlechetné a dcery Nevinné, a pozaslechne vděčných Spomínání na laskavé otce Mocných zpěvů, strne potěšením Nevyslovným. Tak y na věčnosti Moudrost osvícené muže zblaží. Však muž v vzdárném letu rozumnosti Nezastaví sýly; čím se více k stanům Moudrosti a podaření blíží, Tím y více rozpaluje srdce, Okřidluje ducha, v rájby slávy Vkročiv nejčistšího dobyl věnce. Šťastní zástupcové vlasti, pravdy Neomylné milovnícy čistí! Ráj a sláva otvírá se věčná, Moudrostili nejvyššího stupně Dostíhnouti, korunouli cti a Vlídnosti a štěstí okrásyti Čela, zbožňujícými-li zpěvy Jména na věčnosti do paměti Chrámu vrýti, sousedy své křehké Ušťastniti chcete; pokračujte K ohni pravdy posvátnému s srdcem Rozpáleným k činům nesmrtedlným, Mučírny a šibenice zrušte. Slovo rcete, Bůh vás za své přijme, Sláva osvícené zbožní muže. Bratří, lidé! vy-li jako mstiví Divochové s potěšením svého Srdce byste pohlíželi, jak se Na plamenu peče muž, jak panně Zamračenec outlé trhá oudy, S matkou dítě s posměchem se smaží? O čí srdce kamenné, a oči Nelítostné zhlíželyby na hry Hanebného ukrutníka? Muži, Tvore Boží! odvrať od mučíren Oči, padni na kolena, Bohu Díky hrň, že moudrostí tě zjasnil, Do tvrdého srdce outrpnosti Balšám naliv lásku v Čechách zmocnil. Bože! jaké v zemi plesání, že Ukrutenství pohynulo, rozkaz K smrti v ustech umřel. Bože! jaké Bezpraví se spialo! Člověk mžik a Prach sy osoboval Boží právo, Člověk člověku smrt chystal. Kde jste, Lidé draví? sem se bližte, slyšte Hlasy moudrosti a lásky! Lidé Chtějí lidmi býti, z divočiny Vyhladiti lidi. Byť y neřád, Byť y nepravosti zohyzdily Byty rozkoše, a proměnily Tiché lidi v dravce; moudří muži Vyjdou příšerám vstříc, nemravnícy Vzhlédnou, zkřídlí svůj běh, z krajů rodných Na pustiny vběhnou; po nich náš kraj Změní se, a školy povstanou, a Vážní učitelé vtipnou mládež Cvičíc v rozumnosti zčistí mravy, Náboženství sepnouc proudy vášní Národ ctný a mravný zblahoslaví. Václav utichl; vladykové rychlým Uzavřeli hlasem: Školy vstaňte! Mučírny a šibenice hyňte! Lidé lidmi buďte! Řekli, zákon Splnit rozkázali. Y hned v Praze Radovánky rozkřísyly život Ve všech žílách bujnícýho lidu. Díky k nebi, díky k pánu, díky K moudrým vladykám se obracely, Zákonové uváděli v skutek. Ještě panstvo pohromadě bdělo, Cýsař vyslav oslavené posly Mluvil: Kníže ctné a vladykové! Buďme bratří, sousedové pevní, Hunům divokým se opírejme! Opřeme se divokosti dravých Národů, a pejchu ocelovou Sražme! řekli, v spolek svatý vešli S cýsařem, a v plesu veškerenstva Na své hrady páni odjížděli. Drahomíra s Boleslavem plouli V radovánkách zlaté hory sobě Do povětří stavějíce, jak se vlády Zmocní, sníží vladyky, a Zámysly své vyváděti počnou; Když z pár rozvětřených počínání Rychlý posel panovníky vytrhl, Zprávu nesa o radostech lidu Veškerého, o moudrosti vladyk, O základu nových stanovení, O budoucý v Čechách blaženosti. Jako hromby kněžnu z ozbožnění Slávy nedostíhlé do propasti Necti bezednivé náhle srazyl; Na těle y duši zkostlá s očma Vyvalenýma co nerozumu Socha stála. Boleslav se ulekl Vyjevené matky, objav milou Pozeptal se s tváří starostlivou: Co tě, máti, leká? Jakoby se Ze sna strašlivého probudila, Poskočivši: Po mně veta! s vzhledem Zoufajícým promluvila k synu; Sotva slovo vyřkla, jako saně Na plachého dorazyla posla Zuříc: Lež-li mluvíš? Svatou pravdu! Uleknutý odpověděl muž, a Kněžna zahanbená v kout sy sedla, Rukama sy tváři zakrývajíc. Dlouho mlčíc vášně rozdrážděné V srdcy těsném křídlila, co trhlá Sršíc s očí zdivočených plamen Zuřivosti řekla: To-li láska? Na světě nic svatého! a lomíc Rukama se do děsyvé kletby Rozpustila. Již pláč, vzdychání zas Jak mdlé dívčice, a probíhání V osamělé sýni zmohly kletby, Upínaly zoufalosti vzteky, Vyhrnuly s očí slzy, smysly Obživujíc rozpínaly usta. Matku zradil syn, dí, což mi zbývá? Jako zaplašená srna zběhnu Do pustotin, jako nerozumná Větrnice do jeskyně skryji Hanbu svou a zemru. Či-li lvice Vstáti, svazky lásky roztrhati, Obryně se vztýčíc s trůnu slávy Dítě slabé svrhnouti, a s mužem Panovati mám? Jak sladké břímě Panování! Kyž – ó Bohové, proč Mdlíte nedbajíce o ctitele Věrné? Smím-li? Mám-li překročiti Meze? Vojno, zuř! Ha! pomatená, Kam tě slepé zanášejí vášně? Stín-li obra zmohu? Naděje mi Zhasla. Umru. Ženo, proč mdlíš? Vyleť K činům. Odváženost divy plodí. Moc-li slabne, vzdychání a slzy Vítězství se zmocní. Matko ozbroj Lásku, za své dítě vyceď krev, a Divby stal se, kdyby láska srdcem Nepohnula outlým. Nový život, Matka zvítězý, a můj sok klesne. Pravíc vybujněla radostí, že Sláva nevadnoucý vítězkyni Okrasuje věnec. Bleskot nebes Povyjasnil zhanobenou sýlu, Duše vstávala, a pokynutím Vyváděla divy. Stín syn uprchl, Duše ohromělé skláněly se Vůli matky všemohoucý. Plesem Hřmotným rozesmála sýň, a lekem Škubnouc sebou, jakby zahučely Bořícý se světy, z pěn a ze snů Přešla s hrůzou do dne skutečnosti. Po všem veta! zkřikla, láska marná, Syn mne láskou, oulisností přelstil. Mám-li otrokyně ku plésání Nepřátelům v prach se uvrhnouti? Stůj, a hrdost kněžny cti! Ať syn co Mol den v snách se topě divotvorní, Nesníží se matka! mluví, mlčí, Přemejšlí, a rozjeduje vzteky. Drahomíra zůří, Vojmír jako Dravec střelí k ní, a pomoc! křičí, Pomoc, kněžno! Bohové syc y my Zahyneme všickni. Již se křesťan Sápá, chrámy boří, oltáře a Svatyně co peleš lítých šelem Przní, mečem, ohněm ozbrojuje Sebe na ctitele Bohů pevné, Urozenstva kmen, a krásy květy Vyhubiti míní. Kde jste Bohů Pohaněných milovnícy, hrade Nevinnosti svaté! vstaňte, zbraně Chopte se, a násylníky zmařte! Praviv Boleslavovi se jako Bohu kořil, ruce spínal, plakal, Prosyl, by muž, hrdinaby Boží Vstal, a vlasti, víry, obyčejů Nezrušených bráně ouskočného Vévodu co zrádce vlasti své a Bohů s trůnu srazyv národ spasyl. Drahomíra vidouc horlícýho Vladyku, a slyšíc sladká slova Poskočila radostí, a k němu Klekla, k nebi pozdvihujíc pravé, Levou ruku na mdlé srdce kladouc, S očma kroutícýma s zdivočeným Mužem spojila své divé prosby: Synu cti a hrade náš! ó vyslyš Lid, a jednej. Viz, jak nepřátelé Do svatyně dorážejí, Boží Stany ruší, neviňátka bijí. Bohů braň, a zachovej lid věrný. Vybouřivše vzteky rokovali, Jakby zámysly své vytvořili. Vojmír zbouří pohany a kněžna Panstvem pohne, Boleslav zbraň zchystá, Aby bez odkladu usedl na trůn. Uzavřevše rozjeli se k činům. Nedaleko Prahy posvěcený Bohům háj byl středem proklatého Oukladu. Zde pevní pohané se Scházývali na Hřmitele prosby Vnášejíce, zde se oběti a Zpěv a pocty přinášely jako Nejmilejší dary vděčných srdcý. Tady sosny dotýkaly nebes Hustnoucými hlavami, a skály Rozevřené hrozýc zdrcujícým Pádem, k hlubinám se bezednivým Napínaly. Tma a vichrů bouře, Suků rachocení, proudných vod co Hromů stírajícých se skal třeskot Vyděsyly duše ukrutností Svatou, rozesyly obdivení Do hlav trhlých, že v tom zabednění Ani ptáčka hlas se neozývá, Ani trávičky se pírko křehké Z upálené neprodere půdy. Divotvorná vírou uvěčněná Jistívala rozprávka, že v háji Strašném o půl nocy Perun hrozný Nad hlavami ulekaných sosen Snášeje se skály hromem třepí, Rozhlubiny ohněm nadýmaje Neznabohy za pokutu smaží. Utrhač-li do svatyně vkročil, Chtěje vyskoumati tajenství, hrom Všetečníka rozbil; panna-li se S prosbou ubírala k samým Bohům, V stín se na pustině potratila. Rozprávky ty osvětily háj, a Strašlivostí zarážely lid, že Za celičký světby nedotekl se Posvátného stromu, nepřiblížil Ku temnotě, leda knězby svolav Ku slavnosti ohlašoval vůli Mocných Bohů. Tehdáž s otřásáním Připlazoval lid se ku pustině, Nedychaje čekal, brzyli se Vyrve blesk, a Bůh mu rozkaz vyhřmí. Damoslav sem zprávce Bohů tuhý Vyzvav národ zaplesal, že ze všech Končin ku svatyni zabíhají Sprostí lidé, přiklusují páni. Vážným krokem ze svatyně k lidu Kráčeje, a kroutě očima, a Svíraje se, jakby vnitřnosti mu Plamen zžíral, třásl se, padl, a jako Mrtvý ležel. Spatřiv lid, že kněz klesl, Ruce spínal, křičel, až se hory, Doly hromovitým rozlíhaly Hlukem. Právě v zrůstajícým hřmotu Vcházel ku svatyni prorok Havrán, Vstoupil k bezduchému knězy, stál, a Mlčel, jakby uleknutí usta Na věky mu spialo; k nebi oči Obrátiv sy vzdychl, a srdce rázně Mrštiv sebou trhl, a jakby ze snů Skočil, pomateně mluvil: Kde jsem? Jaké ohavnosti vidím? Zem se Otvírá, a nebe zakalujíc Tváři ostří hromy. Před záhubou Kam se ukrýjeme? Mají-li y Nevinnosti s hanebníky sjíti? Perune proč na své ctitele se Hromy zbrojíš? Což jsme obětí ti Hojných nepřinesli? Běda! co to Slyším: Zahynete všickni! Sražte Lidé sýlu, v prachu se co červy Vinouc: Smilování velkomocný Bože! rcete, syce rozhněvaným Bohem zahyneme všickni. Již se Blíží k nám – ó kam své oči zvrátím, By mne mstícý neuchvátil plamen? Vizte! v nocy kráčí s zděsujícým Světy okem, v ruce hrom a oheň, Zadu mor a smrt. Již napřahuje, Smilování! zahyneme mžikem. Praviv třásl se, uhyboval hlavu, Na zem padl, a zvolal: Rozhněvaný Bože! skroť hněv, nemař věrných slouhů! Hrůza omámila zdivočený Zástup, bez života na proroka Hledě čekal, hrom-li národ zmrtví. Prorok vytrhnuv se z vyjevení Vykřikl: Plésej lide! Bůh mstu skrotiv Milostivým okem na tě patří. Ticho – Perun z oblak mluví: Vy jste Zradili mne. Bože mocný! jaké Hrozné provinění! Hromové, ó Bíte! skály zrádce zasypejte! Hlava se mnou kolem jde, a srdce Zbité stojí; hanebnícy Bohy Zradili, a poškvrnili chrámů. Bože mstícý rcy: Kdo zradiv otce Na cyzynce přenesl vlasti právo, Bychom vytrhše mu srdce z těla V krvi vinné omyli své ruce? Ha! již srdce skáče, ruce trnou, Duše neustupná po životě Ukrutníků žížní; vyřkni Bože, Nález tvrdý! Vidíš-li, jak tvoji Milovnícy nabíhají, by se Na smrt za své posvětili Bohy? Chvíli umlkl k nebi hledě, škubnuv Sebou, zjasniv pohled propověděl Rozveselenými divem slovy: Plésej, národe! již mluví Perun: Kníže Křesťan zradil Bohy. Kdes kdo Věrný Bohů ctitel, pomsti Bohů! Řekl, a Damoslav se zbudiv ze snů Divých, pomstu, Čechové, ó pomstu Hřměte! řekl, a Vojmír rozrazyv se Ze zástupu křičel: Za mnou, bratří! Jako zlý duch kvapil, za ním zástup Jako voda zbouřená se valil. Jak se vicher lesem věkovitým Dera vyvracuje nebenosné Stromy, hlukotem svým ohlušuje Zvěř y lidi; takto dravý zástup Divy v mysli vytvořuje sobě Boří chrámy, spíná Křesťany, a Srazyv s trůnu vévodu co mocný Rozkazuje vládař leklým světům. Vojmír zbouřil pohany, a lstivá Drahomíra shromáždivši věrné Přátely co přítelkyně mednou Řečí nalívala v rozkvašená Srdce jedy. Pobožného k pomstě Rozdráždila zhaněnými Bohy, Slávou vylákala vřelce k činům, Bázlivého upínala k Bohů Milovníkům ukrutenstvím cyzých Nad vlastency mdlými provedeným. Oheň doutnal v popeli, a páni Pohrozyli hanami y skutkem, Když zbor rozsápaný ku Praze se Přihnal, aby chrámy zbořiv hojné Křesťany co protivníky Bohů Hlukotem a plameny a mečem Jak zvěř dravou shladil. Ulekaní Sousedové zkostli nenadálým Vyhrožováním a rozžatými Stromy; vše, co hrozného, co v světě Potvorného sobě vytvořujíc Děsyli se katů, třásli se jak Nesrdečné ženy o své jmění, O své dítky. V zrůstajícý hrůze Hřmot se blíže strachu jedy do hlav Zkřižovaných pomatenců nalil. Jako v nenasytém ohni, město Bohatě-li tratí chrámy, hrad a Věkoletou pracý shromážděné Jmění, jako obyvatelé zde S vyděšenou myslí na záhubný Oheň patří, nevědouce strachy, Kam své smysly obrátiti mají; Pražané tak slyšíc křiky, vidouc Vzteky, v prchlém uleknutí sem tam Zabíhajíc poklady své, hned zas Nahé životy jen skrýti, ženy, Děti ukrutníkům vytrhnouti, Duše spasyti své chtějí. Pláče Žen a dětí obří starostlivost, Vztek a hřmění čtveří ulekání Otců ubohých, a nevyslovné Hoře, zoufání a zmatky šíří. Moudří vladycy, by strachu žíly Přetrhavše utišili pilné Řemeslníky, vešli do hromady, Sněmovali, řád a kázeň pevnou Stavujíce myslí; když jim zrádcy Vychytralí do moudrosti sýmě Lsti a zmatku nasývajíc krásné Šlechetnosti pěny rozplašili. Ulekaných vladyk Mečislav se Zpurný poptal: Všecken národ v zmatku, Kam se naše poukryla hlava? Vévoda co žena lehkovážná V chrámu kleče prach a špínu líbá, Slzy vylívaje za lid modlí Se, y trýzní tělo své a ďábly Zaklínaje, zlaté do povětří Mosty staví, když se lidomorná Po krajinách rozšlehává zpoura. Slzami-li z bíd nás vysvobodí? Hanba! – V Čechách panuj muž, ne žena. Není, lichotivé kníže, žena Bázlivá, co káně do zástupu Všebor vstřeliv hanlivými vyhřměl Slovy, ale vychytralec hybný, An své tváři květem pobožnosti, Pokory a mdloby zakrývaje Nerozumnou lůzu jako děti Slepé šálí, srdce mdlí, a bystrý Ukolíbav rozum motaniny Snová zrady, otroctví a bídy. Dlouho-li, ó zástupcové vlasti, V hanebných snách duchy malicherné Chovajíce na záhubu svých se Dívati, a nepořádky rojné Nesmělostí živíc otroctví jho V zemi svaté věčnit budete co Nepřátelé vlasti, odbůjnícy Víry pravé? Vstaňte ze snů mrzkých, Otevřete oči, rozkřesejte Rozum, vizte, Václav vyjel z Prahy, Cýsař spojil s ním se, násby muže Tvrdé opoutovav potřel národ. K čemu Čechům cyzých zapotřebí? Náš duch mocný, rámě ocelové Neleká se zdivočených vojsk a Zrady žádné; jako předchůdcové Slavní y my rázem pobijeme Vypínavé protivníky, a se Do věčnosti oslavíme skutky Nad lidskými. Proč z Čech vycházeti? Proč se na cyzynce vykasati Máme? By květ slávy, šlechetnosti Jádro zahynuli, na zemdlené Jho se uvalilo nevolníky. Bratří! patrná zde zrada, Václav Čechy prodal; a vy nejednáte? Praviv řečí hřmotnou povyděsyl Vrtkých mužů. Již strach, starostlivost S nedověrou tvářily se v očích; Rozhorlency trnouc vylívali Slzy, konec nám a konec vlasti! V duchu vzdychajíce, šeptání a Jako hučení včel, v roztrhaném Sněmu rozjedily zmatky, jako Vicher neskrocený rozšlehaly Vášně, křik rostl, řád a rozum mřely, Smysly v nejistotě kolíbajíc Do záhuby provázeli sebe. V nejdivnějším hluku Drahomíra Omdlela, a muži nenadálou Mdlobou z bouření se vytrhnuvše Pospíchali křísyt kněžny, která Očí k nebi pozdvihnouc, a ruce Sepnouc k smutným pověděla mužům: Zástupcové vlasti! nevinný syn Žádné neprovodil křivdy, žádných Nevynutil slzý z očí lidu Ztejraného. Rádby pro svůj národ Vycediv krev veškerenstvo spasyl; Kdyby srdce dobrota, duch slabý Zámyslů mu smělých neklížily V plodu. S duší přebývaje v nebi, Obíraje s anděli se Páně Zanechává práce lichotivým Podvodníkům, kteří ocelovým Prutem řídíc národ, do záhuby Panstvo, na smrt sprosté vysýlají Lidi. Na ty padni zdrcujícý Pomsta; zrádce vlasti své a Bohů Milých bez milosti roztřískavše Nevinného panovníka živte. Tichý muž se s potěšením sprostí Břemen vlády, v poušť se skryje svatou, S Bohem, s nebešťany zanášeje Myšlení svá, Boleslavovi běh Svěří štěstí, břímě panování. Udatného muže muži statní Na trůn vsaďte, tenť řád zpevní, sepne Nepřátel vztek, vlast svou zblahoslaví. Drahomíra skončila, a pevný Stanislav svou řečí kroutěniny Vynikajícých zrad v plodu zmařil. K čemu dosazovat na trůn stkvělý Boleslava, Václavemli mírným Čechy stojí? Tenť kmen šlechetnosti, Pravoty a blaženosti proud jak Slunce obživujícý svět národ Šťastní, pro něj v nebezpečenství se Vrhá, za něj práce podnikaje Dnem y nocý nespí; a my prchlí Neuznalcy v běhu slávy, cti a Štěstí nerozumem rozvázaným Moudrosti a namáhání slavných Květy maříc čelabychom svá co Nejčernější hanebnícy zradou Zprzňovali? Kdo Čech pravý, cti a Ctnosti přítel drž se šlechetného Vůdce, drž se Boha, za mnou k činům! Praviv vyšel ze světnice; za ním Pravoty a ctnosti milovnícy; V samotě jen nestydatí zrádcy, Svodná Drahomíra pohlíželi Po světnicy, vzdychli, domů prchli. Stvrdiv Václav po krajinách řád, a Vracuje se, zaměřil své kroky K Hvězdě u moudrého Stanislava, S nímby poradiv se o budoucý Vlasti bezpečnosti zakořenil Do ourodné půdy bujné štěstí. Starce nezastíhnuv doma, s dcerou Milostivou Důbravinkou v květné Zahradě se sešel. Tady moudrý Stanislav dny po divoké bouři, Po tejravé prácy v pokojnosti S milou dcerou trávě, horami a Dolinami pokračuje, smejšlel, Jakby dítě, vlídnosti a krásy Obraz, v pravé vychovával ctnosti! V kraji zapomenuv na lesk svodný Cti a slávy, v moudrosti a lásce Nejmilejších v světě pookusyl Radovánek. Právě Důbravinka Zahradami procházejíc stezky Stružné, přemejšlela o svém otcy, Pohlížela s oblíbením na květ Vůni dychajícý, poslouchala Zpěvu veselého ptactva, plesů Skotačivých zvířat, zpomínala Na Václava, na šlechetné jeho Skutky, zaplesala rostoucými Po veškeré zemi pochvalami, Vykvetajícými po všech krajích Blaženostmi, výraz moudrosti a Krásy do outlého srdce vryla, Vzdychla pokropujíc jasné tváři Rozkošnými slzami, a k nebi Pohlížejíc, jakby s nebe štěstí Na milenku ctnou se usmívalo. Václav vkročiv do zahrady okřál Vůní živícý, a milostností Rajské panny, u růžových květin Zastěňujícý, květ pěkný strnul. Kyžbys, tvore krásný! jediného Boha poznala, co anděl s nebe Zvýšilabys krásu marnou. Řekl, a K milostence přicházeje ulekl Do snů sladkých pochovanou pannu. Jako dennice se na bělavém Nebi červená, tak zarděly se Tváři dívky stydlivé; jak zem se Rozesměje, po divé-li bouři Vyjde zmlazujícý světy slunce; Takto usmíval se krásný pohled, Oči jiskříc radostí se stkvěly, Usta k mluvení se rozvázala, Hlava v myšlení a srdce v cyty Nevypravné rozplynuly, že svou Rozkoš, že své na krásyvém světě Štěstí, čest a slávu vlasti vidí. Na Václava panna zpomínala Ve dne, s ním se obírala v nocy. S svým-li otcem rozmlouvala v sadě O budoucým v blahorodné vlasti Štěstí, na činy-li vznikajícý Pohlížela šlechetného pána; Popatřila na květiny, na vrch Do nebe se pnoucý; jako kvítky Krásou vábí, jako vrch se s nebem Bratří; Václave! tak tvoji světem Skutkové se třpytíc do výsosti Nekonečné na odplatu letí. Tam y s hvězdami se šlechetnosti, Moudrosti a krásy tvůj duch jasný Spojiv jako orel v podnebesý Proletuje, k obdivení světy Pudě, k Libuši a k Přemyslu se Dotře, vyvodiv div národ zvěční. Řekla, ruce k nebi sepnouc jako Okouzlená rozkošností s hory Zelenavé prohlížela kraj, a Probudivši mocný cyt sy vzdychla: Kyž y s vámi, holubinky, plésám! Vy se milujíce radujete, A já o samotě po bloudivém Toužím stínu; kyž y s vámi sladké Použiji lásky! Tuťby srdce Vřelé poskočilo, jako ptáček Po stromečku skáče, duše v radost Rozplynula, jako po široké Rozplynuje vodě švižná rybka, Myšlinka se obírala vábná S roztomilým, jak se holubinka Obírává se svým milým, řečí Líčilaby miláčkovi lásku, Ažby milek opojiv se sladkou Budoucností do náručí milé Klesl, a vyřkl k ní: Duše mého štěstí Blaž mne, y já tebe zblahoslavím. Pravíc do snů zaplynula sladkých, Naděje co přítelkyně svodná Vykouzlila v budoucnosti chrámy Neviny a lásky, vypěnila Krásýcými myšlénkami jako Horoucými hvězdami byt štěstí. Kníže nenakloniv duše k žádné Kráse, v nevinnosti chová srdce, Snad se pohne, v chrám snad lásky vkročiv Důbravinku, milenku svou zblaží. Myslila, a myšlénku tu ztvrdil Přítomností Václav nenadálou. Jakby do vřelého srdce nahlídl, Lásku zrostajícý kníže četl, a Poznal tajemností do hlubiny Skrytých; tak se zarazyla panna, Jako mrtvá stála; až cyt studu, Cti a lásky, zmocniv nevinné se Duše, život lil, a k činům pohnal Dívky čisté; střela poletěla Ku knížeti, přívětivým okem, Sladnoucými slovy na samotu Přivítala milostného pána, Uváděla do besýdky, kdežto Růžované stromy posejpaly Vonným květem hosti, ratolesti Zmlazované lahodily krásou, Čerstvotou a šeptajícým hnutím, Ptácy rozkošnými vyráželi Zpěvy do nebeských rájů duchy. Panna jako anděl krásná, jako Srna pospíchavá, snášela v byt Rozkošnosti, kde co vzácného a Lahodného vyskoumati mohla; Růžemi a zlatem krmy krásýc, Medovými řečmi obětujíc Pochoutky y ovoce y krásy Na nejsladší stupeň výbornosti Povýšila, rozestila hlučné Tvorů po zahradě radovánky. Krása panny milostné a vůně Usmívavých květin, zpěvy v háji Tisýceré, čerstvé pohybování co Nebes duch, byt rozkoše a krásy Tajnou povzbuzujíc mocý cyt, a Pozdvihujíc ducha do svatyně, Přinutily okouzlené kníže Ráznou spanilostí, že sy vzdychl: Kyž Na samotě tráviti dny mohu! Zapomenuv na tejravé péče Srdce rozprouděné radovánkám, Pokoji a nevinnosti svaté Otvíraje mluvil s hovořivou Dívkou o sladivé k vlasti lásce, K rodičům a ku každému tvoru, Z prachu zemských maličkostí k nebi Ducha vynášeje rozebíral Moc a slávu, dobrotu a lásku Tvůrce nestíhlého; spatřiv v živém Rozmlouvání nevídanou moudrost Dívky švarné, rozhorliv se svatou Láskou, ujal pannu za ruku, a Řekl: Jaks moudrá! Přeškoda, že Boha Jediného neznáš. Horlivostí Nemoha již slova vypraviti Slzu vycedil, a k nebi hleděl, Jakby nebešťané zblažujícý Ku pomocy na zem pospíchali. Vidouc Důbravinka, s jakou kníže Ochotností jí se ujav mluví, S srdečností vyjevila jemu: Milostivý pane! Boha znám, zda Perun, Krystus, čili Přirozenost Jméno tvůrcy, co mi slabé po tom? Pročbych sháněla se po tajnostech, Kterých lidem rozhodnouti nelze? A předc, krásný tvore! odpověděl Václav, tato přemejšlení ducha V podnebesý vyvyšujíc srdce Rozpalují k činům, a svět blaží. Jaká rozkoš s pramenem všech krás a Syl a moudrosti se obírati, K duši divem opojené řícy: Pravdu jako slunce čistou vidím. Y já, ponavrhla přívětivá Dívka, po té blaženosti toužím, Y mé srdce pravdy svaté spatřit žádá. V rozmanité kráse sedíc na svět Před očima rozložený hledím, Vidím květ a slávou splývajícý Slunce, pozoruji divých tvorů, Rozumného člověka, a Boha Zočíc v každém životu a hnutí, Koříc mocnosti se jeho mlčím. O čem duši přesvědčují smysly, Toho držím se, a po bublině, Ač sy krásné, a po mrákotě, ač sy Divotvorné, nezýrajíc v lůnu Skutečnosti usazuji ducha. Pro svět stvořena jsem, toť v svém srdcy Cýtím, vůkol na radosti patříc Znamenám, že vykvetati jako Růže, jako ourodný strom stkvíti Ovocem se mám; vše v společnosti Plésá, y mé srdce po společné Blaženosti dychtí, y já k otcy Milému a k tovaryškám věrným, Y já ku každému stvoření se Vinouc hledím oblažiti je, a Spatřujíc je šťastné, plésám s nimi. Rozvážlivá panno! s oblíbením Na krásyvou pohlížeje dívku Vypověděl kníže, povinnosti Pravotného plníc Křesťana, proč Nevěsto se Páně zpíráš k svému Přivinouti ženichovi, nechceš Do blažícý přistoupiti cyrkve? K čemu prospěloby jméno, pane Dobrotivý! pověděla dívka, Kdyby blahorodné skutky duše Nekrásyly? Otec jednávaje Jména sy co dýmu všímá; já tvor Na rozumu křehký, jako outlá Bylina se držím podpory své Rozumného otce; jak on smejšlí, Y mně jináč přemejšleti nelze. Otec zákonem a zvykem Bohy Uvěčněné ctí, jak náboženství Naše veškerenstvu rozkazuje, Dobře věda, že lid na oltáři Vida obraz k věření a k činům Pohybuje duše, že se duch mdlý Do krajiny neviditedlné Probírati mrákotami nechtě Nikdý světlé pravdy nedostihne, Pravdivého Boha neodhrnuv Očím zemdleným jen stíny lapne, Stíny za stín, bludy za blud změní. Ctný-li pochybuje otec, ač co Orel bystrým proletuje zrakem Hlubiny y střed y rozvaliny Stvořenosti; jak já slabý kvítek Smělabych se k sluncy pravdy tříti? Neskoumajíc otce miluji, a Jeho moudrostí se řídím. Kmet-li Povážlivý učení tvé uzná Pravdou býti, zaryje je v srdcy, Podá dceři ruky, s nímby k chrámu Pravoty a štěstí pokročila. Vymluvila. Chtěli rozložiti Vábivého rozmlouvání lůno, Chtěli k pramenu se blaženosti S zkřídlenými vynášeti duchy, Když tu Stanislav; řeč mřela v ustech, Dcera zaletěla k otcy; kníže Vítal starce; stařec: K Praze, vykřikl, Národ hyne. Zrádcy kovajíc pád Dosazují na trůn Boleslava. Blaze mně y vlasti! zjevil Václav Myšlení své, po tichosti touží Můj duch, řízením se Božím dotru Vyžádaných štěstí. Co to slyším? Zaražený Stanislav se poptal, Vévodaby v oslaveném běhu Svého panování ustav, v bouři Rozvětřených zrad lid do propasti Otroctví a bíd co choulostivý Mládenec, co nedotklivý stařec Svrhl, a Boha, čest y národ zradil? Muži, stůj! a viz, jak matky k tobě S dítkami se utíkají, starcy Před knížetem na kolenou leží, Kněží Páně ruce spínajíce O zastání prosý, tybys, synu Krystův! hrade žen a osyřelých Dítek mužům statným zarazoval Meče v boky, ku posměchu slabé Vystavoval kněží? Zmuž se, jednej! Jednej! vyřkla Důbravinka, křehká Dívka s tebou v boj se světí; ta co Stín tvé kroky stíhati, a rány Od milého odrážeti bude. Řkoucý klekla, nohy pokropujíc Slzami co posel Boží k srdcy Dorážela prosbami, a vzdechy K činům kníže roznítila rychlým. Václav muž vstal, k boji osudnému Provázeli otec s dcerou kníže. Zdaleka již zaslechaje Václav Nářky utíkajícýho lidu, Netrň, dobrý lide! z hlubokosti Svého srdce pronesl, já tvých práv a Rodin hájím. Praviv, jakby zkřídlil Běhy, dostavil se k utrýzněným. Sotva svého otce vzhlídli, strach a Pláče pomřely, a radost jako Nebes poselkyně projížděla Obživené zástupy, a hlasy Probudila mocné, že se les y Hory rozlíhaly radováním. Kněží vystoupili ze zástupu, Páni přistoupili k vévodovi, Matky miláčky své vedouc: Hle! váš Otec! promluvily, k nohoum klesly, Jako Boha požehnaly otce. Vévodou lid zmuživ v boj se vydal. Pohané co rozvzteklení lvové Vidouc kostel, s hromovitým hlukem Doráželi na zdi, zpívajíce Z kořen vyvraceli sýdlo Páně. Vylivše žluč na kamení, jakby Na tisýce protivníků zbili, Vejskali, a s vychloubáním k Praze Pospíchali. V tom hluk, v tom blesk zbraní. Co to? ohlížejí na všecky se Strany, vidí vévodu, a slyší Zpěvy odvážlivých bojovníků. Vojmír mluví, k bitvě napomíná, Pohan mlčí, poslouchá, a v poušť se Rozprchuje. Darmo prosby, darmo Pohrůžky a slibování; trhlých Nezastaví Vojmír poběhlíků. Proklev luzu vrtkavou, a vida Zrostajícý nebezpečenství co Plachý zajíc kvapí ku Kouřímu. Zplašiv zpouru, svolav vladyky, a Zvýšiv ducha Václav promluvil k nim: Oděv mládenectví složiv povstal Muž jsem, pevnou rukou zřídím vládu, Naposledy zpurcům milost dnes, kdo Zákonům se příčí, suď ho zákon. Praviv rozpustil sněm. Matku napadl, S slzavýma očima ji k srdcy Přitisk, a y s srdečností žádal, Aby v Boleslavi pokojného Života dny trávíc blaženosti Vážila sy z lásky. Drahomíra Hoříc zlostí, že se motaniny Zrady překvapením roztrhaly, Zalezla co dívka marná v kout, a Plačíc vztek msty vylívala na své Ulekané slouhy. Václav s lidem Mužným vstoupil do blažené Prahy. Vojmír s rozbrojníky do Kouříma Zašel. Právě Radoslav zde se vším Městem slavil Milady své vnadné Dcery s Břetislavem hlučnou svatbu. Hry a hody obživily lidnou Krajinu, a znadějily vřelé Hlavy nejistotou třených mužů. Jakoby z nich skály veškerého Světa spadly, jakby na mžiknutí Zlaté hrady do povětří, štěstí Květné v lůno utišených lidí Vystoupily, Bohové se na své Vyvolence usmívali; takto Zjevnou nebešťanů přízní, šťastných Lidí pronikavou veselostí Vyobřivše divy prováděli V podmaněné vlasti, lid y páni, Zem y nebe kořili se mužům. Již nic odvážencům nemožného. Bez průtahu k dvoru pospíšivše, Vyjevivše pronásledování Znádherněných Křesťanů co k Bohu K knížeti se utíkají, nebes Syna rozmilého posvěcují Za mstitele svých a Bohů věčných. Radoslav se usmívaje praví K dvořenínům: Dobrá novina, a Káže, Pražanéby radovánek S nimi použili. Radosti se Výší hluk, a muž y stařec spiti Jsouce sladkou nadějí již v duchu Rozdělují v rodiny své poklad, Vybírají růžované krásy, Ujímají zlatem vypínavé Doliny a hory s stoletými Duby sobě věčníc. Kníže obraz Božství zhlíží v rozšířené kraje, Usmívá se, veselosti skončiv Rad svých do hromady povolává. Zde se, skrývaje své zámysly, a Jako v pochybnosti kolíbaje, Zkušených rad táže: K jaké straně Přirazyti, pokojeli, čili Zmatenice má se uchopiti? Zemané a kněží na rozpacých Vidouc Radoslava zkameněli. Chlubné naděje co stíny v páry Rozplynuly, na zkaleném nebi Bouře záhuby se stahovala, Hromové se smrtí ozbrojili Na zástupce Bohů; po všem veta! Z uleknutí morných Damoslav se Povytrhnuv, klekal, ruce napínaje Ku knížeti, prosyl, by se kněží Zhanobených, Bohů oloupených Ujav národ v zahynutí spasyl. Bohové tě za mstitele, synu Boží, světí. Pražan nedočkavý Trne, tvářli zblažujícý spatří Slavného pána, aby jak hrom Na Křesťany vrazyv jedným rázem Novotáře zmařil. Povstaň, pokyň! Pokynutím Bohy vysvobodíš. K čemu zapotřebí naší zbraně, Na svou mocli kněží spoleháte? Pravil Václavíček dvořský blázen. Hrdinové kyňte, skály shrknou, Hrady zboří se, a zástupové Zničí. Vítězové protáhnete Povolnými služebníky k Praze, Bohům zachovaným a y sobě Vystavíte chrámy. Praviv smích sy Z vychloubavých kněží strhl. Y starcy Byliby se rozesmáli, kdyby Nebyl prchlý Břetislav v řeč skočil: Blázne! při radostech šaškuj, v radě Slova mužům popřej. Opatrní Muži přistupují k vojně rychlé, Y já s Bohy prohlašuji vojnu. Kdož ti, muži, brání? táhni na boj! Propověděl směšně Václavíček, Já se u rozkošné milostenky Usadím, a na rozkvetajícý Krásu patře, mrakli v pohledu se Usmívavém stahovati počne, Řeknu: Co ti, růže milostivá! Bílí tváři? Žel-li duši sladkou Kormoutí, že muž se milý na smrt Házý? Netrň, outlé srdce! Chytrý Hrdina v byt smrti nezaběhne. Uvidí-li mečů lesk, a protivníků Stíhajícých vzteky, rozpomene Rek se na růžovou krásu, vzdechne Na sladivá usta, na rozkoše Zblažujícý, jako střela prchnuv Smrti, k vábné uková se milce. Takto blázen vynikaje v radě Nad vladyky moudrostí chtěl kníže Ku pokoji přivinouti, když dnes Prvně vládař opovrhnuv bláznem Myšlení své pronesl: Prahu zbořiv Nedospělé kníže v lomy hodím. Utichl. Rady skláněli své hlavy Divíce se slovům přehluboké Moudrosti a sýly. Václavíček Jen se posmívaje statečnosti Plaché prozpěvoval o hrdinství Nedostíhlém písně, obrazoval Skoky zpitomělých poběhlíků, Čest a slávu unáhlených chlapů. Zralý chytrák knížetem co míčem Pohrávaje v sněmu srážel rady Nedozrálé moudrých hlav, a doma Veselosti nenadálým vtipem Vršil. Chtěl-li ku knížeti s prosbou Dorazyti pán, neb žena lásky Zýskati sy mocné; otvírali Branou důvtipného blázna cestu Ku knížecý moudrosti, a v chrámu Rozkošnosti utišení došli. Jakého tu divu dnes, že bláznu Radoslav se příčí, myslí, jako Skála myšlení y svého hájí. Msta a závist vytvořujíc div ten, Radoslava na mžik vyobřila. Slýchalť o mladistvém Václavovi Lahodivou pověst, s obdivením Zhlížel, že lid o něm nevyvodí Slova. Honívaje zočil zvěř co Dravce bůjnou, jako na nebesých Hvězdy hojnou. Ta se procházela Na svobodě po oboře Pražské. Lovec namlsaný hořívaje Dychtivostí, rádby překročil y Meze svého panství, kdyby strach mu Do svědomí třícých nehnal šípů. Nyní vhodné příležitosti mu Poskytuje nebe, ráj se s zvěří Otvírá, a rozkoš rozsypává Nevypravné veselosti ze svých Čarodějných stanů. Sláva jasné Budoucnosti otvírajíc průchod Do věčnosti korunuje věncem Neuvadlým prostitele Bohů, Zástupníka lidí; zem y nebe Krásý vítěze, a srdce šíříc Do výsostí nedostíhlých tvornou Vyprovázý hlavu. Trůn se perlí Na růžové pláni, slunce pocty Hoří, zpěvové se zbožňujícý Rozlíhají; Václav poklekaje Otrok líbá poručníku nohy, Zalívaje zemi slzami co Žena prosý o svůj nahý život, Radoslav se mračí, kyne, chlap mře. Zhrdnuv podíváním lichotivým Kázal boj, a boj se připravoval. Pověst rychlá do leknuté Prahy Přinášela zprávu, jak se k boji Nepřátelé mstiví vypravují. Slyše Václav pověst propověděl: Tedy brániti se budem. A hned K vojně chystaje se Čechy mužil. Všudy jsa, a všecko přehlížeje Sýlil duchy národu, a rámě Zoceloval. Pán y sprostý jedna Duše, jedna vůle pohleděvše Na vévodu, s statečnými syny Zbrojili se, ulekaným srdce Dodávajíc. Panstvo s potěšením Na mužnost a rychlost svého vůdce Patříc zahořelo vážností a Láskou pro vévodu vznešeného. Ráz ho sýly víc, než moudrosti a Lásky duch, v jho poslušnosti zpoutal. V Boleslavi obživnuly plesy. Praha v nebezpečenství a kníže Kolíbavé v zmatku. Kdo se, synu! Zpříčí tobě? Jen se vypínejte Plazytelé rouhajícý, s Bohy, S matkou válku veďte. Perun hřmí, a Kam se mžikem děly zmužilosti? Moly potřel Bůh, trůn stkví se muži. Pronášela bujná Drahomíra Čekajícý, brzy-li se vojsko Rozprchnuvši Boleslava zvýší. Mylné náděje a radovánek Plachých podvrátila skutečnosti Bystrost. Pražané se zmohli, vtrhli Na osudné pole; na Václava Hledíc prováděli divy, ani Práce, ani nemocy a hlad a Parno mocných nesnížily duchů. S nejpřednějším setkali se plukem. Břetislav je zhlídl, a kynul k divům. Jakého tu radování, že se Vítězstvími zastkví u potomstva. Václavíček svědek nevypravných Činů kráčel s Břetislavem k boji. Kázal, začala se půtka. Mladík Napomínal k rozvětření, nežli Ulekaný Čech se zplaší. Stojí Pražan. Václav s hor se vyhrnuje, K předu Hovora se tiskne, rány Naň se sypou; Pražan zuří, hrůza Pojímá lid nepřátelský; smělý Prchl duch, zkamenělost ráží oudy. Zástup skládá zbraň, a Břetislav se S Václavíčkem vede do vězení. Václav chodě po bojišti, zbité S raněnými přehlížeje slzy Vycedil, a vzdychl, až srdce těsné Pukalo: O pejcho lidohubná! Což krev vylitá, což naříkání Žen a dětí, otců zoufání a Matek prosby o mstu prospějí ti V zemi roztrhané? Hospodine Dobrotivý! zachovej svých dětí! Nechcy, pro celý svět nechcy krve Vylívati drahé? Nevinnosti Svatá! upokoj se, sám se vydám V boj, bych chránil tebe. Řekl a jako Anděl s zemdlenými nakládaje Hovorovi rány vázal, srdce Mladíkovo k Božství zdvihl, když skutky Jeho pochvalami ověčňoval. Když se tyto věcy na bojišti Děly, přikvapila zpráva: Václav V bitvě padl. Hned na tisýce ran jak Hromů zdrcujícých roztřepilo Srdce zkamenělých lidí. Praha Obraz smutku rozvětřila nářky. Ach! můj otec! kdo mých zastane se Dítek? Kdo mé v ouzku nevinnosti Přiochrání? rozlíhali městem Hlasové se, přebíhali venku. Jáť jsem pro manžela naříkala Svého na hřbitově, svět y nebe Na mne zanevřely; svou smrt vidouc, Bůh mne opustil, jsem bědovala. Neopustil, slyším hlas, a zočím Spanilého muže, ten mne těší, Ten mne živí, se světem y Bohem Míří. Ach! můj anděl do věčnosti Přešel; kdo se zavržené ujme? Žena vzdychala, a mdlobou klesla. Ženo vyspělá! ty hořekuješ, Což my ubožátka máme činit Na syrobě? Otec jediný nám Umřel, y my opuštěncy zemřem. Jako lazarové leželi jsme Na sylnicy, lidé kráčejíce Vůkol zaslechali pláč, a patříc Na trnoucý děti pominuli Nás, jen otec všeho národu, jen Posel Boží nepominul mroucých Neviňátek, neoslyšel hlasu Chudoby a sníženosti, jako Bratří uzdravoval, choval nás, a K Bohu vedl. Kdo k mdlým se skloní dětem, Srdce posylní, a duše zvýší? Naděje ach! osyřeným zhasla, Štědré ruce klesly, oči vlídné Zavřely se, usta lahodivá Na věky, ach! pro svět oněměla. Vojtěch tak a Václav, outlé dítky Škytajíce bolestí, svých rukou K nebi pozdvihovali, by Bůh jim Anděla a otce z mrtvých vzkřísyl. Křesťané jak dítky bědujíce, Kněží, sprostí sem se sešli, zde své Pronášeli cyty, tvořili sy V burné budoucnosti vítězství a Plesy protivníků zobrujícých, Hrůzy muk a zoufání a smrti Věrných svému Krystu posvěcenců. Strach rostl, křik a pláče k nebesům se Rozbíhaly, důl y vrch se třásly. Právě v tomto vybouření vedli Jaté nepřátely. Jak je ženy Zhlídly, jako dračice se shlukly Pomstit velitele milostného. Oči jiskřily jim vztekem, čela Mračila se pomstou, po krvi se Třásly ruce, již již hulákajíc Roztrhati chtěli muže, že jim Panovníka zbili. Zvítězyl, a Zdráv jest Václav, provolali strážní. Zvítězyl a zdráv jest! opětujíc Ženy vydobyly z hrobu radost. V plésání a zpěvu provázely Břetislava s lidem do žaláře. Břetislav co žena na řetězy Pohledaje, hrůzou ztrnuv vzdychl: Ach! Duše milovaná! kam mne žádost Z lůna cti a blaženosti strhla? Do rozkoše, vykřikl Václavíček, Povstaň, oslavený hrdino, a Plésej vzhledna na zvěčněné činy, Slávy chrám a rozkošnosti sady! Národové se ti koří, písně Zbožňujícý prozpěvují mocní Duchové, a krásy nevídané Přiletují s věncy, by tě, květe Cti a rozkoše a lásky, v ráji Usadily věčném. Co to vidím? Ty-li zamračeně jako dítě Nepodárné vrtkavého štěstí Věsýš hlavu? Tváři pokropuješ Slzami, a pouty řechtáš, jakbys Duši z těla vyděsyti mínil? Naděje-li zklamala tvé smysly? Růžoví-li snové prchli v dým, a Skutečnost tě trpkou naučila Pravdu znáti? Bůh-lis? čili člověk? Sláva, smrt-li milostníka zlíbá? Smrt nám před očima lítá, a ty U věčnosti zátočiny smíchem Svůj čas maříš? smutný Břetislav dí. Snadbych plakal, stoje u věčnosti Moře? Václavíček odpovídal; Dnes-li umru, nebudu se zejtra Chystat k smrti, dnes-li ucýtím muk, Nezazpívám zejtra sobě. Snadno Oželím, co ztratím; ale ty se Z rozkošného sýdla, od milostné Ženy, od pokladů do pustiny Tmavé zabereš, a k stínům složíš Marným. Zde jsy plésal, tam sy vzdychej. Řekl, a Břetislav se v slzy rozliv, Volal na spanilou ženu, na hry Veselého věku, na rozkoše Lásky, lomil rukama, a skříval. Václavíček do zpěvu se spustiv Mladíkovi do svědomí hřměl, že Nechtě hlasu poslechnouti zralé Moudrosti co chrt se po slepícým Stínu slávy, bohatství a vlády Honě, střely neštěstí a smrti Na sebe a milou ženu zostřil, Otroctví kruh na veškeren národ, Krupobití nesnáz na kvetoucý Svalil zem, a hanbu svou a lidu Utrýzněného proklínání zvěčnil. Tuť se svědomí zlé na zmatence Obořilo. Běda! vykřikl, padl, a Bez rozumu po zemi se plazyl. Václav v táboře své starší svolav Vyjevil, že nepřipustí, by se Nevinná krev prolívala, kraje Pohubily. Posla vyvolil, a Mluvil k němu: Dojdi ku knížeti Kouřímskému, vyřiď jménem mým: Proč Kníže vyhrožuješ s vojskem, nás y Naše krajiny že zkazýš? Což, rcy, Provinili starcy, což mdlé ženy S dítkami, že mají nectně sjíti? Nevinně-li lidé trpí, tvé-li Srdce žádá cti a vlády, slavný Bojovníku, zachraň lidu, ušetř Země kvetoucý, a s panovníkem Pražským v půtku vstup, kdo vítěz, vládni Kouřímem y Prahou. Václav řekl, a Posel kvapil k nepříteli, kde strach Rozbil trůn, co Břetislav s svým vojskem Do otroctví zklesl. V dým rozvětřila Moc se, sláva zakalivši tváří Pouty pohrozyla nádherníkům. Kníže vzdychal lomě rukama: O Vraťte Bohové mi zetě, vraťte! Zasedl v kout, a naříkaje jako Nedotklivá žena vlasy s hlavy Trhal, třásl se ouzkostí, a stínu Lekal, zdali stín y nevyhrne Hrozýcýho slabým protivníka? V tom tu posel Pražský. Y hned všickni Zaplésali, y hned všickni: Díky, Bohové, že Václava jste zmátli, Mluvíc, ku knížeti s radostí se Hnali. Sláva tobě, nepříteli Záhuba! co hrom věž zdrcujícý Hřměli. Havrán klekl, a pravil směle: Kráčej v boj, Bůh posvěcuje tebe K činům nesmrtedlným. Ty svět zmůžeš! Kníže přijal souboj, přisahal, že Smlouvy svatosvatě šetřit bude. K boji vtrhli; vojsko s dychtivostí Pohlíželo, koho štěstí zvýší, Koho nehoda se chopí. Strach a Naděje se v duše usadily, Oči buďto jiskřily, neb hasly. Václav vyjev, očí k nebi pozdvihl: Bože! ty mé srdce znáš, chraň lidu Nevinného! praviv k boji spěchal; Kůň jak vítr vyskakuje hlavou Házel, potkovami jiskřil, stál, a Kořisti své hledal. Radoslav se Prodrav čelem, pohrdaje světem Bohů posvěcenec v podnebesý Duchem proletoval, nepřítele Třel, a národ smělý v pouta koval. Z blesku větrného protrhnuv se K zemi, spatřil Václava, an tichou Tváří na knížete hledí, na smrt Jako na hru postupuje, zkostl, a Hrůzou duši zbil. Co odsouzenec Z omámení zhlíží, plamení svou Mysli, vidí, jak se nebešťané K Václavovi přirážejí, zočí Blesky, slyší hlasy jako hromy, Václav meče dobývá, a anděl Hrozý zaslepency. Radoslav se Děsý, padá s koně, kleká, Bůh tvůj Zvítězyl, dí, y se podrobuje. Tuť hluk z obou stran se rozlíhá, a Václavovi společnícy Bohu Děkujíce vyhlašují svého Velitele do nebeských končin, Prozpěvují o vítězství slavném, O dobrotě v světě neslýchané. Protivnícy zkleslí žehrajíce Na vévodu svého tím se těší, Hrom že pomsty zbitých nezachvátí. Pohané však na Pražany hany Slívajíce, Radoslava muže Nezdárného pohrůžkami bohů Uražených zděsujíce jako Sovy utíkají do pustiny Skrýt se, životů by uchránili. Václav pozdvihuje s přívětivou Tváří Radoslava trnoucýho Z prachu, žádá, by ho doprovodil K Praze v sýdlo pokoje a lásky. Starší rozkazují přemoženým, Aby odloživše zbraně táhli Domů, a zde v tichosti své půdy Vzdělajíce o rodiny bděli. Veškeren lid s potěšením slyše Rozkaz, zahazuje zbraně, kvapí K domovu, a nepřítele svého Jako Boha strážce oslavuje. Ku Praze se Václav s vojskem blížil, Praha vyhrnula plésajícý Obyvatelé, a mládency a Panny, zbor žen a dětí, starců Trnoucých a zpívajícých kněží Zástupové obklíčili kníže Vítězné, a chytali se šatů, Chytali se rukou, vycedili Slzy nemohouce vytržením Pronášeti varných cytů, srdcým Uleviti burným. Vida kníže Národ svůj, a patře s srdečností Na kynoucý štěstí dobrých duší Zplésal v srdcy, kráčel v chrám a Bohu Vzdával díky za vítězství čisté. Radovánky slavily se v Praze, V Kouřímě však smutek opanoval Hrdý dvůr. Jak zpráva zdrcujícý Dorazyla k srdcým outlých žen, hned Uleknutím matka s dcerou mdlely. Služebnice vyděšené lomíc Rukama a pláčem k outrpnosti Vzbuzujíce zkamenělé srdce, Vybouřily všecken hrad. Křik a shon a Pomáhání ochotného zboru Probudily kněžnu z mdlob; co trhlá Miláda se podívala na své Věrné služky, na své bojovníky, Přehlížela řady zástupu, a Nespatřivši vyvolence svého, Škytla, jakby duše vyletěla. Služky přiskočily k ní, a křísýc Milou paní plakaly, a srdce Usedalo jim, až slzami a Křikem duše znova v život vešla. Na rozmilé pohleděvši oči Jako bez života zarazyla V bědujícý, ani cytu, ani Slova nejevila, stála, klesla. Darmo dělíc srdce s poručnicý Milovanou vystavěly hvězdu Naděje a potěšení v tiché Budoucnosti, darmo přisahaly, Že květ krásy, cti a vznešenosti, Že muž nad svět dražší zblahoslaví Milostenku přítomností sladkou; Kněžna vzdychnouc ani utišení Stínu nespatřujíc zarývala Meče bolesti, a zoufání jed Rozlívala v srdce zkřižované. Bouře stahovala mraky krupné Nad zmatenou hlavou, kat – ó Bože! Kat – můj milý! vyřkla, kat se blíží, S milým zvrátí život, čest a duši, S milým v plameniny pekla shrkne. Ach! jak mední snové lahodili Cytlivému srdcy, když se květy Rozkoše a krásy rozvíjely, Když muž zrakem čarodějným v ráj vedl Z motanice zemské milovnicy. Nyní zmizel muž, s ním čest y život. Matka Budislava okřívajíc Po milé se ohlížela dceři, Spatříc strach a zoufání své duše Zblažujícý jako dračice sy Počínala, na mstu poprosyla Bohů, na mstu povolala mužů; Však lid s Bohy nehrnul se k pomstě, Neujal se potlačených srdcý. Pláč tu, rukou lomení a lidu Proklínání z ust se rozlíhaly Rozpěněných, až se třáslo Veškerenstvo. Hlukem zbudila se Miláda. Kdes, vyvolený srdce Mého? Proč se milovnice straníš? K věrné duši z víru ukrutenství Nezaletíš? Přiviň, k milému se Srdcy přiviň! okřej po divoké Bouři, setři s čela pot, a očí Povyjasniv duši zmuž, a Bůh svým Radovánky kaž, by zaplésaly Zkamenělé duše, volnost živla. Řekla, rozvinula ruce, jakby Rozmilého k srdcy přiblížiti, Duši do duše mu vlíti chtěla. Marná žádost! miláček se, pouta Neroztrhav otroctví, k tvé duši Nepřipojil, nerozlíbal tváři Růžované, neobživil srdce Zemdleného. Ach! smrt, kruh a hanba Stojíc po boku mu, milence se Posmívaly vroucý. Hoře v pláč se Rozlívalo, srdce rozplynulo V nářky. Vidouc zoufajícý dceru V slzých, slyšíc strašná bědování Matka, trhla sebou, dítě k prsům Vinouc, usta bědujícý stiskla. Ztiš své hoře, dítě! pomoc Bůh nám Sešle, půjdem k milým do žaláře; Buď je kruhů sprostím, nebo s nimi Zemru; dí, a na cestu se chystá. V Praze jsou. Jak otrokyně plazý Ku dvoru se, na kolenou prosý O životy milých mužů, za ně Jmění, čest a krev svou obětují. Václav ukazuje na svobodě Knížata, a zármutek se prudký V radost proměňuje nevyslovnou. Uctiv Václav hosti, po vábivé Veselosti, po sladivém zpěvu, Po srdečném rozmlouvání, boje Domácýho prameny a zběhy Ukrutnosti plaché vypravoval. Hrozno, na bratra-li bratr zbrojí Ruce, syn vlast květnou roztrhává; Tehdáž žádné v srdcých outrpnosti, Cti a pravoty se nevyskytne, Ráje pustnou, duše divočí, a Štěstí z dědin zkrvácených prchá K nebi, víra rozdvojuje národ. Dokud Vratislav zem řídil mužným Duchem, hadové se nesvornosti Ukrývali v kout, sad země, lidé Andělové jako bratří bratry Objímali chodíc po růžové Cestě k chrámu čisté blaženosti. Vratislav y o budoucnost maje Péči, matce Lidmile mne svěřiv Nevadného vlasti velitele Vychovati mínil. Na Tetíně V sýdlu pokoje a lásky, kde se Všecky zasadily ctnosti, kde co Hvězda šlechetnosti zasvítila Lidem kněžna, sbíhali se starcy, Scházeli se mládency a panny, Aby na blažícý hledíc paní Sesýlili v mravech zvýšujícých K nebi duše, vkořenili čest a Nevinu co květy s nebes v srdce Nezkalená, porosyli mysli Zkormoucené potěšením Božským. Zde jsem, vida ctnost a lásku v živém Obrazu se cvičil, v lásce uvykl Splacujícý ctnosti v outlém věku, Poznal v člověku y nejbídnějším Bratra svého, v tvoru dnem y mroucým Boha vládnoucýho veškerenstvem. Vyspěv do samoty vznešenější Přešel jsem, kdež rovně starostlivá Láska nad mnou bděla, kdežto muži Rozumní a mravní v outlá srdce Ctnost a moudrost štěpovali. V Budči Trávě nejkrásnější dny, jsem v spolek Lásky s Podivínem starším vešel, Jehož nerozvyklal klam, hrom mstivých Neroztřepil ukrutenství. Moudrost Posylnila nás, ctnost vymocněla V běhu pevném ku věčnosti chrámu, Bůh a vlast a otec vzbuzovali V upachtění zkleslé duchy k činům Slavným; krása venkovského kraje, Práce sladké na zahradě těla Křehká tužila, a potěšení Zdravé do cytlivých srdcý lila. Štěpujíce stromy, rovnajíce Z vrcholiny pole, vinohrady Zvýšujíce plésali jsme, když se Stromy bujníc pnuly, rozkvetala Pšenice, neb víno zaráželo Hrozny. Tiché v sadě obírání Zajímalo svými okrasami, Svými lahodnostmi duchy mírné, Nepřipustilo, by radosti a Hluky měst, by krása cti a zlata Varné zmatly hlavy, vášnivosti Škodné vpeřily se v srdce měké. Tak věk mladosti mé v spokojnosti Nezkalené plynul, tak mne láska, Ctnost a práce vedouc po kvetoucý Zemi rozsývaly radovánky, Vyjasnily rozum moudrostí, a Mysli matné povýšily k nebi. V neštěstí y v štěstí v stálosti se Cviče, nelekl jsem se denních svárů, Nevyděsyl burnou budoucností. Odhodlav se život položiti Za své bratří, podrobiti svému Osudu co muž, dny přítomnosti Šťastné ku vzdělání mocností všech Používal mladík, rozšiřoval Blaženost a lásku v tovaryšstvu, Až jsme všickni v jedno zrostli srdce. Blaze nám, že čekajíce třesku Nehod, výšili jsme duchy, srdce Utužili; syce hromy bouřek Rázných násby byly porážely. Otec zemřel, s ním y pokoj v zemi. Matka Drahomíra protivnice Věčná Křesťanů, a vlády duše Žádostivá, rychle uchopivši S muži hrdými se panování, Smělcům pohrozyla otroctvími, Mocným lahodíc co přítelkyně Věrná otevřela v důvěrnosti Srdce, chytrostí a slibováním Slávy budoucý sy naklonila Duchy neustupných starověrců. Upevnivši trůn své vysýlala Střely na Křesťany na cyzynce. Tím se zalíbila zástupníkům Tuhým zhanobených Bohů, tím sy Ukovala horlitele Čechy. Rozvětřency patříc na bohaté Osadníky, na vznešené muže, Zahořeli závistí, a srdce Mrzká zjedujíce ukrutnostmi, Utvořili sváry. Jako hrůzou Pomámení pospíchali k Praze, Ku kněžně se dostavivše s pláčem Vyprávěli, že se novotáři Jako saně na vlastence lítí. Kněžna ztrnouc rozkázala spěšně: Služebnícy věrní vrahy zmařte. Rozkazu se uchopivše vřelcy Zkřikli: Smrt. Tuť moudrý Stanislav se Prodrav řečil: Bojli začneš, zkáza Vlasti, zkáza vévůdkyně tobě. Pomni, že jsy matka národu, ne Vražedlnice. Rozkřešešli svár, vztek Vjede v tiché sousedy, msta zkatí Milostivé duše, ctnost se pohřbí. K pravotnému muži přistoupili Mocní hajitelé Bohů, kněžně Radíc, aby opovrhši zlými Žalobníky jediné se moudrých Přidržela rad, a pokoje co Nejdražšího s nebes daru šetříc Oblažila zemi. Rada ta se Nelíbila kněžně, na slovútné Zanevřevši raditele, okem Mračným zapudila z Prahy je, a Oukladníkům svěříc srdce mstivé, Sesnovala v skryté s nimi stroje, Aby jedným dnem a rázem Bohům Z lásky všecky vyplenila zrádce. Tajné ouklady se vyjevily. Náhlou záhubou jsem zkostl; vždyť matka Rozbrojů se stala původkyní. Darmo srdce vymlouvalo matku, Darmo na pohany dravé vinu Překládalo, jakby nebyla s to Žena nedotklivá v nevinné se Brodit krvi; ach! k mé nejhroznější Bolesti jsa ze snů k skutečnosti Strhnut vraždami, jsem poznal, že má Matka hůř než ďábel v zemi zuří. Ke mně Křesťané se kněží, ke mně Matky s dítkami a starcy jako K Bohu utíkali, o zastání Mdlého pacholátka žádajíce. Rádbych krví, nemoha, ach! skutky, Spasyl neviňátka, rádbych přetrhl Žíly rozbrojů, ach! průvalové Vzteku rozlítili pokojné y Lidi k ďábelnosti; na bratra se Sápal bratr, matka zohavila Milé dítě, v pečlivého otce Krvi syn své máchal ruce, svazky Lásky, cti a šlechetnosti mřely. Na svou pohlídaje slabost, klesl jsem, K Bohu vyslal prosby, vylívaje Slzy, k nářkům zplašeného lidu Připojuje své y nářky, děle S sestrami a bratry srdce, bídě Ulehčil jsem strašné. Jakby Bůh se Ozval, vyšla záře naděje, a Duší potěšila budoucností. Kojíce se krásnou budoucností Tvářili jsme sobě zlatý věk, kde Křesťan volný s svým se spojiv Bohem Zapomíná na minulé bídy, Rozesývá sýmě pokoje a lásky. Tvář se odkrývá nám nebes, jasnost Božská sýlí duchy zmožené, a K Čechu Čech se jako k bratru tiskne. Z blahé budoucnosti strhl nás Šimon, Dobrý mládenec jsa na učení V Budči, křesťan horlivý, však duše V světě nejplachejší přiběhl k nám, a Padnuv na zem, jako divý sobě Počínaje, slova nepromluvil. Podíváním tím se zarazyvše, Všickni na se pomateně hledíc Lekali se hrozných neštěstí, a Neslýchané vytvořovali sy Příkořenství. Šimon kroutě se, a Vleka po zemi jak červ v pláč vylil Cyty, škytal, až mu usedalo Srdce, až se celé třáslo tělo. Umřem! vykřikl, Drahomíra káže. Umlkl, zkostl, s ním y my kostnem všickni. Jak se pamět navrátila zboru, Povstal hluk, a pláč a proklínání. Bratr líbal bratra, s protivníkem Nepřítel se mířil, otcové a Matky objímali outlé dítky, Bědujíce, v květu mladosti že Jak stín z rozkošného světa zmizý, Naříkáním nad milými dětmi Zapomněli na své bolesti, a Pozbývajíc rozumu, co mrtví Na zem padli. Jejich zoufání mé Srdce proniklo, a slyše kletby Matek, trhnuv sebou, zděsyl jsem se, Jako diviš z lidské společnosti Vyběhl na poušť, a zde oplakával Nepohody nešťastného lidu; Jako mouby zacházeli vinou. Celičký svět na mne ležel, vůkol Zhlížeje se po pomocy, nikdež Stínu ulehčení nenacházým. Ode všeho světa opuštěný Utíkám se k Bohu, na modlitbách Dnem y nocý ležím, volám jako K otcy o pomoc, a nechcy z pouště Strašlivé se hnouti, dokud Bůh mne Nevyslyší. Na pustině vzdychám, Hladem mru, a žádný, s svým se hořem Obíraje, na mne nepomyslí, Žádný přítele se nepozeptá: Co se s naším velitelem dálo? Každý svou smrt před očima maje Chodí jako pomatenec, pláče, Na rozmilé patře strachy schne, a S nimi, Bože! na věky se loučí. Podivín jen, na nebezpečenství Zapomenuv, po mně pátrá, lesy Přehlíží, a našev opuštěnce, Srdce své mi otvírá, a semnou Dělí nesnáze, y semnou pláče. Bouře přešla, lid se upokojil, Jakby nikdy strach ho nevyděsyl. Ticho u dvora; jen v soukromí se Ková zrada. Kněžna opatrně Pokračuje; poznalať, že dokud Hlavy mdlý lid řídí, nevyvede Svého záměru, ty sníží, na ty Hromy pomsty vyšle. Lidmila se Nejvíc příčí, první padni; ale Matka, svědomí se zpírá, kněžna Na rozpaku. Vidouc rádcy zmatky, K činům váhajícý donucují. Pomoc, kněžno! po nás veta, křičí, Křesťané se bouří, vyhrožují Smrtí všem, kdo Bohů našich hájí. Zrádcy bdějí, my-li budem spáti? V tom tu posel praví: Lidmila ti Kněžna velebná a starostlivá Matka odesýlá pozdravení, Y se táže: Proč má národ mříti? Ty jsy kněžna, ty jsy matka lidu Nebohého; kaž a nepokoje Pojdou, z bouře vyjde pokoj, za to Matka, za to národ všecken prosý. Řekl, a Drahomíra zkameněla. Dojdouc cytu, s přetvářením k poslu Promluvila: Nechcy boje, nechcy Zkázy svého národu, jen o smír Péče má. Jdi, vyřiď máteři, že Upokojím zem, y národ zblažím. Posel odešel, a dvořané jed Na Lidmilu vylívajíc řekli: Zrádkyně se prozradila bouři Zpořádavši. Jest-li panujícý Kněžně káže, jak, rcy, s otrokyní Nakládati bude? Snad již pozdě. Naši tovaryši v prachu leží, Vítězové na nás vymejšlejí Muky. Běda nám, ó běda tobě! Kněžna v pláč své cyty vylila. Ach! Kdo mne protivnice sprostí? vyřknouc, Po svém osvoboditeli vůkol Pátrala. Tuť Kom a Tuma, pevní Bohů přátelé, a cti y peněz Žádostiví násylnícy, kněžně Přisahali: Než den mine, tvá a Práv a Bohů protivnice klesne. Drahomíra padla do náručí Vrahům, za přátely nejmilejší Smělce prohlásyvši k činům Božským Mužů prorokyně posvětila. Y hned oukladnícy na cestu se Ubírali, zlaté stavějíce Sobě mosty do povětří, poctu Všeho národu, a poklady a Důstojnosti v mžiku vytvořili. U Tětína stáli, kdežto matka Chudých přebývala, nešťastnícy Outočiště našli; sem y zrádcy Vtrhli. Bezpečněby mohli vraždu Spáchat, stavěli se, jakby kněžnou Ukrutnicý ze své utíkali Vlasti do cyzyny. K milostivé Vkročíc kněžně na zem padli, s pláčem Neštěstí své vykládali, Bohem Nevinnost svou, protivníků lítých Ukrutnosti stvrzujíce. Dobrá Kněžna outrpností vylívajíc Slzy, sklonila se k nešťastným a Laskavými potěšujíc slovy Utrápených duší, slibovala Pomoc, vystavěla v budoucnosti Hvězdu naděje a potěšení; Pak je do světnice vedla, lačné Nakrmila, snesla dary, s tváří Přívětivou rozdávala, aby Na daleké cestě zapudili Hlad a u cyzynců nepohodlí. Ouskočnícy, jakby jim se srdce Rozpuknouti chtělo bolestí, co Hadi plazýce se, svírali své Prsy, rukama zas lomíc slova Škytajícý pronášeli usty Trnoucými, nechtíc pro celý svět Zlata od milostné vzýti paní. Vezměte, ó duše usoužené! Špatné dary, aby mezy zlými Lidmi v nejtrpčejší době hromy Ukrutenství od vás odvrátily. Rádabych, ach! ráda krví svou vás Vykoupila z nebezpečenství, y Ráda se vším jměním ukrotila Vaše protivníky, kdyby zlatem, Kdyby prosbami se neustupné Hnuly skály. Rcete, zdali možná, Byste v milé přebývali vlasti? Není možná, dnes-li nevytrhnem Z vlasti, veta po nás, veta po vás, Drahé ženy, roztomilé dítky. Hodina již kvapí, smrt nás stíhá, Kněžno, matko! smrt nás, Bože! lapne, Otroctví a hanba děti sevře. Nešťastnícy! jáť v svém srdcy cýtím Bolest, která ohnivými meči Vaše srdce bodá, jáť v svém duchu Vaše ušlechtilé ženy vidím, Vaše opuštěná neviňátka, Jak k vám s ručičkama spínajíce Se co holubinky vinou, a vy Poklady své nejmilejší, vlast a Pohodlí a rozkoše zde máte Opustiti, máte mezy hady Jedovaté – Bože! odvrať bídu, Sešli anděla! ó utište se, Dobré duše! Bůh vás vidí, Bůh vás V nouzy neopustí, Václav vštípí Zlatý věk, vlast otevře své lůno Nevinnosti, vaše ženy, vaše Děti k vám se sypou, hoře mře, a Láska s blažeností svůj trůn pevní. Oba klekli, nohy líbajíce Milostivé matce. Jděte, milé Děti, jděte, než se krupobití Pomsty spustí, já co matka v hradě Postarám se o rodiny vaše, Snad Bůh bouři ztiší, snad y zlostná Drahomíra zkrotí vztek, a vlasti Zkrvácené vrátí věrné syny. Řekla, k pospíchání donucujíc Muže. Ti se třásli, svědomí zlé Probudilo nevídané muky Na ně; studený pot na čela se Vylil, nohy stuhly, umrtvěly Ruce, rozum zmátl se, na kolena Padli, chtíce promluviti, k nebi Očí pozdvihli, ach! hrůzou skočíc, Jakby zlý duch hnal je, utíkali Horami a lesy, zabíhali K řece, na skalině do propasti Zhlížejíce lekali se smrti, Děsyli se pekla, sebou trhli, Stín-li hnul se, vyskytali lidé. Do pustiny zaběhnouce těla Ukrývali, nemohouce duší Před svědomím skrýti. Spadněte, ó Skály, otevřete prohlubiny Usta syrná, hromové ó perte, Zdrťte vrahy! Kom zkřikl, mrtvý ležel. Což jsem činil, hořekoval Tuma, Že chtě milostivé probodnouti Srdce, střely Boží na se vyzval? Ach! jak těsno srdcy! Matko! tvé-li Jasné na vraha se usmívalo Oko, když meč napřahaje, lásky Nevyproudný pramen srdce vlídné Probodnouti mínil? Ukrutníku! Zhroz se hanebného činu, slož zde Pod širokým nebem přísahu, že Dříve stokrát umřeš, nežbys vlasem Pohnul matce; řekl, a plakal hořce. Lidé s podivením rozsápaných Mužů pozorovali, a trhlých Lekali se řečí. Jako na zem Uskaleni jsouce pohlíželi Na divochy, pohlíželi k nebi Tázajíce v duchu předzvídavém Svých se Bohů, co se v Čechách bude Díti, když již páni mocní třeští? Vrahové se zvedli, prchajíce K Praze bědovali, očima a V mysli slibujíce svatě, že se Matky netknou, byť je zasypaly Hory zlatem, kněžna důstojnostmi. K Drahomíře přirazyvše vyřkli Sliby své, a kněžna cpavým hlasem Poptala se hrdin: Tak-li žena Zvítězyla nad mužnými srdcy? Na živě-li zejtra bába bude, Běda vám, a běda rodům vaším! S povržením odvrátila pohled Od leknutých mužů; dvořané se Vysypali k odvážlivým obrům, S posměchem čin rozkládali slavný, Věnec pocty, zvěčňujícý zpěv, a Poklady a důstojnosti k nohoum Kladli smělcům, sklánějíce jako K modlám kolena svá, za přímluvu Požádali uvěčněných k trůnu Cti a slávy. Ti se trhli ze snů, Rozlítili v srdcých, pospíchali K Lidmile, a ženu svatou, matku Vrahy žehnajícý uškrtili. Věrný služebník mne o příběhu Strašném zpravil, prose na kolenou, Abych bez meškání do pustiny Zašel, syc že y mne ukrutnice Zvraždí. Pozbyv zprávou rozumu a Cytu, jako bez života hledě Do země, a slova vypraviti Nemoha, jsem veškerého světa Bolesti a břímě na svém srdcy Nesl; vždyť nejmilejší bába, Nejvěrnější přítel matkou, bratrem Zašli. Podivína, rozdrážděným Bratrem zabitého, oplakával Chudinec jsem právě na samotě, Když mi nová rána rozrazyla Probodané srdce. Bože dobrý! Možno-li jest člověku, by těchto Bolestí střel bez zoufání snášel? Ještě dnes mne uchopuje smutek, Ještě dnes cyt zmocňuje se srdce Ztísněného, rádbych mluvil, žalost Nedá promluviti, obrazyti Nedá cytů ulekáním náhlým Zplameněných. Vzhledni na mé slzy, Na mé potrhané oko, viz cyt, V srdcy boj, a zmocňujícý vášeň. Řekl, a v pomlčení trapném dlouhou Strávil chvíli. Vzkřísyv ducha mdlého Bystrost, oddechnuv sy, vyprávěti Začal hořkost svého povolání. Matka, bratr, Bože! nepřátelé Veškerenstva, nepřátelé Boží, Toto pomyšlení odvrátilo Celičký svět od mne, pacholete Nevinného, rozzuřilo duše Utrýzněné na knížecý rod a Slávu. Žádný nepovšimnuv sobě Ducha, v pustině se plazýcýho, Každý proklínaje ukrutníky, Vyzývaje na mstu Boha, na mne Ukazoval: Tenť syn vražedlnice Otce mého, bratr vraha muže Mého. Slyše slova urputná jsem Zkostl, a zoufal utíkaje jako Divý před lidskými stíny v lesy. Mysle, že vrch všeho neštěstí již Na svém nesu srdcy, pokládám se Za stvoření v světě nejbídnější, Sprostý nevěda, že hrůzy tyto Počátek jsou pronásledování Šerednějších. Neboť matka teprv Náruživostem všem rozvázala Uzdu, kráčejícý s společníky, Hrdnoucými po krvavé dráze. Jest-li ctnost jak nebe čistá, jest-li Knížecý krev neobstála, jak mohl Doufati kněz, že ho bouře přejde? Nežby roznesla se v Čechách pověst O Lidmily svaté zavraždění, Měla jedným rázem náhlá rána Všecky vyznavače pravdivého Boha stříti, vlastby čistá v lůnu Krásném jen svých poctívala Bohů. O půl nocy zahřměl k vraždám rozkaz. Tiší sousedové bez starosti Odpočívali, sny sladivými Duše zvýšujíce, když hřmot, jakby Svět se bořil, z ráje do propasti Strhl lid. Rozvětřency nerozumnou Luzu na křesťany hnali, křičíc: Bíte, Bohů protivníky bíte! Sousedové ze snů skočili, a Životů svých ochrániti chtíce, Zbraněmi se rychle opásali. Darmo sýlu obříc zmáhali se, Než se zvedli, ukrutníky zašli. Ženy ulekané, prostovlasé Dívky s lomícýma rukama a Trnoucými slovy k outrpnosti Srdce skalná nakloniti, otců, Manželů a dítek zachrániti Usylujíc, ani pláčem, ani Srdečnými prosbami a krásou Lahodivou nebyly s to skálou Hnouti zocelenou; krásy mřel květ. Předevšemi k Popelovi hnali. Starec ctnostný bezevšeho strachu, Bez vší zbraně vrahům kráčel v bok, kmet Viděl přátely a klesajícý Syny, slyšel dívek naříkání, Slyšel prosby, stál co bez života Strom, jen k nebi vzhlídl, a vzdychl a hlavu Zakryl. Zaslechl nejmilejší dcery Hlas, jak bleskot k rozsápaným letěl Katům, na zem padl, a nastrkoval Hlavu, která nastokráte v boji Z nebezpečenství je vyrvouc k chrámu Uváděla blaženosti. Sražte Hlavu, probodněte srdce, křičel, Dceru mou jen živte. Váš to otec, Váš to bratr prosý. Na šediny Patříc, na poctivý pohled svého Dobrodince, strnuli, a stáli. V tom sem vkročil Vojmír, rozmazance Ztupiv, do trnoucý dívky vrazyl Meč, pak starcy hlavu srazyl. Takto Zašel nejslavnější vlastenec, a Dravým ptákům k potravě se vydal. Po té vraždě hrůzy prováděli, Kdožby všecka ukrutenství tvářil? Den se vzbudil, slunce ukázalo Poděšené Praze mrtvá těla, Syn a otec, s dcerou matka, dívka Se stařicý po ulicy ještě Škytajíce plaché vypouštěli Duše. Všudy ticho, všudy hrůza. V Praze pohané se vztekali, a Na Tetíně staří, mladí svaté Oplakávajíce kněžny, její Ctnosti živým obrazyli cytem, Pronášeli lásku, probudili K činům starce, varné pacholíky. Prohlásyvše milostivou matku Za světicy Boží vyjevili Neskrocenou lásku. V tom sem zpráva: Drahomíra vraždí křesťany; hned Strašný hlukot utichl; pohlížeje Jeden na druhého, zvídal, jak sy V nebezpečenství, jak v smrti třesku Počínati mají? Jako v nocy, Když svět odpočívá, když list ani Větříčkem se nehne, jako v tichu Mrtvém strach a ouzkost pocestného Pojímá, a mysli vyjevenou Potvorami bouří; tak y tichost, Tak y hrůza obkličuje zástup, Smrtí rozboduje vrtká srdce. Zticha Vratislav se protrh mluví: Kdos Čech, komu milá vlast, slyš radu: Drahomíra s trůnu sstup, syc konec Pomatené vlasti. Staň se! zkřikli, S bědováním nesli k hrobu kněžnu, U hrobu pak přisahali vlasti Věrnost, Bohu svému věčnou poctu. A hned ozbrojivše zbory jako Lvové pospíchali hájit vlasti Své a víry. Sotva pohnuli se Polem, již je potkávaly matky Zoufajícý křičíc: Děti, milé Děti osyřeným matkám dejte! A tu na kolena padly, lid y Boha vyvolaly na mstu, a se Opět do hlučného rozpustily Pláče, do divého proklínání. Ze zoufání těsných trhnouc sebou: Kde jste, zlatá neviňátka, kde jste, Naše radosti a slávo? Vásli Outlá poupata chce společnice Ďáblů stříti? Smrti nehrozte se! Vaše matky bdějí, zástupové Boží kvapí k vám, smrt trne, prchá. Řekly, napřed utíkaly, muži Letíc s nimi hulákali, až se Zem y nebe třásly. Podívání Hrozné v letu zastavilo zástup. V prachuť ležel zkrvácený Mnislav. Ještě, maje ducha vypustiti, S hasnoucýma, s prosýcýma sháněl Očima se po pomocy, sháněl Po svých milých dětech, vzdychl a umřel. Drahomíra s rádcy vidouc, že se Křesťané již zbrojí, uzavřela: Zajmem děti, ploditele hrůzou Uskalíme. Rozkaz vyšel; v jednu Dobu vyrazyvše ukrutnícy V domy, všecky děti pochytali. Darmo otcové a matky dravcům Příčili se; darmo s ručičkama Sepiatýma: Smilování! dítky Křiknouc do pláče se hlasytého Daly, škubaly, a napínaly K rodičům se; s posměchem a bitím Trhajíce děti, uprchali Ukrutnícy, vystavili kořist Hojnou na obdivy. Mnislava tak Bránícýho dětí probodavše, Na vejstrahu vyhodili v cestu. Křesťané ho zhlídli, na bolesti Těla, na zoufání umrtvené Duše patříc, nepohnuli na krok Svých noh, jako skály pohlíželi Na vzdychání, na kroucení, na smrt. Rázem smrti, hrůzou ukrutenství Obživnuvše trhli sebou, křikli, Zplamenivše duše okřídlili Nohy, s hlukotem co rozdráždění Lvové na pohany k Praze hnali, Vytasyvše meče bíti chtěli. Nové ukrutenství otevřeli Nepřátelé křesťanům, řad řady Stíhal dítek, zdivočency s meči U nich stáli míříc k prsům nahým. Milosrdenství! ach! život dětem Zachovejte! dítky volajíce S pláčem k otcům, s strachy pohlížely Na meč, třásly se, a hrůzou mřely. Matky vidouc dítky, vidouc katy S mířícými meči potratily Rozum, jako divé zaletěly K mužům, do náručí padly jim, zbraň Vytrhnuvše z rukou donutily K smilování otců. Slzy vřelé Vylily se na tvář mužům skalným, Srdce zocelená oblomivše K ženám naklonili se, a vzdychli, Na pohany vzhlédnouc poskočili, Jakby vrahy roztrhati chtěli. Msta, již k dětem láska zmocnila se Hrdin, na rozpaku stáli, svýchli Šetřit mají, čili kněžnu stříti? V tom tu Drahomířin mluvil posel: Proč své zbraně vydobyvše syny Vlasti věrné vyhubiti mníte? Duchli zpurný, krevli varná mužům Zaháleti nedá, na cyzynce Vytáhněte, čest a rozkoš vás tam Čeká. Bouře nesmyslná kněžnu Urazyla; životyli dětem Zachovati chcete, složte zbraně, Vylučte se z vlasti, do cyzyny Odtáhněte; my své cýtíc sýly, Věčným opřeme se protivníkům. Posel řekl, a matky plakaly, a Muži radili se, z svéli mají Vytáhnouti vlasti, po cyzyně Jako bludné toulati se duše? Vytáhněme z vlasti ukrutné, kde Pokoje, kde bezpečnosti není! Jednosvorným muži promluvili Hlasem. Pročbychom se plazyli v té Zemi, kde smrt, zrada, otroctví mdlé Svírá děti, kde muž dychati, a Svého Boha vzývati, a dětí Pokladů svých nejmilejších nesmí Přivinouti k srdcy. S Bohem! vzhůru, Bůh nás vede, Bůh nám pokojnější Zaopatří byty. Muži vyřkli. Starcy padli na zem blahorodnou, Zaplakali, s hlasy srdečnými Volajíce: Milá vlasti! zlaté Hory! kde jsme nejprv spatřovali Boží světlo, nejmilejších v světě Požívali radostí, ó pole Ourodná a zdraví hájové! kde Naši ploditelé složili své Kosti, kde se zdraví, radost, čest a Láska na nás usmívaly, vásli Opustiti, do cyzyny zrádné Jako divochové zaběhnouti Máme? Nikdý! Palte, roztrhejte Katanové naše těla, nikdý Nevyjdeme z ráje kvetoucýho, Kde jsme zrodili se, tam y zemřem. S pláčem schřadlí otcové a matky Na rozmilé zemi ležíc, květy Líbali, a vstavše přivinuli Syny k prsům, jakby na věky se Sjednotili s nimi. Otec syna Objímaje, matka dceru drahou Hladíc hořekovali, až pláč se K nebi prodrav, skalami y srdcy Otřásl nelidskými. Nemohouce Nepřátelé slzý udržeti, Přistoupili k mužům, přisahali Svatě, že se o otce y matky Jako děti věrné postarají. Skála mužům spadla s srdcý, s tváří Zatemněnou, s slzýcýma k nebi Očima své zaměřili kroky Z milé země, od rozkoše vnadné, Od svých ploditelů do cyzyny. Po cyzyně mnohých zakoušeli Nesnázý a příkořenství, hlad a Otroctví zde snášeli, a v proudu Bídy na své otce milované, Na ourodné zpomínali kraje, Zaplakali v duších; schopivše se Dorazyli k Jindřichovi, jemu Bídy své, a Drahomíry hrdé Přednášeli vzteky, vyzývali Pána ku pomocy rozedrané Vlasti, k obhájení víry svaté. Jindřich smilovav se vyslal do Čech Posly, kázal smír. Msta zaslepila Pyšnou kněžnu, posly zavězyla. Jindřich rozhněvav se vytáhl na boj. Kněžna provolala k vojně národ. Všudy ticho, žádný nechtěl zbraně Chopiti se, za nemilou mříti Kněžnu. V nebezpečenství sněm svolal Stanislav. Pád jistý rozváživše Vlasti, uzavřeli jednosvorným Kmeti hlasem: Drahomíra s trůnu Sstup, syn Václav panuj. Tak mstu, tak vztek Zapudivše, obživíme pokoj! Stalo se, jak předzvídali kmeti. Cýsař zkrotl, a Křesťané se zmohli. Pokoj zhojiv rány domácými Různicemi zbité, vzdělal v Čechách Blaženosti stany. Vida, štěstí Národu že rozkvetá, a víra Pravá u nás vládne, povolal jsem Matky, aby semnou požívala Pokoje a štěstí v utěšené Zemi. Přišla, rozšlehala znova Plamen nepokoje, rozproudila Stoky bídy. Bůh byl s námi, vojny Oheň zhasl, a míru slunce svítí. Václav skončil slzy vylívaje Perné, že syn na svou vypravuje Matku hanebnosti pravdu mluví. Na svobodě Radoslav slib ztvrdiv Přátelství a míru, odebral se S rozmilými svými do Kouříma, V srdcy plésaje, že pohrom děsných Po divokém zmatku šťastně ušel. Václav rozloučiv se s Radoslavem, Hleděl zahojiti rány vojny Záhubivé, hleděl zdivočené Uhladiti mravy sápavého Lidu, sýmě umění a krásy Rozesýti do myslícých hlav, a Šlechetnosti květy zkrásujícý V ctných a outlých obživiti srdcých. K tomu času, práce zapotřebí. Kníže doufal, Bůh že dopřeje mu Věku k vyvedení blahorodných Zámyslů, že ducha v namáhání Zkřídlí, v pevné uzavíral mysli. Nejprv o vojáky poraněné Staraje se otec, navštěvoval Nešťastníky, přede všemi mládka Hovoru co osvoboditele Hynoucýho lidu vychvaloval, Balšám potěšení do zvadlého Srdce lil, a odplatami vlasti K mužnosti a k činům mdlého křísyl. Mládenec, ač tělem svým jsa stísněn, Zobřil ducha, klekl, a slzy vyliv Vděčnosti a lásky, ruce spial, a S zajíkáním varné pronesl díky. Od vojáků k syrotkům a vdovám Kníže vcházel. Osyřency pro své Milé otce, pro zastupitele V bídách plakali, až stěny nahé Cýtíc s nimi outrpnosti, třásly Se, a s hořem pohlížely na hlad, Na ouzkosti vadnoucýho rodu. Václav strnuv nářkem ubohého Lidu, spojil s nimi slzy své, co Otec potěšoval dcer a synů, Jako bratr manželek se ujav, O jich štěstí, o jich spokojenost Starati se slíbil. S matkami se Dítky sesypaly k nohoum svého Strážce, otvíraly srdce hořem Zkřižovaná dobrodincy, kterým Nový život opuštěným nastal. Odcházeje z bytu chudoby a Hoře, cýtě v srdcy plamen Božské Odplaty, když slunce za horami Ještě ohnivými plápoly své Lásky odkrývalo oko, zabral V pustiny se, kdežto bědujícý Ohlas k uším milostného otce Donesl nový zoufalosti výraz. Kráčel do temnoty, naslechal, a Viděl na pahorku plačícýho Starce, který pod břemenem klesnuv, Dřívím na zem hodil, klel, až hory Leknutím se potřásaly, z křoví Vystrašení vyletěly ptácy. Vstoupiv k němu, pravil: Člověče, co Zuříš? Ty mne starce, ty mé břímě Vidíš, a se ještě ptáš? Muž divý S mrzutostí odpověděl. Škoda, Člověče, že šediny ti hlavu Kryjí, že jsy v světě zkušenosti Nabyv, poznal běhy, poznal světa Vrtkavosti; a předc, jako mladík Bez rozumu mluvíš, a y jednáš. Což ti povědomo není, tady Naše pout že trninami vede Do věčného ráje, Bůh že moudrý Zkoušeje y ctnost y odvážlivost Lidskou, srdce navštěvuje hořem, Přečišťuje jako zlato duši, Aby jak sníh bílá, jako slunce Jasná postoupila do věčnosti Chrámu? Pročež trp, a pracuj, a co Muž se dotři hojnosti a zdraví. Pronikavou Václav mluvil řečí. Snadno o trpělivosti, prácy, Nesnázy a Bohu rozkládáš, když V rozkoši co ryba v zdravé vodě Plyna, na těžkosti shrbeného Starce hledíš; očbys jináč zpíval, Kdyby hlad tě mořil, nahota tě Omrazyla. Však co řečí čas tu Mařím? Ty a tobě rovní srdce Nemajíce, neznáte y lásky. Rozkošemi plejvajíce, jakby Nebe vám se otevřelo, jakby Věčně mladost s radostí se na vás Smála, myslíte, že každý, jak vy, Hoduje, že nouze ubohého Netlačí, že chudých stěžování Jsou jen nástrojové ouskočnosti, Aby podvodnícy oklamali Nepřístupné pány. Vy se na nás Osupujete; ach! ubožátka, Kdyžto vejskajíce sobě vína Připíjíte, v koutě hladem mřeme. Starče! nespokojenost tvé srdce Zatvrdivši, oči zaslepila. Ještě přebývají na širokém Světě lidé, kteří outrpnosti S nešťastnými cýtí, bratří s bratry Ne jen statky, však y srdce dělí. Kdyby pravda z tvých ust vycházela, Pane, břemenoby netlačilo Zád mých pohrbených, ale doma V pohodlíbych sedě odpočíval. Aspoň pro budoucnost pohodlí se Zjedná tobě; vstaň, já mladík dříví Přejmu na své rámě, já svůj statek S tebou zdělím. Okřej, poď a věz, že Bůh náš staraje se o mdlé brouky, O lidi, co o děti se stará. Praviv dříví na rameno vzal, a S starcem rozmlouvaje strání kráčel. Starcy tvář se vyjasnila, duchem Okřívaje rozveselil srdce, Vzbudil cyt, a s srdečností druhu Šlechetnému příhody své jevil. Ke vsy blížíce se, zhlídli lidi, Kteří podíváním nevídaným Na cestě se zarazyvše jako U vidění na knížete, jako Rozdráždění lvové na stařečka Pohlíželi mluvíc: Co jsy, starče, Činil? žes své břímě na rameno Vévodovi složil? Jakby z čista Jasna hrom třísk k nohoum zděšeného, Stařec zklesl, a: Odpuštění, pane, Odpuštění! zvolav u noh zkostnul. Kníže laskavými slovy starce Potěšuje ujal, do chaloupky Vedl, a složiv dříví, slíbil hojné Churavému vyživení, jako Bratr bratra žehnal, poručiv ho Bohu, jak stín přístojícým zmizel. Nyní pochvalami velebili Všickni milostného velitele, Zpívajíce, Bohu děkujíce Za dobrého otce, pospíchali K městu, vyprávěli s horoucými Slovy krásný čin, a jednosvorně Nad hrdiny uvěčnili svého Otce, znebesyli jeho lásku. Jako v nebi Bůh, tak Václav v Čechách Rozsývaje sýmě šlechetnosti Ulehčoval potlačeným srdcým, Pozhojoval rány utrýzněné Neštěstími duše, oblažoval Muže kvetoucý a šveholivou Mládež. Bídy prchly z růžované Země, štěstí k sousedům se pilným Uskalilo, práce zmáhala, a láska Šíříc příčné zjednotila duchy. Bratr za bratra a nepřítel se Za dravého nepřítele jako Za milence v nebezpečenství hnal, Žena pila jed, by manželovi Zachovala zdraví. Takto láska S blažeností upevnily v Čechách Byty, ctnost se zmocnila, a skutky Ozbožnila odvážené. Málo Kde se vycedila slza perná Starostlivosti, neb tísnícýho Potírání, málo kde rod zubů Dotíravých zakoušíval hladu. Mrakli neštěstí kde vyšel, šípli Zoufalosti lehké bodal srdce; Vyskytla se zblažujícý duše, Rozplašila bídy mrak, a šípy Zoufalosti. Takto Důbravinka Švarná s sestrou počínala sobě. Patříc na zoufání pomatené Láskou dívky, nemohoucý sama Z víru vášně, z nehod zamotání Vytrhnouti milé, pospíchala S důvěrností k vévodovi, srdce Rozloživši před ním, ku pomocy Vybízela kníže volajecy: Pomoz, dokud naděje y jiskra Neuhasne; dívka láskou varnou Hoří, otec skála zastavuje Dceři k štěstí cestu. Rozvětřená Vášnivostí bloudí po pustině, Tratí rozum, tratí cyt a pamět. Jak zde mohu pomáhati, Václav Odpověděl, kam se nevstahuje Moc má! Smímli na vážného otce Doléhati, aby pro hynoucý vášeň Dítě zadav, spokojenosti ho Zbavil? Otec moudrý rozvažuje, Láska kroky jeho řídí, čest y Srdce nepřipustí, by svou duši, By své potěšení do neštěstí Svalil. Láskou pobloudilli, láska Chybu ponapraví. Panno krásná! Staň se prostřednicý mezy dcerou Cytlivou a otcem neustupným. Pohled tvůj a slovo pronikavé Srdcem pohne ocelovým, muž se Podrobiv svou zblahoslaví dceru. Vše jsem učinila, milostivý Pane! co jen láska horoucý a Odvážlivost káže; však mé prosby, Slzy, oběti a snižování V dým se potratily. S smíchem odbyv Přímluvnicy po své zašel prácy. Otec tvrdne, dcera pro Hovoru Větříc od milého neupustí. Kníže Hovorou se pozastaviv, Chvátal s Důbravinkou do pustiny, Aby prodlíváním nehynula Tklivá srdce. Do pustiny vešli. V lese vidouc dívku jindy blesk a Růži, nyní bledou s hasnoucýma Očima a umrtvenou duší. Ustrnuvše, s bázní blížili se K ní, a s tváří smutnou pozdravili Nešťastnice. Ta k nim pokročila, Očí pozdvíhla, a zkameněla. Důbravinka nemohouc se cytem Udržeti, přiskočila k ní, a Přítelkyni k srdcy tisknouc, tváři Zalívala slzami, a povzdychujíc Řekla: Což své neznáš milované Tovaryšky, že co protivnicy Od sebe ji straníš? Ta se za svou Obětuje sestru, ty se neptáš: Koho, sestro, ku pomocy vedeš? Vedu velitele, ten tě zblaží. Jako mrtvá nemluvila slova, Stála, ruce spiala, popatřila K nebi, položila na ztejrané Srdce ruku, vzdychla, vynutila Slzu z uvadlého oka, hlavu Sklonila, a na zem sedla, jakby Hrob sy vyhrabati umínila. Němá bolest probodala srdce Důbravince ohnivými meči; Zjiskřila se, přitočila k milé Přítelkyni: Neumřeš, ó drahá Duše! vévoda a Hovora tě Z tenat neštěstí a smrti vyrvav Krásnou milostenku k chrámu lásky, K bytu blaženosti doprovodí. Vstaň, a šťastná kráčej rozmilému Do náručí; ten tě po divokém Boji, po bodlavém příkořenství K srdcy přivine, a s radováním Řekne: Má jsy, svět nás nerozdělí. Dívka poslouchala, cyt se ozval Varný v srdcy vybouřeném, krev se Hnala bujná v žíly, srdce tlouklo, Tváři zarděly se jako růže, Oči zajiskřily jako hvězdy, Ruce třásly se, a k promluvení Otvírala usta, s pamětí se Navracoval rozum; prohlídla, a Poznala svou přítelkyni, svého Velitele, padla k jeho nohoum, S třesavými promluvila slovy: Otče můj a vysvoboditeli! Důbravinka přítelkyni zdvihla, K prsům tisknouc objala, a Pospíchala k otcy za vévodou. Právě zamyšlený otec v poli Pracoval, a na psa ohlížel se Okem přívětivým, který na krok Od svého se nehýbaje pána Na oči mu patřil, pomyšlení Uvedl v skutek; náhle zočiv dceru S cyzými sem přicházeti, pohled Zaškarediv, zatvrzoval srdce. Žádného sy nevšímaje oral, Píseň bručel, až ho k pozornosti Václav lahodivým pozdravením Donucoval. „Marná práce, broukal, Myšlení již na tvých očích vidím; Uspořme sy mrzutosti. Na píď Od oumyslu neustoupím svého.“ „Nepřicházým, otče! odpověděl Václav, bych tě k hněvu popuzoval, Ale láskou srdce dobré zýskal Sobě. Jsy-li člověk, k člověku-li Dobrému se kloní srdce, slunce Moudrosti-li rozplašuje mraky Nerozumu, tak můj přítel srdce Své mi otevřeš, a poznav pravdy, Dcery milostivé nezahubíš.“ „Moudrá hlavo! moudrosti-li jádro Rozvinuješ otcy, proč y k dceři Nezvedené s vysosti se jasné Neponíživ, nevědomé duši Nevyložíš, že má poslechnouti Otce?“ S hrdým stařec pronesl duchem. „Muži, vzhledni! dcera podrobuje Ve všem milému se otcy; nežby Zavinila, raději své hoře V srdcy zavírá, a jak květ vadne.“ „Krásná povolnost! mně otcy srdce Otevříti nechce, za cyzými, Kterých nezná, kteří dobrého nic Neposkytli dívce, běhá, jim se Svěřuje, je ku pomocy volá, Jakby cyzý více, nežli otec Miloval své dítě.“ „Toho, otče! Nečiní tvá dcera; nezavírej Srdce nevinnosti. Co se stalo, Náhodou se stalo. Vida dívku Na pustině, patře na zoufání Její, mělbych jí se nepoptati: Proč zde, panno, tesklíš, s divokými Zvířaty a stromy přebývajíc? Člověk jsem, co člověka se týká, Mne se týká.“ „Tedy milostivá Duše pomoz zoufajícý, a mně V prácy nepřekážej.“ „Kdybych s to byl, Krůpějíbych poslední své krve Dívku zblahoslavil. Až sem sýla, Moc má nestačuje, srdce vášní Divou zmrtveného obživiti V stavu nejsem; jen ty, otče! slovo Řekneš, a své dítě uvedeš v stan Štěstí.“ „Krásně, muži! rozkládáš; tak K vůli zaslepené dceři má se Otec snížit, slibů porušiti Svatých? Byť se svět mi příčil, já muž Neustoupím; zmocněného ducha Slzy neobměkčí, lahodivá Neomámí slova. Dceř se podrob, Otec vládni!“ „Otče! ty jsy vládař, Tys y přítel roztomilé dcery; Láska a ne hrůza řídí kroky Starostného ploditele, ta mu Nedá stání, nedá oddechnutí, Dokud rozmilému nepřipraví Srdcy štěstí byt, květ rozkošnosti. Tybys, otče dobrotivý, v srdcy Dusyl lásky cyt, a honosyl se Nezmožeností, žes na vzdor cytům Blahorodným zlomiv krásy květ, a Zhasyv lásky hvězdu na bohatém Osamotněl statku?“ „Toho, muži Cyzý, nežádám; však co mi třeba Rokování? Já svou dceru zblažím.“ „Až ji, otče! zmaříš. Proč teď v době Nejkrásnější, dokud láska, dokud Štěstí přeje, radost na milenku Krásy rozkošné se usmívá, proč Zabraňuješ, aby šlechetného Bojovníka přivinula k srdcy? Jeho rod a ctnost a sláva měly Pohnoutiby tebou.“ „Co mi, muži! Do větrné slávy? Tať co pěna Blýskajícý povrchností blázny Šálí; nechcy slaveného zetě.“ „Jest-li sláva neoblomí tebe, Tak vlast, tak y vděčnost požadují, Bys co šlechetný muž jednal. Cožby Z vlasti, cožby s tebe bylo, kdyby Nepříteli hubícýmu nebyl Hovora v bok vyšel? Ztrativ statek, Čest a poklad s zoufánímbys hleděl Na otroctví ušlechtilé dcery, Cýtil spínavého poručníka Rány. Nyní po vítězství statek Vzdělávaje plésáš, s potěšením Na svobodné, na kvetoucý dítě Patře, slyšíš jeho prosby, vidíš Lásky boj a zoufajícý vášně Střely; a ty milováním vděčným Svého dítěte se nehnuv, za svůj Rod a za vlast osvoboditeli Neodplatíš? Vlasti hlas-li k tvému Nedorazý srdcy, bohatství-li Láká duši chtivou, věz, že statky Zdělím s oslaveným hrdinou, že Mocnějšího nenalezneš zetě.“ „Po bohatství nedychtím; jsa s málem Spokojen, proč po množství bych bažil?“ „Co se tedy příčí, milý otče! Aby nejšlechetnější muž vešel V štěstí chrám? Sem, dcero, k nohoum otce Rozumného padni, viň se k němu, Vylí slzy, pros, by nad dítětem Zdárným strnuv, otevřel y lásce Srdce, poznal člověkem se býti. Otče! hle! zde dítě rozkošné, zde Sláva tvá a poklad nejmilejší, Vzhlédni na milostnou růži, na květ Cti a šlechetnosti, duše tvá, tvůj Život mrakem nevrlosti, střelou Hrdosti co nedotklivý kvítek Vadne, hvězda rozkošnosti hasne, Radosti a lásky duch mře. Otče! Zbuď se, k dítěti se skloň, s ním buď živ.“ Pro cyt nemoha slov pronášeti, Jako anděl Páně stál zde kníže. Milina svá rozvázala usta, Vyhrnula cyty lásky, k duši Promluvila svého otce, k srdcy Trnoucýmu přiklížila nohy, Prosby, vzdychání a slzy jako Střely nebes dorážely na cyt Lásky probuzený, srdce živlo, Tvář se vyjasnila, zatrnuly Všecky těla oudy. Tuť y bystrá Důbravinka k přítelkyni klekla, Vyvalila z hlubokého srdce Všecko, čeho neštěstí a láska Poskytnuly. Otec mdlel a zklesnul. Dcera k rozmilého ploditele Srdcy srdce, k ustům přivinula Usta, ducha svého do otcova Vlíti, svůj cyt, lásku svou a plamen Nehynoucý rozobřiti chtěla V duši obživené. Otec sebou Trhl. Mé dítě drahé! vzdychl a tváři Zakryv mlčel, jakby života y Jiskra v těle uhasnula. Všickni Utichnouce na se s obdivením Pohlíželi, do mrtvého život, Do živého radost rozsvítili, Zprouděný cyt v srdcých vířil, láska Jen se mocná ozývala v duších. Hovora zde. Milostivé kníže, Otče můj a oslavovateli! Zvolal. Protiva se zarazyl, a Zkostl, tma před očima sesypala Hrůzy. Z ulekání povytrhnuv Sebou: Odpuštění! vzdychl, a klekl. Tu Krásné podívání rozvinulo Očím lásky chrám, z tmy zoufalosti Vyšlo blaženosti slunce; otec, Dcera, syn a s přítelkyní kníže Obraz šlechetnosti vyjevily Světu, kníže že co Bůh lid blaží. Václav ustanovil den, kdy láska Milovníky spojí, kdy čest zbystří K činům bojovníka. Přípravy se Ku slavnosti hotovily, s všech stran Hrnul lid se k Praze, korunuby Udatnosti, vévoduby Božství Obraz spatřil. Krásný den se blížil, Milencové čistí jako nebe S potěšením na se pohlíželi, Srdce trnula, a rozkoší se Povýšily duše. Milina co Růže krásná k srdcy promluvila Rozmilému: Této blaženosti Jsem se nenadála. Jáť jsem jako Opuštěná bloudívala v poušti Myslíc, na věky že štěstí zašlo, Že tě, milý, v světě neuvidím. Ach! můj Bože! štěstí záře vyšla, Rozmilého vidím, k srdcy tisknu. Kde jste, andělové! pohledněte Na blaženou dívku, na rozkoše Čisté. Řekla, s milostivým okem Opřela se na milého mládka, Ruku přiložila k srdcy jistíc, Že se pro drahého muže v muky Hodí, že krev zcedí, aby krví Vykoupila muži čest a štěstí. Hovora se nemohl protrhnouti Z podívání rozkošného, duchem V nebi přebývaje tvářil sobě Rajské blaženosti, jeho cyty Zplamenily žíly, rozšlehly se Do jiskřícých očí, do trnoucých Rukou, štěstím oplývaje v světě Neslýchaným, oči opíraje Na růžové tváři, na blažícý Oči, vyvolenou srdce svého Nad klenoty dražší, nad lilia Příjemnější k prsům přivinuje Vyznal: Tys má duše, jediné mé Potěšení! pro tebe jsem v boji Cedil krev, a na milenku krásnou Zpomínaje vydobyl sy slávy Nejkrásnější věnec. Ty jsy záře Mého života a hvězda mého Počínání, pro tebe se v práce Hodím, na tě v slavném vykonání Budu mysliti, bych milostenku V lůno blaženosti, v krásy chrám a Pocty uvedl. Kdybych neoblažil Tebe, kdyby mrak se v liliovém Vyskytl čele, má mi předhodila Duše: Ty jsy původ hoře tvora Rozkošného! přistoupilbych k tobě, Aťby srdce pukalo, a duše Mřela ouzkostí; ach! řeklbych: Nekal Tváří, drahá duše! odříkám se Blažícýho tvora, k šťastnějšímu Vkročím mládency, a s srdečností Řeknu: Příteli! tys šlechetnější, Přijmi, učiň milostenku šťastnou. Pro celý svět neustoupím, Bože, Slyš mne! neustoupím od miláčka Svého. Tys má rozkoš, tys má sláva, Jenom s tebou, jenom v tobě živa, S tvým y stínem obírati, s tvým se Duchem budu zanášeti v prácy, Práce pokyne mi v rukou, láska Osladí mé počínání, v sadě Na stromy-li plodné, na květiny Vonné vzhlédnu; tyto stromky, řeknu, Milý pro milenku štěpil, tyto Kvítky pro svou duši vyrozkošnil. A hned ourodnější stromkové se Zdáti, kvítky milostnější hlavy Vypínati budou. S tebou v rozkoš Sednu, na zemi sy zkouzlím nebe. Takto rozmlouvaly milujícý Duše, v budoucnosti samé ráje, Samé rozkoše a ctnosti sobě Čarujíce; snové jako slunce Jasní, jako duha proměňaví Před očima kouzlícýma letíc Vytvářili štěstí chrám, byt lásky, Duše zaplavaly do rozkoší, Zapomněly na svět, na sousedy Milované, když je z krásy Božské, Z cytů zblažujícých povytrhly Hlučné zpěvy mládenců a panen. Čistá jako andělové mládež Do své uzavřela krásy šťastné Milovníky, v zpěvu uvedla je Do okolí, kde se shromáždilo Panstvo, kde lid s dychtivostí čekal, Aby na hrdinu svého patřil. Mezy slovútnými muži povstav Václav, vypravoval vážným hlasem Šlechetného bojovníka činy, Vyjevoval lásku k utěšené Panně, napomínal k lásce k vlasti Plápolavou mládež, přisliboval Odplatu jak Hovorovi hojnou. Praviv korunoval šlechetníka Věncem z dubového listí, růží, Kvítím modrookým protkávaným. Důbravinka milostná co hvězda Jitřní uváděla Milinu co Lilium a růži čistou, ctnému Vítězovi za odměnu lásky. V tom se vejskání a hláhol lidu Veselého rozlíhaly, všickni Velebili kníže milostivé Jako Boha, jenž své upíraje Oko na vznešené činy, muže Znebesuje pochvalami, k činům Rozpaluje mládež; bojovníka Poctívali šlechetného švarnost, Který odvážlivou obratností Nepřátely zdrtiv, vysvobodil Čechy. Lidu utichl hluk, a píseň Mládency a panny začínali: Zamilujte vlast, tať hodna lásky, Chováť v lůnu v světě nejmilejší, Nejsvětější pro vlastence krásy. Tady přebývají ploditelé S upřímnými přátely, zde svítí Krásy hvězda, rozvíjí se růže Lásky. Tu jste nejprv zhlídli slunce, Oko Páně, nejvyššího štěstí, Nejsladšího došli potěšení. Zamilujte srdce outlá lásku, Láska pramen zblažujícý ctnosti Povyšuje ducha, rozpaluje Srdce, k odvážnosti nutí muže, Že se pro laskavou milostenku, Pro spanilé dítky v oheň házý, Brání sousedů, a nepřátely Z ulekané zaplašuje vlasti. Zamilujte srdce outlá lásku, Láska okřídlí vás k činům, láskou Povstanete slavní hrdinové! Na vás, ozdobo a jádro Čechů, Spolehá vlast, od vás očekává Rychlých v příkořenství odvážení. Protivník-li s záhubou se tlačí, Vlast-li pod ránami ukrutníka Sápavého vzdychá, ozbrojujte Zmužilostí srdce, odvážency Pospíchejte milých hájit, jako Hovora jich hájil. Přátele již Klesali, již násylnícy pouty Hanebnými upínati chtěli Ženy, milostné a pěkné dítky, Povstal lev, třel nádherníky, s ním se Spojil zbor, vlast na svobodě stála. Tebou, ušlechtilý bojovníku! Na svobodě přebýváme, tebou Nejčistější požíváme slávy. Kdo tě v lidohubném boji sýlil, Žes smrt před očima vida jako Na hru na smrt kvapil? tvá tě milá Roznítila dívka, s krásou láska Vyšlechtila ctnost. Tys vyobrazyl Sobě otroctví bič, tys svou spatřil Milostenku k pluhu zapřáhnutou; Zhrozyv bíd se zkřídlil ducha, tělo Zoceloval, zapuzoval chlapství. Za to vděční vlastencové nesou Osvoboditeli věnec pocty, Za to panna povede tě k štěstí. Zamilujte vlast, s ní zamilujte Lásku čistou, láska zblahoslaví Hrdiny své, vyrůžuje zem a V ráji zbujňujícým vystaví stan Pokoje a slávy pro své syny. Takto zpívali, a veselosti Nové, podívání rychlonohá Vykouzlily rozkoše, a hody, Zpěv a rozmlouvání rozvětřily Mysli, rozpálily srdce, že se Lidé v proudy rozkošnosti hrnouc Zapoměli na minulé časy, Vytvářili budoucnosti čelo Růžované, kde se usmíváním Uvnadila láska, obilím a Květinami vylíčila země, Veselím a klenoty a krásou Vyperlila města, kde lid jedno Srdce, jedna duše pomyšlení Velitele laskavého v skutek Vtěliv stkvělý, láskou pro krásýcý Vlast svou zahoříval neslýchanou. Plesy rostly, hluk se zmáhal, když se Žena přikulhala ku knížeti. Tady veselosti bouří, u nás Zoufání se uchopuje duší. Pomoc, kníže! než rod zoufajícý Do záhuby nekonečné zklesne! Žena prostovlasá zakřičela. Kníže strhl se z lůna veselého Lidu, ku pomocy chvátal, slyšel Cestou hrůzy o nelidském zprávcy. Stařec vypravoval s srdečností Bolestnou, jak Rouša zamilovav Zvedeného syna, všecken statek Postoupil mu, by syn s vyvolenou Srdce svého blaženosti v světě Nejmilejší v tichu používal. Syn se vděčil, láska zmáhala se V rodu pracovitém, štěstí každý Stíhalo krok pořádného muže, Statek rostl, s ním požehnání Boží. Vida tchán to, v svém se zaradovav Srdcy smejšlel, jakby na bohatství Dovršoval nové poklady, a Pohlížeje s závistivou myslí Na rodinu sebe milujícý, Uzavíral s zprávcem, že se Roušy Sprostiv, zeti poulehčiv zvýší Výnos výpravného hospodářství. Zmámiv zetě bublinami štěstí Kvetoucýho, vtrousyv nepokoje Hady do rodiny, rozkyseliv Proti synu matku, syna proti Otcy, dostavil se s synem k právu, Žádal, vymohl; zprávce vyslal dráby, Ukrutnícy vyhodili otce Z bytu otcovského, na pustině Stařec zoufajícý bloudě chtěl se Se skal uvrhnouti v touň, Bůh na ním Smilovav se, jiskru naděje vlil V srdce těsné, láska okřívala K dětem, duch se sýlil, k činům pudě Starostného otce. Vstal, a k zprávcy Vrazyv, k nohoum padl, a s pláčem v prachu Jako červ se plaze, s lomícýma Rukama jej pro milosrdenství Boží prose, smilování nad mdlým Starcem, nad trnoucý ženou s dětmi Hladem trnoucými, žádal slovy Třesavými, slovy srdce tvrdá Pronikajícými, až y zkostli Hořekováními nelidé, a Necyt vynucoval s očí slzy. Zprávce s potřásáním usmívavým Na bídného plazytele patře Kázal, by se klidil; darmo, Rouša Skála neustoupí, až mu domov, Až mu děti s vyživením vrátí. Zprávce přešla trpělivost, kázal, Dravcy vyhodili starce; když y Hnout se nechtěl, vyštval s psy ho, když y Psům se vzteklým opřel, pouty spiav jej Do žaláře hodil, kdež až podnes Vězý, bez paměti hladem mře, a V zmatenosti přepodivné stvůry Do své zkřižované mysli snová. Pomoc, kníže! nevinnému starcy, Za to stařec, za to celičký kraj Prosý. Václav vešel do žaláře, Spatřil podívání strašné, starce K skále připiatého. Rozpiali mu Pouta, vyvedli jej na vejsluní; Stařec nevěda, co s ním se děje, Pomateně, s ulekáním hledě Na lid mroucým provolával hlasem: Synu, ó mé dítě! a své ruce Roztáhl, k nebi obracoval oči, Hledal vůkol, posadil se, nechtěl S místa sebou hnouti, nechtěl na se Popuditi katů. Žena k němu Přistoupila, protírala muži Oči, nepoznav muž ženy, klesal Na zem, plakal, až se otřásaly Hory, tkliví zkameněli lidé. Synu, ó mé dítě! kde jsy? proč jsy Opustilo otce, aby Bůh y Starce zavrhl? Ach! hrom, poslyš, synu! Ach! mor, viz, se žene k nám, chraň otce Churavého, dítě chraň! y ty Sýláš hromy na šedivou hlavu? S ulekáním řekl, padl bez života Na zem, sousedé ho nesli k sobě. Václav kráčel k ukrutnému zprávcy, Chtěje okusyti, zdali dravcem Pohne mírností a laskavostí. Vešev k němu, viděl skalnatého Muže s vypínavou hlavou, jak svým Káže drábům. Pokloniv se před ním, Žádal, aby Roušu na svobodu Vydav otce s zrádným synem smířil. Vašila své kulovaté oči Opřev na Václava, měřil muže, Kroutil hlavou, smích sy z něho strhnuv, Propověděl: Stařec dosti užil Světa, pročež odtáhnouti, mladším Postoupiti může živobytí. Václav smutně na to: Máli otec Synu k vůli do srdce meč sy vrýt? Netřeba; ať smrti čeká, tať ho Brzy lapne, spěšně zprávce pravil. Tať řeč na člověka nesluší; vždyť Nemá člověk, tím syn méně, otce Trýznit. A co do věcý se mícháš, Které cyzynce se netýkají? Jiskřil očima, a hřímaje se Zdvíhal zprávce, jakby na cyzynce Chtěl zlost vlíti, svou moc ukázati. Nevšímaje sobě prchlivosti Muže syčícýho, Václav vážným Propověděl hlasem: „Člověk jsem, a Ukrutenství, nespravedlnosti Snesti nemohu.“ „Tak, blázne! zalez Do pustiny, tam sy na zkažené Žehrej mravy, tady dotíravou Řečí moudrých nepřevrátíš lidí.“ „Tak ty soudíš, zmužileji Václav Se mu ozval. Jáť vím, že y srdce Ocelové oblomím, a tebe, Spravedlivý muži, z poblouzení Vyvedu.“ „Toť marná práce, zprávce Řekl, já s cesty přímé jsem se nikdy Nevyšinul, šťastně po rovině K pravdě kráčím. Pročež mudrování Zanechaje, z domu mého kliď se.“ „Až mi Roušu vydáš.“ „Nikdy.“ „Snad má Prosba pohne soudcem spravedlivým.“ „Frašky, spravedlivost tvrdí srdce.“ „Spravedlivost kráčí při mdlém otcy, Tať y syna, tať y tebe soudu Podrobuje.“ „Kdo tak směle mluví?“ „Celá krajina tak mluví, tak y Soudí. Všickni volajíce o mstu Rozhlašují křivdy, hanebnosti Spáchané a ukrutenství v Čechách Neslýchané, všickni praví: Synli Mrzký nad svým otcem zvítězyl, kdo Z lidu ubrání se chatrného? Pročež propusť otce, naprav křivdy, Snad msty přísné napravením ujdeš.“ Václav vymluvil, a zprávce vztekem Rozvětřený kázal, aby drábi Opovážlivého jali. Václav Přísně: Výstrachy jsy slyšet nechtěl, Trp, neb nejsy hoden smilování. Řekl, a zmizel. V Praze svolal soudce, Přednesl, sám co viděl. Soudové hned Povolali zprávce s žalobníky. Vašilu co hrom zlá rozdrtila Zpráva. Nebylť burný ukrutník to, Který zamračeným pohledem a Hřmícým hlasem churavému starcy, Potlačené vdově naháníval Zkřižujícý ouzkosti. Jak dravec Uchopilo svědomí se vraha Špinavého; krotký jako dítě, Na celém se těle třesa, jako Bez paměti s sklopenýma plazyl Očima se k Praze. Bůh a soudce Švihajíce meče pomsty, hrůzou Vyděsyly neznaboha, věčnost Plameny své otevřevši muky Vytasyla, zježený lid zočiv Vypínače, s hlukem vyvolával Prosby na vévodu, by kat vyvedl Bez odkladu na popravu zprávce. V Praze jsou; soud v rychlosti se začal. Z žalobníků první na berli se Podpíraje stařec povstav mluvil: Své zde nepřednesu křivdy, jen co Dotýká se veřejnosti, soudcům Spravedlivým zjevím. Známo všem, že Různicemi domácými hlad vtřel Do národu zuby záhubivé. Kníže svážel obilí, a krmil Svůj lid vděčný; všudy díky, všudy Slzy radostné; jen u nás hlad se Šířil; bědování, prosby nebe Prorážely, zprávce viděl, jak lid Hryze kamení, jak matka bodá Tělo, aby krví nakrmila Dítě, slyšel zoufajícých kletby, Skrýval obilí, a lidé mřeli. Stařec umlkl; žena promluvila: Matka zemřela; jen domek, kdebych S dětmi hlavu skryla, zanechala. Zprávce pochopy své vyslav, z domku Vyhnal s dětmi matku. Osmělila Jsem se, se syrotky před lupičem Klekla, prosýc na svá neviňátka Ukázala, aby nevinnosti Neoloupil. Marné stěžování; Ukrutník nás do pustiny zahnal, Kde až po dnes nazý přebýváme. Jiný soused přednesl: Nešlechetník Hanebnější spáchal nepravosti; Dceru jako růži krásnou, jako Anděl dobrou zavedl, proti matce Zbouřil, nezdárnice starostlivou Vypudila matku z hospodářství, Šat jí s těla strhla, posmívala Nahotě se její. Od pochopů Zbitá matka, plazýcý se jak zvěř Pustinami, hladem mroucý Boha Odřekla se, jako dračice se Rozkatila, svůj dům zapálila, Aby v nocy dcera, s hanebníky Obcujícý, náhle uhořela. Můželi co nešlechetnějšího Býti, jako z dobré vytvořiti Duše ďábla? Pro pláč vypraviti Nemohl slova. Se všech stran žaloby se Vršily, až soudcům povstávaly Vlasy; již y jeho pochopové Z zástupu se vychopili, všecky Stvrzujíce hanebnosti jiné Ještě ohavnější zjevujíce. Soudcové se ulekali zpráv, a Předvolavše zprávce, nařídili, By se očišťoval. Zprávce mlčel. Nyní uváděli k němu Roušu. Spatřiv starce zmateného zklesl, a Vyznal viny. Soudcové již nález Vynášeli. Radovánky, díky Lidu veškerého povstávaly. V tom syn vkročil do soudnice jako Divec, před svým otcem na zem padl, a Odpuštění, otče! odpuštění! Zvolav červ se pod nohami svíjel. Otec slyše hlas, co ze sna strhl se, Po zástupu uskaleném hledě: Synu, ó mé dítě! řekl, a omdlel. Všickni křísyli jej, k srdcy tiskl syn Otce, stařec obživl, smyslové se Rozvíjeli, rozum okříval, a Poznav syna, patře na zlekané Tváři, pohnul sebou, splakal, vstal, a Syna objímaje odpouštěl mu Provinění, jak Bůh odpouštívá Hříšníkům se vracujícým k Bohu. Podivení užasnutých srdcý Zmocnilo se, s potěšením všickni Pohlíželi na cyt, na smíření Rodu zbouřeného, na zoufání Divokého zprávce. Tenť co satan Patřil na kořisti uchvácené, Třásl se, když syn od živého otce Odvrátiv se, zahlídl rozdvojníka. Jako káně skočiv na lup, trhal Trnoucýho, jak lev mroucý zařval. Otec pohlídl k bitvě, uzřel syna Zkvašeného, k němu kvapil, vytrhl Zprávce. Synu, ó mé dítě! vykřikl, Takli vinu vinou smazat míníš? Vzhlédni k Bohu! jak Bůh odpouští nám, Y ty odpusť. Zarazyl se syn, a Vrhnuv otcy do náručí: Otče! Milý otče! jaká láska! pravil, Klekl, a za divocha sníženého Modliti se začal. Podíváním Ustrnuli všickni; soud se skončil. Při slavnosti seznali se páni, Mladíkové zahořeli láskou Pro vlast, pro milenky růžované. Jako hvězdy zasvítily panny, Okrasami těla, ozdobami Duše zajímaly milovníků Varných srdce, rozhodnuly štěstí Pro celičký život rozšafného Muže. Mezy všemi mladicemi Nejkrásnější Důbravinka krásy Převýšila vnadné, jako růže Převýšuje kvítky, jako měsýc Hvězdy. Kde kdo, každý zarývaje Do jímavé krásy oči, tratil Svobodu a srdce. Z milovníků Nejvřelejší Šimon v srdcy plamen Zžírajícý, na rozum rákos Větrem kolíbavý jak stín chodě S tvorem rajským, šetře duše hnutí Bodal střely lásky nehynoucý Do burného srdce; bez ní neměl Stání, bez ní nemohl ani mžiku Býti. Jako anděl krásný láska Vábila ho k panně, jako mstitel Přísný odháněla od rozkošné Kouzedlnice nedotklivá víra. Pohleděl-li na nevinnost zlatou, Na domácý tichý, pracovitý Život, na kynoucý moudrost duše Vyvýšené, srdce okřálo mu V těle, oko zasmálo se, duch rostl, Jakby k nebi prolítnouti mínil. Vida, jak tvor krásný svého otce Miluje, a na myšlení zhlíží, By ho uvodila v skutek, než se V hlavě zrodí, jak jen v otcy živa Neví, zdaž co v světě milejšího, Vzácnějšího? ach! tu vzdychá: Kyžbych, Krásný tvore! s tebou v blaženosti Přebývaje starostlivé poznal Lásky! Patře, jak co anděl s nebe Mezy květinami chodíc kvítku Outličkého ostříhává jako Sestra přívětivá: Cvič se, praví S srdečností, cvič se, panno vnadná, V lásce, miluj mne, jak miluješ své Kvítky. Však když nejkrásnější kvítek Mezy rozkošnými květinkami Živý cyt v zpěv vylil lahodivý, Když y příjemností kouzlujícý Každá potěšením okřívala Žíla v člověku, tuť Šimon zvětřiv, Nemoha se proudu vířícýho Zmocy, letěl, milostence k nohoum Padl, a vykřikl: Miluji tě, kráso Božská! miluji tě jako Boha. Uchopiv se ruky, trnul, třeštil, mlčel, Hleděl, skočil, ze zahrady jako Divoch běžel. Panna s podivením Na trhlého patřila, až zmizel. Polem běhaje, a napínaje K nebi ruce křičel, až se ptácy Vyděsyli, otřásaly hory: Bože můj, ó Bože! což jsem činil, Že jsem pro prach tebe, kráso věčná, Zradil? A tu pláče naříkal, až Srdce usedalo, až y duše Z chatrného bytu vylítnouti Chtěla; tu se jak červ v prachu svíjel, Jakby hoden nebyl očí k nebi Pozdvihnouti. Po všem veta! jiskra Naděje y zhasla, Hospodin mne Zavrhl, muky na věky mne budou Trápit. Co sy počnu? Pukni, srdce Zrádné; Ty jsy protivnicy Boží Zamilovalo, tys spasytele Lásku věčnou zapřelo, tys stín – ach! Ukrutných slov nepronesla usta. Zklesl, své řeči lekl se, peklo viděl, Hrůzou otřásaje sebou ruce Spial, a Bohu zapřisahal se, že Vášeň jedovatou zkrotí, Boží Protivnice milovati nechce. Jakby s něho spadl svět okřívaje Klekl, a Bohu poděkoval strážcy, Že ho z tenat šálivého pekla Strhnuv, Božím osvěcoval duchem. Vítězství to netrvalo dlouho, Strach v dým vplynul, krása rozvinula Vnady milostivé dívky, těla Sličnost, duše vyvyšenost jak blesk S nebe vjely v žíly vybouřené, Hnaly k srdcy vířícýmu, až se Hlava mátla, rozum bouří pošel. Byť svět rozbořil se, byť y peklo Zplamenilo odpory, muž hrůz se Neuleknu, s veškerenstvem vkročím V boj, a vydobudu nejsličnější Pod nebesy ženu. Ha! co dím? co Pomatenec konám? Bože můj, ó Bože! slyšel-li jsy rouhajícý Slova nezdárného bojovníka? Slyšels? Msta se sype, stín se černý S ohnivými meči dere z mraků Krupovitých, míří na mne, švihá. Bože! ach! kam uteku? kdo skryje Neznaboha? Všudy plno ohně, Všudy děsý hrůza smrtonosná. Smilování! nechcy, do smrti mé Nechcy stínu hynoucýho chlap se Přídržeti. Bože, smilování! O mé srdce hoří, duch se sklání Pod švihavým mečem, smrt, ach! smrt mne Lapá! křičí, běhá horami a Dolinami, padá bez života. Zemdlený duch, tělo utejrané Vzdychá po oddechu, přirozenost Zmahá zvětřujícý vášně, spíná Cyty, ukolíbá tělo s duchem Jako v spaní věčné. Tvrdě usnuv, Neví, co se v světě, co se v nebi Děje. Okřáv spaním, v srdcy cyty Obživuje, duch se budí, sen ho K požívání vábí rozkošnému. Na oblace růžovaném plyne Anděl, šat co sníh a tvář co slunce Stkví se, jako slavík prozpěvuje: Proč se, mládenečku, soužíš, sobě Naříkaje, jakbys Hospodina Láskou pourazyl ctnostnou? Netrň! Bůh vlil do srdce cyt nehynoucý Zplameněné lásky, abys dívku, Výtvor krásy, moudrosti a ctnosti Hvězdu z kalin bludu uvedl k chrámu, Zblažujícý víry, aby obmyv Škvrny zemské láskou, nebeskými Okrasami vyperloval duši Blahorodnou. Praviv na mládence Kynul; mládenec s ním vkročil v ráj, a Zočil div. Sad rozkládaje krásy Rozmanité dychal vůněmi, a Rozkošemi spíjel nebeskými Okouzlené duchy. Po kvetoucý Stráni vybírali andělové Květiny, a uvíjeli věnce. Na zelené hoře Důbravinka Leskla se co hvězda. Pohlížeje Šimon na ni nemohl s zrostajícý Krásy odvrátiti očí, nemohl Na andělské spanilosti smyslů Vyjevených nasytiti. V tom hlas Jako zpěvu rozkošného zaslechl Z porostlého květinami chrámu: Šťastný mládenče! tys pannu krásnou Znebesyv, se slávou povyjasnil Věčnou. Přijmi, horliteli Boží! Přijmi věnec za odplatu lásky Tvé a víry neklesavé. Šimon Plésal, chtěje vyvolenou pannu Přivinouti k srdcy, strhl se ze sna, Patřil vůkol, nikdež Důbravinky, Nikdež přátel Božích nespatřuje; V zámyslu se tvrdil svém, že anděl Páně růžový sen rozvinuv, ho Napomínal, aby milostenku Za manželku pojav, pravdivému Bohu zýskal ctitelkyni pevnou. Zkřídliv nohy, představil se panně. Krásná panno! Bůh mi káže, já tě Za manželku volím. Důbravinka S podivením na mládence hledíc Praví: Sen tě mámí. Ne sen, Bůh mne Vede, Bůh mi káže, bych tě, duše Bludná spasyv do věčného uvedl Ráje. Což ti Bůh tvůj nevyjevil, Ptá se s usmíváním Důbravinka, Jaké nám se příčí rozvaliny? Ty jsy ctitel Krystův, já se Bohů Držím starožitných; v manželství jest Přátelství a lásky zapotřebí. Kde těch nepřebývá, veta po tě, Štěstí, veta spokojenosti sladká! Tybys Křesťan horlil, nenávistby Zrostla v srdcy nedověrném. Chtěje k nebi uváděti duši Bludnou nezvítězylby jsy vřelec Nad tvrdostí víry vkořeněné Vychováním starostlivým otce Rozšafného. Takby záští, rozbroj Opanoval srdce zvětřené, a Do propasti bíd vrhl příčná srdce; Protož ustup, nevěř snům, tvou ženou Nemohu se státi. Řekla, prchla. Šimon zkameněl. Jak duch v něm obživl, Prohlídl, nespatřuje Důbravinky, Viděl utrhačnou dívkou víru Pevnou na rozkazy Boží jak sen Vrtký podvrácenou. Zlý duch v kráse Rajské kouzlil pomatence, zlý duch Od pravého Boha odtrhl duši Lehkou. Vinu hroznou trest y hrozný Stihne. Ze světa pryč! nechce tváři Lidské více spatřit, s přátely se Potěšiti povrchními, vše sen, Všecko marnost, do pustiny zajde, Tam svůj pochová věk, tam své tělo Bujné ztryzniv, zmrtví všetečného Ducha. Darmo přátelé ho prosýc Rozkládají poklady a krásu, Čest a slávu rozkošného světa. Darmo nutí, aby v milujícých Lůnu pokání své vyvedl, Boha Napraveným srdcem smířil; Šimon Zpírá moudrosti se; neb, byť tělo Bil, a hladem mořil, umořiti Vřelý duch se nedá, vidí pannu Milostnou y v snách, a viděním se Děsý krásným; prchá z společnosti Přátel starostlivých do pustiny Strašné, a y stání nemaje zde Větrem proskakuje ze snů, hrozným Stínem pohání se k zoufalosti. V pustině té bydlel Podivín ctný, O němž roznášela pověst, že zvěř Dravá roztrhala něšťastníka. Otec oplakával rozmilého Syna na oko, a Boleslav se Přesvědčiv, že zbůjník bídně pošel, Živil chatrného Pomnikvasa, Zatím Podivín se mezy vrchy Divokými ukryv, byt sy vzdělav, Trávil v pokojnosti se svým rodem Život. Žádný z lidí nedotřel se K poušti lekajícý; Pomnikvas jen Otec navštěvoval syna časem. S milými se těšívaje na hlas Sápavého zapomínal dravce, S srdečností políboval děti Krásné jako růže, dobré jako Neviňátka v nebi. Právě přišel K roztomilým srdcým, když se Šimon V poušti plazyl. Blažena a dítky Spatříc děda pospíchaly jako Srnky k laskavému starcy, ruce, Tváři líbaly mu, hladily jej, Jako matka milujícý hladí Synka, vypravovaly mu vše, co Uviděly, čemu od otce se Naučily, natrhaly květin, Posázely květinami šat a Hlavu, ve průvodu zpívajíce, Vedly k otcy děda, radovánky Obnovily, když děd dobrý vnuky, Když děd nevěstu, a syna líbal, Zalívaje slzami jim tváři, Srdce věrná k srdcy přitiskuje Věrnému. Z těch radovánek proudných Vytrhli je vděční lidé. Otec S matkou, syn s svou milou přicházeli Poděkovat osvoboditeli. Mladík vyšvihl na vysoký strom se, Suk se zlomiv srazyl odvážlivce. Ležel jako mrtvý, Podivín sem Zašel, viděl, mládka na rameno Vloživ do chaloupky vnesl, a se svou Ženou jako o milého bratra Péči veda, nešťastníka zhojil. Nyní vděčný mládenec se vydal Na pustinu s rodiči a s milou, Dobří nemohouce vypraviti Díků slovy, obraceli oči K nebi, spiali ruce, modlíce se K Bohu za milého dobrodince. Nevěsta co růže klekla na zem, K ní se vrhl jak k vyvolency Páně Mládenec, a oba líbajíce Nohy, líbajíce ruce slzy Lili, vzdychajíce, až se srdce Otřásala, až se zasvítily Horlivostí oči jako hvězdy, Hrnuli cyt zproudovaný láskou Varnou. Otče! dobrodinče, mého Štěstí duše! vyřkli. Bože dobrý! Žehnej svého posvěcence! prosýc S vzdycháním a pláčem odcházeli, Pohlíželi na milého muže, Požehnali osvoboditele Svého, a se s hlukem do pustiny Zabírali. Otec s usmíváním Na milostné podívání hledě, Cedil slzu, poděkoval Bohu Za dobrého syna: Dítky k starcy Sypaly se, probudily ze snů K přítomnosti lahodivé děda, Vyprávěly, čeho outlá srdce, Čeho láska poskytovala, a Jako ptácy švihajíce sebou, Přinášely dárky, odkrývaly Hračky, květinkami postelouce Drnek, připravily vonný stánek Pro milého děda. Dědoušku, rcy, Zůstanešli s námi? Jáť tě budu Milovali jako otce, jako Matku, promluvila Bětolinka, Při každičkém slově políbila Rozmilého, pohladila tváři, Vysypavši vůkol kvítky pěkné Usmívala na starečka se co Anděl s nebe, poskočila jako Srnka, natrhavši nových květin Vila věnec, posadila slušně Na šedivou hlavu. Nynís krásný! Řekla, zatleskala ručičkama, A se o stařečka ovinula. Pacholíček Václav podav dědu Ptáčka pravil: Vezmi, dědoušku, ó Vezmi ptáčka, ten tě vyrážeti, Ten ti lahoditi bude vůkol Lítaje, a prozpěvuje sladké Písně. Když sy lehneš, pták y zdřímne, Jak se slunce vzbudí, švihlý ptáček Probudí se, zazpívá ti, ze sna Strhne rozmilého k podivení. Neboť na slunečko pohledneš, a Vůni z květin dychajícých zdraví Píti, poslouchati zpěv, a dítky Milovati budeš, že ti zrána Připravily radovánky. Proč se Ptáčku durdíš, nechceš dědouškovi Sloužit? Nermutiž se, na svobodu Pustím tebe, abys po stromečku Lítaje, a svolávaje ptáčky Prozpěvoval Bohu díky, dědu Zpěvem potěšoval dobré srdce. Já mu na pahorku besýdečku Vystavím, a kvítky rozestelu. Můj děd zlatý do ni sedne, a vy Pěkní zpěváčkové přiletíte, U besýdky sednouce sy zpěvy Rozmanité pronášeti, duši Vyrážeti budete, by v světě Nejkrásnějších použila hodin Mezy námi. Vyleť, ptáčku, vyleť K nebi, zavolej sem tovaryšky, Kouzli v poušti ráj, a lidi oblaž! Ptáček letí k nebi, děde milý! Za něj přinesu ti jiný dárek. Řekl, a zaběhl do pustiny, hned se Ale vrátiv křičel: Otče, pomoc! Kanec dáví muže. Otec spěchal, Za ním hrnuli se ku pomocy Všickni, uhlídali, jak boj s kancem Vede muž, jak klesá, Podivín tu, Za chřtán zvíře lapá, odtrhuje Od mládence trnoucýho, kanec Obracý se, rochá, zuby tesá, Pomstou vyhrožuje, již jsou v sobě. Matinko! o patř, dí Václav, zvíře Umdlívá, ráz, dostals dravče! hlavu Shýbá, rána v bok, pryč táhne, zas se Staví, zuby cení, otcy hrozý; Hroz jen, a se kasej, však ty otce Nevyděsýš, ten ti natře, že již Na lid nevypadneš. Rozmejšlí se, Ohlíží, a vzteká; dostals, otec Za ucho ho praštil, dravec rány Nedbá, na otce se tlačí, Bože! Pomoc! otce poráží. O otče, Schop se, bí, my přispějeme tobě. Pospíchají, otec skočiv vzhůru, Všecku srazyv sýlu, jako šipka Otáčel se, hledě obratností Zvíře zmejliti, a uchopiti Z nenadání. Skokem lapiv kance, Chřtán mu svíral, drávec bránil se, a Pomnikvas se přihnav, tloukl ho v zad, a Žena zakřičela, zaplakaly Děti; kanec kouká, ráz boj rozhodl. Dítky na mrtvého sedajíce Prozpěvují jako vítězové, Pohrávají jako s holubinkou S rozvzteklencem. Nyní po muži se Ohlížejí přemoženém, vidí Mrtvého, a do chaloupky tělo Vnášejíce doufají, že duch se Zmocní, člověk sebou pohne, všudy Přehlížejí rány, zastavují Krev, a opatrně na zem kladou Nehybného, pozorují, vidí, Jak dech v něm se ozývá, a srdce Začíná běh krve cýtiti, co Stín se střese, živne duch, a oči Otvíraje, s hrůzou pohlíží, a Trne lidi vida, ti ho těší, O vítězství vypravují, zdraví Brzké slibujíce mládencovi Povdychují život do mrtvého. Podivín ho poznal. Jaký rozdíl, Prvé kvetoucý co růže, jak Sosna sylný, smrti podoba teď, Stařec kost a kůže. Lekl se druha Mladosti své, skrýval před ním, znaje Bojácné a vrtké jeho srdce. Přestal mluviti, a jak krm žena Přinesla, se stranil, rozmilé své Požaduje, by ho vyrážela. Blažena se snažila, by slovy Laskavými potěšila muže, Donutila k jídlu. Pošmouřenec Krmu ani potěšení nechtěl Přijímati, sebou trhal, jakby Ďábla zočil. Důbravinka jest to, Mstitelkyně Boží, zašeptalo Cosy do divoké plaché duše. Ta tě honí, ta tě všudy smrtí. Uteč, straň se lidí! prchal, však mu Cestu zamezyla lahodivá Žena. Sedl, a s hrůzou na hrajícý Dítky, na vážného starce zhlížel. Do sebe se zavřel, přemejšlel, a Loupal očima, a rozhazoval Rukama, by mstitelkyni zahnal Strašnou. Jakby z vidění se protrhl, Pamatoval na skutečnost, pátral Po svém osvoboditeli, ptal se Po něm. Ach! jej nepřátelé zbili! Zkřikl a zplakal, až mu poskočilo Srdce; ulekaným lidem vlasy Povstávaly, Podivín sám strnuv, Ozval se mu. Nehořekuj, živ jsem, Živ ty mezy přátely a Boha Pravdivého vyznávači. Ztiš se, Poží pokrmu, a pobuď u nás, Dokud Bůh ti zdraví nenavrátí. Praviv u mládence sedl, a stále Rozmlouvaje, na příhody známé Dorážeje, k jídlu nutě ani Na mžik oddechu mu nedal. Šimon Na hovořivého Podivína Pohlížeti, za ochranu začal Děkovati, umlkl, trhl se, děsyl. Čeho, mládenče! se lekáš? Duchů Pekelných. My nejsme duchové, my S tělem, s duší lidé přebýváme Tady, vyrážíme z trampot tebe. Šimon bystře Podivína spátrav Vykřikl: tedys Podivín. O Bože! Kam jsem upadl? Mezy přátely své, Kteří tebe milovati budou, Podivín řekl. Šimon propověděl: Kterých milovati nesmím, kteří Do kladby mne strhnou. A tu strachy Zakryl tváři, muk a smrti nectné Lekaje se škytal. Bože! jak jsy Strašný, jak tvá pomsta hrozná co svět Na mé srdce padá, shlaď mne, spas ho! Podivín se vřelce dotazoval: Příteli mé mladosti ty jako Boleslavli rozjeduje srdce Přítele snad zradíš, by ho dravec Mstivý zabil? To-li láska, kterous Duši lehkou na učení kojil? Takli v meče, v jed a oheň pro mne Vletíš, bys mne hájil? Vstaň, jdi, vyzraď Ukrutníku, že zde s dětmi bydlím. Umru katem, umře žena, kmet a Děti semnou; však ty zrádce Bohem Přísným v ouzkostech se potáceti Budeš. Vyřkne Bůh, a zapudí tě Do rozvalin světa, meč tě pomsty Stíhati, a pronásledovati Můj stín dnem y nocý vraha bude. Žena, děti s starcem jako Boží Poslové se na tě vyřítí, a Do mdlé duše zkřiknou: Bůh tě stíhá. Běda! Bůh mne pomstou stíhá, Bůh mé Srdce meči ohnivými bodá, Křičel Šimon, že jsem do příbytku Tvého vkročil, s protivníkem svého Pána mluvil. Straň se, straň se duchu Jedem bouře nakvašený, muže Pokojného straň se! syc Bůh vyšle Hromy na bezbožnou hlavu, srazý Neznaboha do propasti věčné. Takli, tovaryši! soudíš o mně, Jemuž každý můj krok, můj dech známý? Kdo se příčí vrchnosti, ten v klatbu, V trest y Boží padá. Tak zní zákon. Nebouřil jsem, Šimone! jen outlé Hájil nevinnosti. Boleslav lid Obíral a soužil, vladyka mu Představoval křivdu, vřelý kníže Šlechetníku hlavu sťal. Tu povstav Boleslava pamatoval jsem, že Otcem knížetem jsa, jako otec S poddanými jednat má. Vztek projel Žíly jeho, y mne zavražditi Mínil, šlechetnícy obhájivše Skryli druha; kníže zuřil, darmo Za mne přátelé se přimlouvali, Darmo Václav blahorodný vkročil O smír; vášeň zuzdiv, v soukromí se Zapřisahal, že mně neodpustí. Bych y sebe, bych y rod a otce Zachoval, jsem do pustiny zašel. Bůh mne hájil! chcešli ty mne zbíti? Blažena a s dítkami děd ruce Obrátili k Šimonovi, by co K Bohu mluvíc, vyprosyli život Rozmilého otce od mládence. Žena promluvila: Podivín se Pustiv v nebezpečenství, tě vytrhl Z klepet smrti, a ty, nevděčníku! Chceš zbít osvoboditele svého? Ty se Bohem pravým chlubíš; Bůh jest Láska, a ty prach a stín chceš hlavu Šedivou a moudrou stíti? Patři Na nevinné dítky, na sklíčenou Ženu! což jsme zavinili, že nám Smrtí vyhrožuješ? Andělé se Usmívají na nevinu zlatou, Bůh své vyvolené živí, Bůh jich Na pustině mezy dravou zvěří Hájí; pokroč dravče, z pekla, vyrvi Ze samoty děti, sepni nás, a Na popravu vyveď! Bůh živ, Bůh křivd Mstitel srazý s oslavy tě v necti Propast, já mdlá žena po smrti mé Jako mstitelkyně Boží zrádce Horami a dolinami, městem, Polem ve dne v nocy stíhati, a Hanbu vyobrazovati budu Tvou, až mých se zděsyv pohrůžek, své Smysly ztrativ, otrok vášní v řeku Skočíš. Takto vyhrožováními Dorážela na trhlého vřelce; Již zas prosbami a lichocením Srdcem hnouti, k outrpnosti duše Divé povzbuditi umínila. Jako otrokyně po zemi se plazýc K nohoum, vylívala slzy, k srdcy Mluvíc pronášela vše, co láska, Vše co Bůh kladl v usta, slova jak med Sladká, jak meč vnitřnost pronikavá Vyplynula z duše zkřižované, Oči jako hvězdy jiskřícý a Ruce jako k vznešenému Bohu Spiaté, vzdychání a mdloby ženy Rozkošné co střely s nebe srdce Proháněly jako skála tvrdé; Dítky s sepiatýma ručičkama Jako modlícý se za milého Otce, stařec stiskujícý ruce Divokého mládka trhli duší, Že zklesl přisahaje Bohu: Slyš mne, Bože, soudce přísný! nevyzradím Podivína, nepohnu se z pouště. Jak to vyřknul, skála se srdce mu Spadla, oddechnuv sy, povyjasnil Čelo, s příjemností na nevinné Dítky, na rozkošnou ženu zhlížel; Upamatoval se na radosti, Kterých na učení s Podivínem V lůnu venkovského ticha užil. Klekl, a poděkoval Bohu strážcy Za podporu v pomatení smyslů, Podivína k srdcy přivinul, a Pohrávaje s dětmi, prozpěvuje S nimi vrhl se v sladké radovánky. Okřáv na těle y na své duši U laskavých lidí, ustanovil, Že se do pustiny hrubší pustí, Aby o samotě slouže Bohu, Viny smazav lásku Páně zýskal. S tváří smutnou rozloučil se, nechtě V nocy burné posečkati v spolku. Když nic nabízení, když nic prosby Neprospěly, řekla žena: K nebi Vzhlédni! mrak se sstahuje, a bouřkou Hrozý světu. Snadbys v krupobití Pustinami kráčel, nevěda kam Před nehodou skrýti hlavy? Bůh mi Káže, hlas to Páně! řekl, a vyběhl. Lesem bloudě srdce potvornými Myšlinkami křižovati začal. Již se bouře přiblížila, vicher Klátě stoletými stromy ze skal Vyvracoval sosny, tma své hrůzy Vysypala, blesk se protrhl, ozval Hrom, až země zatřásla se strachem, Plameniny v nebi, na zemi tma Jako v hrobě vystrašily duši Odvážlivcy. Šimon pomstu Boží Před očima vida, slyše hromy Ztřepujícý skály, zkřikl: tys zrádce Boží! tys y poškvrnil své duše Podivínem. Řekl, v tom blesk a hrom třískl Před nohy mu, upadl, omdlel, vstal, a Probíhaje křičel: Bůh tím rázem Pravdu ztvrdil. Nebe otevřené, Hromů bícých neustavné třesky Omámily každý tvor. Soud, vzdechl, ach i Poslední soud! Hospodina všudy Plno; kam se skryji? Smilování! Klekl, a modliti se začal. Kroupy Zdrcujícý stromy sesypaly Střely na hlavu mu, mdlobou upadl. Kroupy praštěly, a déšť se spouštěl, Přívalové po zemi se hnali, V proudu plovaje se zpíral, jakby Čertové ho do rozvalin pekla Zanášeli. Bouře tichla, blesk a Hromy z daleka se ozývaly, Vicher skryv se, upokojil les, jen Proudní průvalové s skalin v touň se Bezednivou skácejíce jako Hromů třesky umrtvily sluchy. Přijda k sobě, jakby zaslechl hlas: Kde Podivín? se z hrůzy protrhl k nové Hrůze. Hřmícý hlas to Boleslavův. Již ho pochopové zatáčejí Řinkajíce pouty; straní se jim, Jako vítr upaluje, stojí Vida rozkacenou s mečem ženu. Blažena to, ukazuje muže Pouty sepatého, za ní dítky S lomícýma ručičkama, stařec Strachem mroucý. Umři, nevěrníče! Umři, jak muž umřel. Vyřkla, zem y Nebe na mstu volajícý žena. Šimon utíkal, a do jeskyně Vrazyl, na zem suchou padl, mdlel, usnul. Jako mrtvý spal, sen nevybouřil Polekaných smyslů. Až se tělo Utužilo, zmocněl duch, krev vřelá, Běhajícý v žilách, dorážela K srdcy oddechlému; teprv hlava Tvořiti sny, vyváděti ráje Začínala. Cosy příjemného Válo ku mládency, vůněmi se Přeplňoval kraj, krev bujněla, a Rozšlehala mocné v srdcy ohně. Pod širokým ležel dubem, z sadu Vycházela Důbravinka s věncy Růžovými, k rozmilému hlavu Poklonivši políbala tváři. Jako růže krásná růžovými Pouty upínala nohy; ze sna Mládenec se protrhuje, na svou Milostenku hledě vstáti chce, a Pouta zabraňují, o svobodu Prosý, panna přislibuje, slibli Věčné lásky před Bohem jí vyřkne. Šimon přisahá, a Důbravinka Rozvázavši nohy, přitiskuje Rozmilého k srdcy, v zpěvu vede K městu, odkrývá mu poklady a Rozkoše a slávu. Tam, dí, budem Šťastní. Šimon hrozý města se, a Pustinu sy blaženosti sýdlo Volí. Důbravinka trhá sebou Mračíc čelo, prstem hrozýc rce: Tys S bezbožníkem vešel v spolek, a mne Jak on Boleslava ošáliti Míníš. Kráčej semnou k městu, a tam Požívaje blaženosti plésej, Neb zde s dravcy přebývej, a Bohů Mstitelkyně poznej. Řekla, však tím Nezvyklala muže; z milostenky Dračice se vytvořila, k městu Táhla nevěrníka, ještěry a Hady za své společníky vzavši Rozbodala srdce milencovi. Prudkou bolestí a namáháním Skočiv ze sna běžel, jakby v skutku Pekelnícy nešťastného hnali, Křičel, až hlas odrazyvše skály Rozvětřily hřmoty, rozčtveřily Strachy. Ouzkostí jsa bodán, ducha Popadnouti nemoha zběhl v pole, A tu na lid vrazyl. Střeštěnce se Uchopivše vyptávali lidé: Co se děje? Kdo ho z lesa honí? Dračice mne, vzdychá, od mrzkého Podivína odhánějí; ty mne K městu nutí. S užasnutím slyší Řeč, a nešťastného těšíc vedou. Bohdal s nimi scházý se, a zvěděv, Co se přihodilo, ku knížeti Mládka zmateného vyprovázý. Boleslav se zprávou povýšuje K nebi, Drahomíra do náručí Padá synu vznešenému, líbá Rozpálené tváři, tiskne k srdcy Bouřivému srdce burné, slávu Vytvořuje v budoucnosti jasnou, Skáče radostí, a cyty varné Vyhrnuje z trnoucýho srdce: Pospěš, šťastný Boleslave! pospěš K činu, Bohové ti připravují Slávu nevypravnou, bohové ti Poskytují příležitosti, bys Jak muž jednal. Potři Podivína, Než se Václav o milého pádu Doví. Jak se milouškovi srdce Láskou třásti, srdce hrůzou mříti Bude, až mu řeknou: Podivín živ, Podivín y mrtvý. Pravíc k činům Boleslava roznítila prudkým. Zatím Bohdal nejlítější způrce Podivínův Šimonovi hory, Doly přislibuje, rozkoší a Poklady a slávou duši lehkou Zajímaje hleděl vyzvěděti, Kdeby buřič Podivín se ukryl. Šimon, jakby Podivína neznal, Přetvařuje duši ani slova Nepromluvil o něm, vymlouvaje Mdlobou se, chtěl pospíchati domů. Drábové mu zabránili, jídla Přinášeli služebnícy, Bohdal Mládenečka šlechetného k jídlu Nutil, aby těla posylnil y Duše knížecými lahůdkami. Šimon zpíral se, a Bohdal prosyl, Až v tom kníže do světnice vešel. Hrůzou Šimon zkostl, hrom svědomí v něj Vrazyl. Kníže s okem zamračeným Kázal: Rcy, kde Podivín? Chtě Šimon Podivína hájiti, y pánu Vyhověti, na kolena padl, a Řekl, by nemožnosti nepožádal. Kníže hřměl: Buď mlč, a umři, nebo Mluv, a kníže na svobodu kráčej. Nemohu, ach! nesmím vyzraditi Pane slavný! Podivína tobě, Na celém se těle třesa pronesl Šimon, slib mi zavřel usta, Bůh mi Stálost káže. Podivín a s dětmi Žena prosbami a zaklínáním Jako střely Boží na mé srdce Doráželi, abych nevyjevil Skrejše tobě. Slíbiv potvrzoval Bohem jsem, že raději se v pekle Smažit budu, nežbych víru zradil. Přestaň na mne pane, hnáti, syce Boha na se ozbrojíš. Snad války Pro člověka s Bohem nepovedeš? Mladík mluvil trnoucými slovy Mysle Bohem zastrašiti pána. Kníže kynul, pochopové jali Mládka, rozkládali pochodně, a Rozbírali nástroje, již oheň Syčel, třpytily se meče, smrt své Rozeslala hrůzy, již y šaty Roztrhavše s těla, počínali S pochodněmi blížiti se k němu. Šimon vida smrt, vyřkl: svoboda mu Za odplatu. Bohdal chvátal na poušť. Podivín se se svou milou, s svými Neviňátky obíraje na svět Zrádný nezpomínal; otec domů, Šimon z paměti mu zašel. Krásný Den, zpěv ptactva vyvábily duše Šťastné do zahrady, na nebesa Pohlížeje, k svým se obracuje Milým blaženosti v srdcy cýtil Nejčistější. Z lůna rozkoše ho Nepřátelé strhli; dítky zkostly, Žena umrtvěla. Podivín se Na miláčky ohlížeje pouty Spatý jako zlosyn s dráby kráčel, Cestou Šimon s ním se potkal. Jakby Peklo všecky vysypalo hrůzy, Vyděsyl se, schopil, na pustinu Běžel, tady ženu mrtvou, děti Skryté spatřil, zkřikl, a v zoufání prchl. Blažena co mrtvá ještě dlouho Ležela, až děti nespatřivše Živé duše, ze své vylezali Skrýše, na všecky se ohlížely Strany, pospíchaly k matce, aby S ní se před syvými ukrutníky Skryly. K máteři se přivinuly, Tvář y ruce líbajíce s pláčem Prosyly, by dravcům miláčků svých Nevydala. Když se neozvala, Padly na milenku bědujíce. Matka jako z hlubokého sna se Probudivši, okem na ně hodíc Vstala, slova nepromluvíc kolem Hledala, a oči mnula, zdali Sen jí nešálí, a poznávajíc Pravdy, jako divá líbala své Děti, v pláč se s nimi dala, děti Zavolaly na milého otce, Matince by přispěl. Provolání Nevinnosti bodlo srdce syré Ženy, mrak se před očima zmítal, Hrůzy vyhrnuly, na zem padla. Děti pro matinku zaplakavše, K ní klekaly, s lomícýma k nebi Ručičkama ku pomocy Boha Volajíce, žádaly, by Bůh se Nad dítkami usmilovav matku Milou živil. Bůh vzhlídl na nevinu, Matku vzkřísyv, poobčerstvil láskou Outlá srdce. O mé opuštěné Děti! Kdo se ujme nevinnosti, Kdo nás před divochy pouchrání? Bože můj! proč muže šlechetného Nepřátelům vydav nás jsy potřel? Odpusť, pane, duši pomatené! Ach! má hlava, ach! mé srdce mře, a Rozum tratí bystrost. A tu klekla, Modlila se k Hospodinu; jakby Jiskra naděje jí zasvítila S nebe, poskočila, chytila se Dětí, s nimi z pouště pospíchala, V běhu zastavila kroky své, a, Neviňátka drahá! vyřkla dítky Líbajecy, mámli protivníkům Vydat vás, a na smrt obětovat? Což jste zavinily, že vás matka Katům vyzrazuje? Nevzdychejte, Kráso má a lásko! matka krev y Zcedí za vás, matka spasý milky. Pravivši své ruce ovinula O ně, na srdce sy položila Potěšení své a nejsvětější V světě poklady, pak uvodivši V skrýš své milé, řekla: Posečkejte Tady, já jdu k otcy, rozmilého Přivedu sem. Šla, a dítky z skrýše Vyskočivše, pospíchali k matce, Zajaly ji s pláčem: Neopouštěj Milých! y my s tebou půjdem k otcy. Matce srdce pukalo; ach! láska k Manželovi doháněla ženu, Láska k dětem uskalila matku. K dětem skočíc s divokostí k prsům Tiskla neviňátka. Nešťastnice! O manžela přijdeš, a y dítky Tobě vlcy schvátí. Kam se vrhneš? Nikdež pomocy. Tu na rozumu Pomatená sedla, hořem ztuhla. Zatím Pomnikvas, jak domů přišel, Zaslechl, že syn milý vyzrazen jest. Na pustinu kvapil, aby syna Zachoval. Již cestou k ulekaným Uším donášel se nářek, spěchal, Neštěstí své spatřil. Uleknutím Stařec omrtvěl. Tak matka zmrtví, Když se s pole vracý, na miláčka Těší, pospíchá, a na kolíbce Poklad svůj a lásku mrtvou vidí. Z umrtvení protrhly ho děti. Bědováním neviňátek procytl K životu, a ouzkosti své ztrojil. Zočilť zoufajícý vdovu, křehká Vňoučata, již syrotky; co rána Bořícých se nebes dorazyla Hrůza na zlekané srdce, jako Zpitomělý patřil na zoufání Zdivočené ženy, zaslechl pláče Dítek pro milého otce, vrhl se K prsům milujícý nevěsty, a Škytal bolestí, až mdlá se duše S tělem rozděliti chtěla. Pomoc, Milý otče! zkřikla Blažena, a Mdlobou klesla. Starce hoře zmohlo, Usedl, a své cyty vylil varné V hořekování, že ztrativ syna Život ztratil. Když se ukrotily Proudy divé bolesti, a jiskra Rozumu mdlé osvítila smysly, Marných zanechavše naříkání Ozbrojili srdce zmužilostí, Děti sebrali, a k činům přešli. K Podivínu do žaláře hoře Doráželo v světě nejstrašnější. Nevinný muž jako zlosyn k skále Ukován jsa, cýtil všech muk, které Zdivočený vztek jen vymysliti Může. Hlad a žížen utejraly Tělo, vejhrůžky a posměch duši Usnížily. Nevšímaje sobě Bolestí svých, na rodinu milou V duchu zhlížel, viděl klesajícý Ženu, opuštěné děti, otce Strachem mroucýho, a vrážel klíny Zoufalosti do měkého srdce. Svět se na něj sypal, vyrojily Hrůzy zdusujícý smysly, rozum Slábl, a důvěra y k Bohu skalná Začala se otřásati. V zmatku Nejděsnějším vkročil do žaláře Věřný přítel Strachlín. Pohlížeje Na zármutek šlechetného muže, Otřásl sebou, do náručí vletěv Rozmilému s srdečností pravil: Chtěl jsem na svobodu vypraviti Tebe, však smrt nepřátelé vyřkli. Toť mi povědomo, protož smrti Očekávám, smutný Podivín dí. A té ujdeš, jeví Strachlín. Bůh náš Nepřátely zmátl, že pod ochranu Mou tě odevzdali. Dosud spějí, Vstaň, a z místa strašlivého prchni. Toho neučiním. Příteli, snad Myslíš, že mi život sladší než čest? Boleslav mne do žaláře hodiv Pohnal na soud; stojím zde, ať soudí. Nevinnost má známa; jestli prchnu, Svalím vinu na sebe. Byť práv y Nešetříce vyřkli smrt, muž čestně Umru, s srdnatostí Podivín rce. Na to s zkormouceným srdcem Strachlín: Tyli pohrdaje životem v bok Smrti vřelec kráčíš? Chválilbych tvou Hrdost, kdyby žena s dětmi, kdyby Otec nevolali do života Zástupníka svého; však krev vřeli V žilách tvých, cyt lidský tvýmli srdcem Pohybuje, Bůh a čest tvé řídí Kroky, pomni na svou zoufajícý Ženu, na hynoucý dítky, ustrň Nad otcem se slabým, buď jim skalou V nebezpečenství a vůdcem ve tmách. Zachovášli sebe, y své spasýš. Podivín mu vroucně odpovídá: Příteli! ty před oči mi stavíš Neštěstí mých chtěje na životě Zachovati otce; sámbys z lásky Zapomenul na rodinu outlou? Vrahem bylbych hodným nectné smrti, Kdybych vyrvav z pout se, na popravu Tebe, do otroctví vyvedl dítky. Buď živ, kráso vlasti! blaž své milé, Ujmi mých se osyřenců; toť má Prosba. Hodina mi vypršela, Od svých odstoupím jen na čas, Bůh nás Milujícý na věčnosti spojí. Praviv bratra objal. Požehnavše Sebe roztrhli se slyšíc hlukot. Přítel hleděl roztrhnouti pouta Příteli, a nepřátelé draví Na ouklady obmejšleli, jakby Nectí, jakby mukami a smrtí Zasypali muže. Drahomíra Ousměšnými řečmi podpálila Boleslava, sám že rozsekati Protivníka mínil. S Drahomírou Bohdal zabránivše zůřivosti Překvapené, poradili chytře, Aby na soud vydav Podivína, Právem vynesl: Podivín že za své Nepravosti mrzkou sejde smrtí. Nerád povolil, a svoliv nutil, Aby okřidlili soud, a kati Ku popravě pokvapili s stroji. Soudcové se sešli. Drahomíra Pohrůžkami, zlatem, sliby duší Porušila lehkých. Soud se začal. Bohdal k soudcům ulekaným mluvil: Podivín se zpříčiv pánu bouřil Lid, toť světu známo; a předc živ, a Šlechetnícy hájí neznaboha? Bohové, kde jsem? a koho vidím Před očima? Jsouli Čechové to Věrní, kteří tratí čest, a krev y Rádi cedí pro knížete svého? Nastojte! zde vymřel stud, čest zhasla; Nešlechetní potomkové slavných Otců na urážku patří, a předc Nevrou zlostí, hledí na mladíka, Jak se na milého velitele Káše, místo pomsty s oblíbením Pohlížejí na buřiče, tajně Vypatrují byt, by vraha skryli. O kde otcové jste blahorodní? Proč hlav z hrobů nezdvihnete, na své Zhanobené syny patříc, k ctnosti Nevzbudíte malicherných duší? Otřeste své hlavy hrůzou, nás y Naše bojovníky rozplameňte K činům, ztvrďte srdce v skály, bychom Čestní mužové a bojovnícy Bohů vstavše zatratili vraha. Přestal na celém se těle třesa. Kníže s usmíváním na miláčka Hledě, Drahovína k řeči pohnal. Chtěje u knížete sobě lásky Vydobyti, ouklikami jako Hadě svou řeč vyváděti počal; Všickni vinni jsouce trestu jsme y Hodni, že jsme nepomstili křivdy. Na nás tvůj hněv, na nás smrt y padni. My jsme chybili, však srdce nejsou Pokažena, dosaváde pro tě Láskou hoří. Rozkaž, poletíme Na smrt. Kdo lid tedy ospalostí Zmrazyl? Proč tě milujíce skutkem Nejevíme lásky? Podivín nás Zmámiv, na čas krátký muže zhyzdil. Moudrostí a schytralostí svou se Nadýmaje párami mdlé spíjel Duše, bystře bublinami slepil Oči, že jsme posla s nebe vidouc, Více uvěřili mu, než Bohu. Povstav proti pánu, zděsyl naše Duše, sahali jsme k zbrani chtíce Rozsekati zrádce; však strach náhlý Sesypal se na nás, Podivín v mžik Svými čáry zmizev, ubezpečil Lid, že divotvorec; duch se lekl, a Ruce zklesly, bojovnícy skalní Jako děti v strachu zalezali V kouty, by jich dravcy neschvátili. Slunce oslavy tvé vyšlo, pouta Spiala divotvorce, ulekancy Poznáváme, vrah že mamič lidu. Koruno a slunce nebes povstaň Ve své divotvorné mocy, rozdrť Pouta, hrůzy na hlavy syp naše, Sepni pána! Co? ty němý stojíš? Svírajíli pouta slabé oudy? Tedys vinen. Soudcové, co dlíte? Soudcové se třásli. Hroznata jen Nezděsyv se pohrůžkami směle Řekl: Já viny na něm nenalezám. Poctivý muž na svobodu kráčej! Pravil; bouření se v radě strhlo, Nasylnícy vytasyli meče, Donutili pohrůžkami soudců K výpovědi: Umři. Hroznata se Opřev, prohlašuje Podivína Nevinného, ctný muž vyšel z rady. Nepřátelé zaplesavše nález Městem prohlásyli, pochopové Podivína do žaláře vedli. Šimon slyšel nález, Podivína Viděl upiatého, strnuv utekl V les, a pustinami probíhaje Chrastotu se lekal, lekal burných Snů a vytváření hromovládných; Nevěda, kde vězý, živli, čili Bůh ho v peklo srazyv potvorami Syčícými štve, a jedovaté Zkřídliv meče srdce zkřižované Rozbodává. Jakby rozumu se Jiskra zamžikala v rozvětřené Hlavě, spatřil činy zlopověstné, Lásku zplameněnou k modle vnadné, Podíval se na urážku Boha Pravdivého. Pro sen, pro květ mroucý Dnem ach! zradil krásu věčnou, blahost Nehynoucý, zvolil vášeň duši Zprzňujícý, pramen neřestí a Bídy; za pokutu Bůh ním mrštil V proudný nerozumu vír, Bůh mstitel Honil neznaboha k nešlechetným Činům. Protos vrah a zrádce, proto Svět se na tě sype, otvírá se Pekla ohnivého touň. Jak vyrvu Z hanebností duši zavedenou, K Bohu přivinu se hněvivému? Smrtli v letu sepnu? Navrátímli Život mrtvým? Podivíne, bratře! Katané tě vedou, dítky v poušti Bolestí a hladem umírají. Utište se, zlatá neviňátka! Jáť vás otce zbaviv, vám zas otce Vrátím. Půjdu, na kolenou prose Všecky poklady a statky pánu Za drahého bratra obětuje Oblomím y skály; kníže patře Na mou lítost, vyslyší mé prosby, Vrátí rozmilého vám. Řekl, střela Hnal se k Boleslavi, prosyl, zlato Za výplatu přisliboval pánu, Pán se s rádcy vysmívaje bláznu, Volal katany, a vyhrožoval Smrtí, ze dvora-li nevystoupí. Z dvora vyběhl lomě rukama, že Svodná naděje ho oklamala. Vtřel se v pustiny, a potěšoval Dítek mdlých y sebe. Nestrachujte Nehody se žádné neviňátka! Já vás pod ochranu přijav, srdce, Poklady a statky zdělím s vámi, Já vám otcem jsa y matkou, jako Oko v hlavě, jak své nejmilejší Statky dítky milovati budu. Jako na nebesých hvězdy, jako Na zahradě ušlechtilé kvítky Vykynouce v kráse, pozdvíhnete Očí k nebi, promluvíte k Bohu: Pane Bože! vzhédni na nevinné Duše, jak y v moudrosti y v kráse Prospíváme, jak nás dobrotivý Otec láskou rozpaluje, štěstím Zasypává. My jsme, Bože, šťastní Naším otcem, on nás k tobě vede, Přijmi, Pane Bože, starostného Otce do věčného chrámu, odpusť Pro nás provinění chatrnému Tvoru, posylň jeho duše, oblaž Milostí svou srdce bohabojné. Praviv nadějí se sladkou koje Kvapil do pustiny, hledal, nikdež Dítek, nikdež duše živé, všudy Trest a hrůza. Jakby se skaliny Rachotícý ďábel po něm sahal, Jakby v cestě peklo otvíralo Usta lidohubná, skočiv vykřikl: Po všem veta! Bůh se neudobří. Sebou trhl, neb Důbravinky s duchy Usmrcených pozoroval lidí. Podivín a žena, pochopové S pouty ohnivými vykročili V cestu, mstitel věčný vyhrožuje Mečem švihal k hlavě, uhnul ráně Odsouzenec se, a do jeskyně Zalezl, míně v temnosti se skrýti. Darmo, ze skal rozvalených hlavy Vycházely, jazykové oheň Syrný šlehajíce blížili se K utrýzněncy, v boku krása v světě Nevídaná loudíc rozpálence K sobě rozkázala, by se odřekl Boha, do knížete svůj meč vrazyl. Jakby padal svět, se vyhnuv tvoru, Krásou mámícýmu, zakryv oči, Běžel do pustiny, a zde stromu, Skal a potoků se lekal burných, Stání nemaje, a potvorami Děse duši zhasl y jiskru mdlého Rozumu, a jako zvíře dravé Jen se cytem strachu řídě v horách Bloudil, hladem mřel, a potýkal se S černalými stromy jako s ďábly, Do skal mlátil, jakby protivníky Třel, a Podivína vysvobodil. Vítězství! zkřikl, z pustiny se vyhnal, Chvátal k Praze, u Václava k nohoum Padl, a prudkým namáháním omdlel. Ku pomocy pospíchali všickni. Obživivše rozvětřence, strachy Naplnili pomatenou hlavu. Y zde, duchové jste? y sem peklo Vysýlá své muky? Pomoc, pomoc! Než mne obr lapí, zkřikl, a okno Zhlídnuv, skočil, letěl do hlubiny. Zkameněli hrůzou; oddechnuvše Sobě, pospíchali na ulicy, Šimon roztřískaný povyděsyl Lidu všeho. Václavovi slzy Horoucý se vyproudily z očí, Nešťastníku! žes se Boha zpustil, V květu mladosti jsy zašel. Lidé Žehrajíce na mrtvého vraha S povržením odcházeli domů. V tom y rozděliv se s rodinou svou Pomnikvas sem ukročil, poznal mládka, Vzdychl, a Václavovi vypravoval Neštěstí své, vzteky dravých soudců. Václav slíbiv pomoc ztišil starce. Zatím Blažena se přiblížila K Boleslavi. Cestou brzy hvězda Naděje tmy zoufalosti z hlavy Vypudila, brzy ukrutenství Hromy roztřepily posylněnou Nadějemi duši. Budoucnosti Jasné slunce otvíralo brány Chrámů pokoje a blaženosti. Andělové lidé přijímali Laskavými tvářemi své věrné Společníky, posypali kvítím Cesty k bytu tichosti, a šťastní Milencové s rozmilými srdcy Usadili v byt se lásky, štěstí Pravé ukovali k nevinnosti Skále, vzdělávali ráj, a Bohu Milostnému koříce se písně Pronášeli andělskými zvuky. Zde se usmívala láska, tady Moudrost stavila sy trůn, a zdraví K pracovitosti své připojilo Krásy, z prachu vykvetalo nebe. Vidouc v budoucnosti blahorodné Žena div, jak slunce vyjasňuje Tmavé nebe, tak y potěšením Zapudila mraky ulekané Tváři, sklonila se k dítkám, milky Líbajecy řekla: Jdeme k lidem, Pohlednouli na laskavé tváři Nevinnosti zlaté, pohnou srdcy Divokými, zblaží děti otcem. Jen mé holubinky! lidi proste, Sepatýma ručičkama jako K Bohu zavolejte: Rozmilého Otce ubožátkům poskytněte! Jak Bůh vyslyší vás dobré kníže, Otec na svobodě navrátí se Do své vlasti, uvede své milé Dítky do příbytku cti a lásky, S dědem, s srdečnými lidmi budem Přebývati, budem vzdělávati Pole, zahrady a vinohrady Na dolině, na vršině klásti. Dítky patříc na matinku s láskou Zblažujícý, zaplésaly v srdcy, Poskočily k matce, rozlíbaly Tvář y ruce milostence, jako Andílkové zazpívaly, že se S otcem dobrým potěší, a v sadě Růžovaném probíhati budou. V Boleslavi byly; srdce dobré Ženy začínalo ouzkostí se Třásti; uvidělať zamračené Lidi, otroctví a mornou tichost. Ani záře outrpnosti s očí Zdivočených na ni nezableskla, Naděje sen krásný v páru zmizel, Mrakové se stahovali, bouře Záhubivá vysypala hromy, Blaženosti chrám, byt lásky v touni Zavířil se náhlé zoufalosti. Jak duch s srdcem trnoucým, a tváří Rozsápancy ulekanou v hrad se Brala, dech se tajil, srdce tuhlo, Noha klesala, a ouzkost tělo Ukovala k dětem; nehnula se, Smrt a muky před očima vidouc. V strachu nejráznějším Bůh jí v srdce Vstoupil, Bůh jí rozum osvěcoval. Jakoby se znovu narodila, Jakby duše zaletěla k nebi, Ozbrojila srdce zmužilostí, Okřidlila nohy, poháněla Duše k činům. Děj, co děj se, byť y Smrt se vystavila s nehodami, Nevysvobodímli muže, aspoň Umru s ním, a dítky zblahoslavím. Před knížete klekla, rozvinula Srdce stísněného cyty, prosby Vypravila ku knížeti Bohu, Pohleděla s okem zoufajícým Na miláčky, jakby tázala se Otců: Smíli zatratiti otec Neviňátka? Dítky rozplakaly Srdečnými prosbami y muže. Boleslav tvář zaškarediv cyty Laskavosti uskalil, a strachem Zmrtvil duše. Zděsyvše se náhlé Ukrutnosti, vyloudali z sýně Otcové se, nechtíc na nelidské Zříti dotírání. Znamenaje Kníže plachost vrtkých náchylníků, Jak hrom ku Blaženě: Kliď se! zahřměl; Muž tvůj umře; neprchnešli, y ty S odbůjčaty bez milosti padni! Blažena se utuživši s pláčem Zavolala: Neodstoupím, jestli Muže ženě, dětem nenavrátíš Otce. Pro milosrdenství Boží, Pro manželku tvou a zkvetajícý Dítky tebe prosým, nezavrhuj Nevinného rodu, nezatracuj Šlechetného muže. Jakby člověk Dobrý, pravý Čech mohl hanebnosti Oblibuje vraždy prováděti? Onť y červíčkovi neublíží, Nezakalí před divokou zvěří Vody, jeho duše jako nebe Vyvoluje ctnost, a láskou blaží. Každý šlechetníka miluje, toť Známo světu, povědomo Bohu; Jen ty, slavné kníže! ztvrdiv srdce Hnalbys střely hněvu na milence Nebes? Pomni, žes y člověk, Bůh že Tebe může okamžením stříti! Vyřkla, jako anděl Páně stála Ve vší kráse nevinnosti, ve vší Slávě ctnosti, oči jiskřily co Hvězdy, tváři rděly se co růže, Postava co nebešťanky k lidu Promluvila: Tak jen poselkyně S nebe k srdcy dorážeti může. Boleslav se nehnul ani krásou Zkouzlujícý srdce, ani duší Zvýšujícý plazytele k Bohu. Msta ho proháněla, vztek ho řídil. Patříc žena na mračícý čelo, Poznávajíc, Bůh že zdivočeným Nehne srdcem, míníc k zůřivosti Dohnat zatvrzelce, aby s mužem, S dětmi spojila se na věčnosti, Jako Bohyně řeč rozvázala: Kníže jsy, suď, já pře spravedlivé Před národem, před věčností budu Zastávati. Zhurta vypověděl Boleslav: Já s ženou nepovedu Války, bez urážky tak jen žena Směla rokovati. Tvůj muž umře. Služebnícy z hradu větrnicy Vyvrhněte. Rozkaz vyplnili. O samotě bez života ležíc K outrpnosti povzbudila lidu. Se všech stran sem zabíhali lidé, Pohlíželi na nevinné dítky, Na zmatenou ženu, povzdychali, Otřásali se, a oněměli Hrůzou. Z mdloby protrhla se žena, S zdivočenou tváří na zástupy Zarazyla oči, svět se v peklo, V ďábly proměnili lidé. Vášně Zvětřily se v duši zplameněné, Láska, strach, a vztek a zoufalivost Proháněly meče do zvadlého Ulekáním srdce, jako divá Vstáti, jako mstitelkyně Boží Ukrutníky potírati chtěla; Vstala, rozepřela ruce, na lid Zaměřila ztuhlý, ohlídla se, Uviděla klesajícý u noh Děti, popatřila k nebi, Bůh se Duši milujícý jevil; vztek a Zdivočené prchly vášně, láska Vtělila se v srdce, Bůh své dívky Neopustí, Bůh y v mukách slabé Duše zmocní, Bůh nás k sobě přijme. Řekla, usadila k dítkám se, a V slzy rozplynula, lid s ní splakal. Slzami se všecky uhasyly Vášně, žena křehká, bědujícý Jako holubice sháněla se Po svém milém lidi prosýc, by se Smilovavše k rozmilému muži Vedli ženu. Kyž jen jednou tebe Vidím, s tebou potěší se srdce! Ach! má duše touží po životě Všeho štěstí, s ním se rozloučiti Hodlá. Lidé! cytli obživuje Lásky srdce vaše, ustrňte se Pro svou lásku, pro budoucý štěstí Nad nešťastnou s dětmi ženou, ach! jen Na mžik do žaláře, ach! jen na mžik K duši mého života mne pusťte. Jako nebes bydlitelka s prosbou Obrátila oči k nebi, ruce Přeložila křížem čekajecy, Duchli Páně vstoupí do vlídného Srdce pravotného bojovníka: Truchlivá řeč rozplakala zástup, Jako k nebešťance upínali Ruce s pobožností patříc na vzhled Tichý duše utrýzněné. Strachlín Nemoha se udržeti, svých y Vroucých v srdcy umrtviti cytů, Vstoupil k Blaženě, a ujav dítky Řekl: Pojď, s svým se rozluč Podivínem. Žena na dobrého vzhlédnouc muže, Posle Boží! půjdu s tebou! vyřkla, Vláčela se s dětmi do žaláře. V žaláři se postavili; žena Uviděla rozmilého v poutech, Do náručí padnouc umrtvěla. Podivín se lekl, křik dítek protrhl Nešťastného z užasnutí; jako Holubinky neviňátka k otcy Tlačily se, zlíbajíce tvář y Ruce bědovaly, že své milé Opustil. Ach! neopouštěj, otče! Neopouštěj miláčků svých nikdý. Nikdý neopustím tebe, s tebou Umru! žena z mdlob se trhnouc slabě Promluvila. Podivín se zhrozyl Milenky své; krása pominula, Zoufání a smrti podoba se Vyrazyly v tváři zabělavé. S okem smutným na své dítky, na svou Drahou ženu hledě muž, ach! má, řekl, Milá duše! dítky, obraz svůj, bys Mohla v zrádném opustiti světě? Matkou buď y otcem neviňátkům. Dítky ručičkama k matince se Upínaly křičíc: Neopouštěj Malých, buď nám matkou. Budu, zlatá Neviňátka! k srdcy přivinuvši Zbírala své milé. V tom hlas: Na smrt Kráčej! zklesla mrtvá, ze žaláře Vyšel vězeň, pochopové mrtvou Nesli, Strachlín dítky lidem provedl. Hluk se zbouřeného lidu rozlíhl, Ženy spínajíce ruce, pomstu S nebe na katany volajíce Rozplakaly zatvrzelé muže, Rozvětřily vřelce, na Blaženu Jindy krásy hvězdu, nyní bledou S těžkým pohlížely srdcem, na mdlé Dítky upíraly zdivočené Oči. Bože na nebesých! co se S tvými vyznávači děje? jak hrom Hulákaly, Bože! nevidíšli Ukrutníků práv a šlechetnosti Nedbajícých? na ně hromy sešli. Shon rostl lidu, křik se vršil k nebi, Proklínání otřásalo katy, Již se rozsápali na pochopy, Již se k Podivínu tiskli chtíce Roztrhati pouta; když k nim jako Slunce z děsných mraků vkročil Václav, Jakby rázem vymřel lid, křik utichl. Po zmrtveném užasnutí vzniklo Radování zblaženého lidu. Václav kázal, y hned Podivín stál Na svobodě. Pomnikvas se tlačil K synu, uzřev děti, ženu, splakal. Boleslav se žene na Václava, Proč jsy, bezbožníku, roztrhl pouta? S hlukem zdivočeným zahřmí. Proto, Že jest nevinen, že nepravosti Nepřipustím. Václav mírným hlasem: Já zde vládnu, služebnícy rozkaz Splňte! slouhy probodaje okem Boleslav vyřkl. Nehněte se na krok, Václav, Bratře! což jsy zapomenul, Že y tebou vládnu? Boleslav prchl. Václav s Podivínem bral se k Praze. Vítej oslavený muži z boje! Drahomíra bodlavými slovy Přivítala Boleslava na hrad. Co se mračíš? násli ženy stříti Míníš? Nezkameníš hromným okem Mužných žen; vždyť s babicemi děti Prchlému se vysmívají pánu. S posměchem se odvrátivši do hor Zasýlala nezdárného syna. Boleslav se pejřil hanbou, hořel Zlostí, od divoké utekl matky, Skryl se do samoty; prohlížeje Svůj čin, zabíraje do potupy Svůj vtip, jako rozdrážděný kanec Sápal na sebe se, vylil svůj hněv Na nevinné tvory, vytrhnuv meč Sekal stromy, do skaliny svého Vzteku vrazyl střely, chtěl y bok sy Probodnouti, posměchuby ušel. Mířil, stál, vztek zproudil na dobrého Bratra, jemu vyhrožuje pomstou Zatřásl smysly, zoufalosti plamen Rozšlehl na nevinu. Umři! vykřikl, Povstav plésal zlatý věk sy tvoře. Zobřiv, svolal na boj bojovníky. Božena se dověděvši, co se Děje, všecka vyděšená k svému Pospíchala manželovi, slovy Lahodnými se ho dotazujíc: Milý manželi! kam chvátáš? Na boj! Odpověděl. Boleslave, ty se Chystáš na smrt, a se nerozloučiv Zapomínáš na svou věrnou lásku. Umři duše! pročby na světě jsy V truchlivosti vzdychávala, když tě Život tvého štěstí zavrhuje? Tys můj život, tys můj svět; jak varný Milovník jí odpověděl manžel. Jenom k tobě z lásky chtěl jsem s hradu Vyklouznouti, abych milce slzy Uspořil y sobě zarmoucení. A mne na smrt vydal, povzdychnula Milujícý žena, Boleslave! Kdybys do outlého nahlídl srdce, Viděl cyty vybouřené lásky, Ani na krok by jsy neodstoupil Od své věrné ženy. Ach! můj Bože! Ty se s nepřátely divokými Honě hledáš dravých vyražení; Ouzkostí já doma trnu, umru Lekáními srdce žeroucými. Toli láska, ženu hořem stříti? Řekla, na srdce mu padla, ruce Ovinula o milého muže, Jakby ani Bůh jich rozdvojiti Nemohl. Boleslav trhl sebou, zlíbal Srdce věrné, s zajíkáním mluvil: Nad svět miluji tě, ty jsy duše Mého štěstí, pramen cti a slávy; Pro tě, pro svůj rod jen začnu válku. Chvátej, neustupný bojovníku, Chvátej na smrt! děti do otroctví Svrhni! já tě neopustím, y v smrt S tebou letím, kde ty zajdeš; matka S nemluvňátkem zajde. Boleslav, ač Dravý, slyše řeč své milé ženy, Roztrhl skálu zůřivosti v srdcy, Otevřel ho cytům zblažujícý Lásky, milostence k prsům klesl, a Tvůj jsem, od tě neupustím, vyřknuv S šetrností ženu svou v hrad uvedl. Staň se muž, však opatrně jednej, V soukromnosti Drahomíra k synu Promluvila, pochvalujíc, že své Poslechl ženy. Cožby s vojnou počal? Václava lid brání, tě se štítí. Čekej času, však mu neodpouštěj. Takto Drahomíra rozmlouvala, Bratra na dobrého bratra dráždíc. V Praze Blaženě a Šimonovi Poslední se prokázala láska. Václav s srdečnými společníky, Nepřehlídný zástup měštěnínů Provázeli nebožtíky k hrobu. Podivín se za márami vláčel S hlavou sklopenou a těžkým srdcem, Pomnikvas vedl dítky, nestálosti Života y štěstí rozjímaje, Slzy polily mu tváři, srdce Naříkáním dítek zatrnulo, Na hřbitově stáli. Pavel kněz řeč Pronesl smutnou: Tady sejdeme se Všickni knížata y prostí, sýly Kmen y krásy růže. Někdo statky, Rozkoší a láskou oplývaje Věk sy zlatý zkrátí, sousedy své Nerozumem v propast bídy svrhne. Tohoť důkaz na mladíku vrtkém. Rodu šlechetného, v radosti byv Vychováván, než se v světě ohlídl, Než květ slávy rozkvetl, jako tráva Kosou sťatá náhlou zašel smrtí; A předc živá duše mladistvého Květu nepoželí, outrpnosti Slzou zemřelého neposvětí. Jaká toho příčina? Proč tváří Odvrátivše na Blaženu krásnou S okem pohlídáte lítostivým, Jakbyste ji obživiti chtěli? Kvetla růže, nesla ovoce, a V máji mladosti se rozloučila S milým světem. Jaký mezy nimi Rozdíl? Žena blažila, a život Za rozmilé duše nasadila. Lidé patříc na milostné ctnosti Blahoslaví vyvýšenou duši, Manžel vzdychá, děti outlé lomí Rukama, a svět sy do paměti Vrývá ctnost y slova Božské ženy; Kdežto s povržením na mladíka Nešťastného žehrá. Rozumu se Spustiv, pověrami spíjel hlavu, Srdce křehké vířil vášnivostmi. Na své bratří svaliv pád, sám nuzák Do záhuby letěl. Bůh ho hanbou Zprzniv, ženu šlechetností zkrásyl. Pravil; lidé vycedili slzy, Oči k nebi obrátivše věčnost, Marnost světa sobě rozjímali. Z truchlivosti rozjímání strhla Píseň prudká duchy, myšlinkami Zvýšenými naplnila hlavy. Vážných zpěváků hlas tak se ozval: Jak sen utíkají dnové věku Růžového, než se poohlídneš Na rozkošném světě, stáří spíná Bystrost ducha, smělost srdce, těla Moc, a smrt šíp na šedivce střílí. Kdybys přetýkaje sýlou skály Lámal, hory přenášeje divy Vyvozoval; neudržíš věku V okřidleném běhu; kdybys zlato Veškerenstva snášel, okrasami Mámil, smrti nevyplatíš sebe. Darmo před smrtí se ukrývaje Vojny se co zlého vystříháváš Ducha, zbouřeného ušev moře V jasný usadíš se sad, by vítr Na bázlivce nevál jedovatý; Hodinali zavzní, s světa vyjdeš, Půjdeš do končiny tmavé, odkud Žádný tvor se nenavrátil, kdežto Sláva čistých neušálí zraků, Zlato nevylíčí chatrného Těla, kde jen s moudrostí ctnost krásý. Pozůstavíš statky, hrad a zlato Nástupníkům, ti se nimi těšíc V zlatě vykráčeti, v slávě stkvíti, Nad národy panovati budou. Y ti jako pára zmizý, nový Vyjde svět a rod, stín přejde s všemi Okrasami do věčnosti moře. Stínů nepoznají potomkové, Mužové jen moudří jako hvězdy V budoucnosti třpytěti se budou. Protož važ sy rozumu, a šetři Ctnosti, slunce slávy světům zasvěť. Přestal zpěv, v hrob položili tělo, Do města se s truchlivými srdcy Rozcházeli lidé. Podivín ni Slzy neumořil, bolest jako Skála na ztrýzněné dolehala Srdce, umrtvila rozum, pamět Zatemnila. Václav společníka Mladosti své opatruje jako Oka, jak stín se ho držel, světem Prováděje, hleděl ztrápeného Ze zoufání vytrhnouti činem. Podivín co na vyslance s nebes Na Václava pohlížeje ani Na krok dobrodince neopouštěl. V nebezpečenství s ním, s ním se vydal V radost, ve dne v nocy obcházeje Nešťastníky, prohledaje bystře Rozedrané byty, kde se slza Vykropila na tvář, ozýval hlas Bědování, jako andělé tu Utírali slzy zármutku, a Utišili nářky ukrutenstvím Vybouřené, břímě chudoby a Necti zlehčujíce mírnívali Zdivočené duše laskavostí, Znebesyli zeměplazy slovem Božím, Krystu vyzýskali věrné Služebníky z dravých ukrutníků. Bůh a láska řídívali kroky Vyvolenců Páně, zem y nebe Spatřovaly krásu člověčenství V blesku zvěčňujícých činů, v boji S nížícými duše vášnivostmi. Nyní do chaloupky vcházývali Zkrotit hladu divokosti, moru Strhnout vzteky; již se odebrali Na trh, kde lid divý hanebnosti Odkryl srdce, živil zhoubné vášně. Podívání děsné umrazylo Lidský cyt. Tuť otcové a matky Jako skály tvrdé, jako vlcy Lítí stáli u strhaných dětí, By pohnutí svou krev prodávajíc S hltavýma očima co vejr se Zarazyli na lid kupujícý, Na peníze blyskajícý, zlato Z ruky vytrhnuvše odhodili Jak psa dítě kupcy, pospíchali S potěšením blýkajíce na lup Do hospody, aby zapíjeli Duši svého syna. S bolestí se Díval kníže na sníženost lidskou, Vyrval z klepet syrovosti děti, Jako otec staraje se o ně Bohu posvěcoval vytržence. Přistoupil y k muži truchlícýmu. Ploditeli slzy zalívaly Oči, ruka se mu třásla, kterou Syna u noh klečícýho držel. Sotva na syna se podpíraje Stál, a vzdychal, syn se k otcy tlačil, Nechtě outlých rozepnouti rukou. Na cenu se Václav táže, otec Mlčí, smutně v oči pohlížeje Kupcy; kupec odstoupiti míní, Otec trhá sebou, mluví, smlouvu Uzavřeli. Václav vyškubuje Dítě, otec skočiv vytržený Zakřikl bolestí, a zaběhl s trhu. Za ním s Podivínem Václav vedouc Dítě; pacholíček ukazuje Ku chaloupce cestu; přicházejí, Zaslechají pláče, vcházejí, a Bože! vidí ukrutenství hladu, Nemocy a hoře; matka mroucý V žalosti se topí pro milého Syna, otec patře na rozmilou, Zahazuje zlato, klesá na zem, Těší, slibuje, že dítě matce Vrátí, ohlíží se, zočí nahé Děti hladem ruce spínajícý K otcy, srdce muži puká, vrhá Sebou, Bohů volá ku pomocy; Bůh se zjevuje mu; Václav s synem K otcy, navracuje dítě, krotí Hlad, a tiší bolest sevřeného Nehodami srdce, matka oči Otvírá, a vzdychá, ruce k nebi Napíná, a na Václava posla Milostného Boha patříc pláče, Slzami se ulehčuje srdcy Stísněnému, duch se jasní, láska K životu se mocní, vstává, děti Líbá, po kolenou k dobrodincy Leze, díky jeví, anděl zmizel. Slunce pohlíželo s potěšením Na laskavé činy šlechetného Knížete, a andělé se v nebi Usmívali vidouc jako svého Bratra nebešťana na květoucý Zemi chodícýho, sýmě ctnosti V srdce, květy pilnosti a uměn V obživené duchy vštípícýho. Již y k vykoupeným z otroctví se Zabral dítkám. Jaká změna pilným Učitelem v člověčenství braku. Divé pohledy se umírnily, Nahá přiodíla těla šatem, Plazytelé zživujíce duchy Vykynuli k prácy, vyvyšili Duše k pobožnosti. Jak jen svého Zhlídli dobrodince, jako šipky Poskočivše osypali nohy Milostného pána, jemu šaty Čistě vzdělávané ručičkama Svýma, jemu rozmanité práce V hospodářství rozkládali řádném, V švarném přednášeli rozmlouvání, V zpěvu lahodivém, jakými se Uměními vyjasnily hlavy, Ušlechtila srdce. Bůh a Ježíš Přítel dítek, otec veškerenstva Vodil neviňátka k chrámu ctnosti. Slzy kapaly jim s očí, cytů Proudové se vyhrnuli z srdcý, Klekli, ruce spiali velebíce Boha za milého dobrodince. Václav sklonil hlavu k dítkám vděčným, A aj! věnec na hlavu mu staviv Pacholíček jako vytržený Líbal ruce, líbal nohy pánu, Rozplakal se srdečností, s ním zbor Dítek spojil slzy, vtělil díky. Václav napomenuv miláčky své K šlechetnosti chvátal k šlechetnějším Činům. Již noc rozestřela tmy, a Měsýc na nebi se díval jasném Na tvář čistou velitele ctného, Když v byt osamělý zaměřoval. Tady matka s rodinou svou od všech Přátel opuštěná přebývala. Zde hlad, zármutek a zoufalivost Rozbívaly stany. Pohromadě O půl nocy pracujíce, ač se Nemoc na mdlé dotírala oudy, Láskou zabývali syré duchy, Zpomínali na zpurného otce, Puvoda všech bíd a příkořenství, Na anděla Páně, který krmy O půl nocy přinášeje sýtil Těla, rozsývaje slovo Boží Pravdy živil duchy moudrostí a Potěšením. Nemohouce dnes se Laskavého muže dočkati, co Vyjevení pohlíželi do tmy, Naslechali, zdali list se pohne, Neb krok ozve? Cosy slyší, kdosy Pozorně se na dvůr vtírá, stojí, Ohlíží se na vše strany, jako V strachu postupuje, v sýň již kráčí, Blíží se, a otvírá, a Pane Na nebesých! přicházý k svým otec. K němu děti klesnou, žena skáče, Muž co zpitomělý u nich leží, Živne, líbá ženu obraz krásy, Lásky květ, krev k srdcy přitiskuje Svou, a tváři, oči, hlavy, ruce Líbaje se nejšťastnějším cýtí. Srdce ztišiv vypravuje, jakých Nesnázý a příkořenství v světě Cyzým zakoušeje, potýkal se S hladem, nemocý a nevděčností. Nemoha již přenášeti bídy Na cyzyně vdral se k Boleslavi, Aby u knížete ulehčení Došel. Boleslav se zlítiv vyhnal Svého ochrance a bojovníka. Zoufal chtěje v řeku uvrhnouti Zapukřelé tělo; rozpomenuv Na děti se, na laskavou ženu Ztrnul, skočiv s hory k domovu se Kradl co liška na lov, aby před svou Smrtí spatřiv domov dítky zlíbal. Nyní viděl rozmilé, a cýtil Na mžik štěstí záři, již se od nich Odtrhnouti, v smrt se uvaliti Maje, protivníky proklíná, a Žádá s zůřivostí, aby zbiv je Krev pil vřelou, srdce z těl jim trhal. Žena připiala se k muži jako Holubice, hladíc zplameněné Tváři, slovy lahodnými vzteky Krotila, a představila živě, Jak svou divokostí zprzniv čest, a Zmařiv rod, jej uvrhl v proudy nehod. A tu vyprávěla nehody své, Přítel se jich stranil, sousedové Proklínali dravce; nesmějíce Tváří ukázati světu, na svém Opuštěném zavřeli se statku. Zármutek sem vkročil, hlad se vedral, Nemoc na zem vrhla nešťastníky. Bohové sy nevšímali bídných, V nejtrpší jen bídě, když již duchy Měli vypustiti, člověk vešel, Nesa krm a líky o půl nocy. Pokrmy a laskavými slovy Okřívaly naše těla, naše Duše; o půl nocy vždycky nás muž Navštěvuje, po něm prahne duše, Po něm touží srdce vděčné; snad již Přicházý, ó Bohové! jak duši Oblažíte šlechetného muže, Až se doví, že tě, otče! máme. Toť nám předpovídal svatosvatě Přislibuje, Bůh že outlých dětí Neopustí, nám že strážce vrátí. Proroctví se vyplnilo, máme Otce, nespustíme zástupce se Svého; dobrodinec rodiny se Slabé ujav, vysvobodí otce. Vojmír slyšel příběh s pozorností Rodiny své, skalné srdce změklo, Duch se rozvětřený tišil, rádby Viděl dobrodince, rád mu žehnal, Však bíd povídání zarazylo Šípy zplameněné v trhlé srdce Na zlé protivníky, y ty potře, Pomstí nehod svých y rodu svého. Vztek mu jiskří s očí, ruka skáče Zůřivostí, škubá sebou, chce pryč Z krásy lidí; Václav v tom, jak blesk zlost V žíly probíhá, nůž chopiv skočí, V bok chce vrýti, žena uchytí se Muže, křičí s dětmi: Náš to otec, Náš Bůh! nůž mu z ruky padá, klesá, Děti líbajíce dobrodincy Ruce, prosý za dravého otce, Václav bezestrachu postupuje, Nepříteli ruku tiskne; ten co Bez života leží, potřásá se, Divě vůkol hledí, na Václava Míří okem prudkým, vidí lásku V oku zblažujícým, vidí obraz Božství v tváři vyjasněné, cosy Ozývá se v rozedraném srdcy, Jakýs oheň rozleduje žíly, Cýtí lásky moc, a člověčenství Křehkost, žena, děti, ruce spiaté, Nemoha se udržeti, k nohoum Vrhá se, a Milost! křičí. Václav Míří dravce s světem, míří s Bohem. Sotva Václav okřál spaním, již se V chrámu koře Hospodinu za lid, Za divoké modlí nepřátely, Radí s Pavlem, jakby zjasnil duchy, S Stanislavem, jakby vytrhl z chlapství Lid, zem požehnáním zveleboval Božím. Bůh mu žehnal, víra čistá Šířila se, země bohatstvím a Okrasami jak ráj vykvetala, Školy rostly, umění se stkvělo, Mravy sápavého lidu krotly, Zpěvy srdečné a jímajícý Rozhlásyly po krajině živé Štěstí národu a slávu Páně. V Praze kráčelo se k pokojnosti Chrámu, v Boleslavi plazyli se Dvořané y kníže k nepokoje Výhni. Pochlebnícy hady pomsty Do prudkého šlehajíce srdce Křičívali: Pomsti hanby, pomsti, Slavný veliteli! Václav mol sstup S trůnu, obr Boleslav se usaď Na trůn zvěčňujícý mocné duchy. Kníže hořel, kníže chvátal na mstu, Drahomíra mu uzdila vzteky Rozkřídlené. Opatrnost vůdcy Sluší, vášeň slepí, vlažná krev zrak Bystří; čekej, však bí, Bůhli přeje. Rozmlouvala, rozkládala, jakby Muž se vítězství a trůnu dotřel. Blažena y milujícý Pražské Kníže jako laskavého bratra Prosbami a lichocením divé Upínala kroky Boleslava Znáhleného, uskalila láskou V sýdlu domácýho štěstí muže. Svoliv milence, se smířil s bratrem, Vyslav posla k Václavovi svazek Pokoje a lásky ztužil. Václav Plésal, že se bratr šlechetnosti Hledě k Bohu, k smíru navracoval. Stanislav však zkušená a moudrá Hlava neuvěřiv klamajícým Slibům, tím víc ošetřoval svého Panovníka, k pozornosti na krok Zcestný nepřátel svých nabízeje. Posel Boleslava radostí spil Nesa zprávu, jak se Václav dobrý Smírem těší. Vzhůru, duchu! dráha K slávě se mi šíří, řekl, a spěchal K milé ženě, aby novinou ji Vhodnou šťastnil. V cestě potkala ho Starosta. O šťastný otče! tak tě Šťastná pozdravuje matka! řekla Jevíc, že syn otce zblahoslaví. Jaká radost okouzlila muže! Smíru záře uvítala syna Do pěkného světa. Bůh mne štěstím Zasypuje, praviv k milence své Letěl, necýtě se užasnutím. Vkročiv, syna do náručí stisknuv Líbal: Vítej, blahorodný synu! Na svět krásný, štěstím splejvajícý, V blahé době potěšil jsy otce. A tu neviňátko k matce nesl, a Objímaje milou, poděkoval, Že mu pacholátko porodila. Tys má, vykřikl, rozkoš, tys mé štěstí! Řekni, čeho žádáš? k nohoum tvým svět Složím. Srdce tvé, dí, a tos ženě Věrně milujícý obětoval. Vytržený manžel oplývaje Rozkoší, a na milenku patře S usmíváním, zapomenul na svět, Bohatstvím a slávou povrhl, jist jsa, Šťastnějšího po celičké zemi Bůh že nenalezne muže. Oči Do Boženy krásné zarývaje, S cytem cyt a s duší duši poje, Jen se blažujícý spíjel láskou. Slávou spíjela se Drahomíra, Duch se k nebi výšil, srdce hrdlo, Volný svět se kořil před bohyní Nesa obět pocty. Ach! jak mílo Nad národy panovati, divy Vyváděti slovem. Skutek dozrál. Vnuk se zrodiv rážel k trůnu cestu. Kde jsy, Boleslave? Hledá, vidí U milenky vřelce, rozvětřuje Zlostí ducha, z lásky křídlí k činům Rozkošníka. Muž a kníže jedná, Uchopivši Boleslava mluví: Pozvi bratra na křest, ukolíbej Laskavostí nedůvěrné srdce; Vychytralec vleze v past, a Bůh se Na blažícým trůně stkvíš! dí, pudí Boleslava od milenky k Praze. Boleslav se v Praze ukazoval V slávě nevídané. Lid se sypal K nádhernému průvodu, a zrůst co Mohutného hrdiny a tvář co Slunce jasnou obdivuje, žehnal Rod svých knížat, prozpěvoval blesk své Vlasti, k nebi vyvyšoval lásku Srdečného panstva. Václav bratra Přivítaje jak svou vlastní duši Znebesyl se láskou, vida, jak se Bratr změniv jiskří hvězdy lásky Na šlechetné muže. Podivína Zočiv, nepříteli do náručí Letí, vyznává své unáhlení, Odprosuje, srdečností splácý Vinu, přátelstvím a šetrností Ušlechťuje kroky své, a hlásá Nejšťastnějším sebe v společnosti Výtečného zboru. Václavovi Proudy srdce přejícýho, cyty Duše zvýborněné šlechetnostmi Hrdin rozvinuje, hrne slova, Proudí lásku, rozohňuje k divu Tvář, když syna zrozeného krásu, Milé ženy ctnosti vytvařuje, K bratru dobrému se tiskne, jeví, Jak v něm srdce tluče, duše s bratrem Spojiti se žádá, na své lásky Důkaz ke křtu svého syna bratra Zůve, v duchu vidí plesy všeho Národu a rozkoš šťastné ženy. Okem, jadrnými slovy k srdcy Mluvě, přelil proudy srdečnosti, Cyty lásky duše zplameněné V srdce rozmilého bratra, v srdce Veškerenstva. Radovánky v Praze Okouzlily lid, dvůr rozzpívaly. V zpěvu Boleslav se domů vracel, Václav na blažícý připravoval Křtiny. V srdcy plésal Pavel kněz, že Láska věčné upevnila svazky; Stanislav jen nemoha své duše Přesvědčiti o skutečném smíru, S vévodou se vydal na slavnosti, Aby každičkého šetře hnutí Velitele před ourazem chránil. Pražanů se sláva k Boleslavi Blíží, město vyhrnuje zbory, Sýly kmen, a urozenstva krásu; Vítá šlechetného velitele, Vede v hrad, tu matka padá synu Do náručí, cyty neskrocené Lásky jevíc slzami, a kráčí S oslavencem ku Boženě blahé. Božena a Václav zšťastňujícý Duše s oblíbením na se patří, Matka nemluvňátka s laskavostí Obětuje štítu neviny, a Prosý s pokorností: Buď mu otcem! Budu, Václav dí, a rozplynuje V potěšení. Z domácnosti volá Hlučná radost oblažené pány K veselosti hrám. Lid nevymluvné Užasnutí tváří, spatřiv jako Nebešťana v kráse vyvýšené Lásky dobrodince veškerenstva. Všecko plésá, bouří, hřmí, až domy Radostí se otřásají, vrchy Zpěvy rozkošnými poskakují. Po radosti tichost. Průvod slavný K chrámu postupuje. Pavel v cýrkve Lůno nemluvňátko přijímá, a Bohu posvětiv ho, odevzdává Ploditeli, Bohem zvýšenému: Doma jsou. Již hodování živne, Radost z radosti se rodíc tváři Zamračenců jasní, srdce skalná Obměkčuje, z divočenců tvoří Lidi. Zpěv se rozlíhá, a spíná K pozornosti vybouřené duchy: Člověk na svět přišel; radost vítá Neviňátko, láska strojí hody, Veškerenstvo stkví se krásou, plyne V lahodnosti, y se v požívání Topíc mluví: Vítej, kráso na svět! Uží rozkoše, a v blaženosti S rozmilými milostivá prošev Leta vyznej, že tě opojila S krásou radost, znebesyla láska. Netrň, mrakyli se na nebesých Zatahují, blesky křižujíce Roztřepují hromem površiny, Rozdrcují krupobitím pole; Nelekej se, bojli zůří, krev se S svévolností neviňátek cedí, Hoří vesnice, a stkvělá města Nakloňují hlavy do otroctví. Jasnoť chodí s tmou a šeredností, Krása, láska za patami zrádcy Kráčí. Bůh a věčnost zdivočené Nehodami vyjasňuje kraje, Z příkořenství víru láska tvých a Moudrost strhnouc nešťastníka vedou K chrámu pokoje a blaženosti. Prošev výhni nebezpečenství, a S potvorami lsti a zrady jak muž Zápoliv se z nenadání octneš V tichu svaté domácnosti, srdce Zvadlé okřeje, a duše zbystří Mocnosti své, na vejsluní štěstí V podzym živobytí vrtkavého Vzhlédnuv v minulosti zátočiny, Patře do věčnosti růžované Moudrostí a blahem, maje od svých Vykročiti milých, řekneš vděčně: Byl jsem šťastný na krásyvém světě! Přestal zpěv. Jsme šťastní na krásyvém Světě! ozvali se hosté, a y Štěstí tobě pokvete, a zkrásý Blahorodnou duši neviňátko! Zdráv buď, Boleslave, neviňátko S matkou zdrávo! Václav propověděl, K němu všickni přirazyli hlasy: Zdráv buď kníže, hoden kníže slávy! Se dnem skončilo se hodování. Hodovnícy rozešli se domů. Opatrná Drahomíra v prostřed Srdečného radování z očí Nespustila Stanislava, hnutí, Dechu každičkého stříhajecy, Po skončeném kvasu zchytralého Jala starce, Boleslava k činu Poháněla. Pochopové stáli Pohotově; všudy ticho; Václav V spaní nové nabývaje sýly Nebeskými sny své kouzlil smysly. Stanislav jen s ouzkostí dne čekal, Každé zděsylo ho hnutí, každý Hřměl hlas Čechům: Velitele není. Ještě šero přikrývalo zemi, Václav vstav šel poděkovat Bohu Za ochranu. V chrámě s srdečností Ducha k nebi pozdvihuje Bohu Odevzdal se, modlil za svůj národ. Ruce spiav, a skloniv hlavu umlkl. Zvěděv Boleslav, že Václav v chrám se Zabral, jak lev rozdrážděný hladem Na lov pospíchaje, k chrámu míří, Stojí, slyší hlas a trhá sebou, Neb syn Boží za milého bratra K Bohu volá, prosba proniká mu Srdce, jakby mstitel s nebe se mu Zableskl s mečem, obracý se, matka Vstříc mu vcházý vyzvědajíc, zdali Václav na věčnosti? Boleslav se Pejře mluví: Bratr za bratra se Modlí; jakbych nešlechetník meč vryl V dobré srdce? Nemohu a nechcy, Pro celý svět nechcy spáchat vraždy. Choulostivý mládenečku! stínli Svědomí tě děsý, tedy zahyň Patře na krev rodiny své, na smrt Utejrané matky! zkřikla divá Drahomíra jak čert s posmíváním Čpavým, k ní se přirazyli dravcy, Slibujíce knížeti, že bratra Chatrného skolí. Posměchem a Strachy jsa zbit, hoří hanbou, tvář sy Skrývá, běží, zápasnícy za ním, Nastojte, ach! bratr zabil bratra. Drahomíra prohlašuje vraha Za vévodu, ujímá se vlády, Házý do pout Pražany, by s synem V bezpečnosti vládla. Málo kdo prchl. Zpráva o spáchané v Boleslavi Vraždě umrtvila lid. Kdo z lidí Mohlby pomysliti sobě, aby Bratr bratra, matka syna zbili? Žádný pověsti té neuvěřil. Spiatí tovaryši o příhodě Lidohubné jináč přemejšleli. Vlast se před očima představila V zmatku, cti a štěstí hvězda zhasla, Moudrost prchla v poušť, a víra mřela, Hanebnosti osadily trůn, a Ukrutenství hrom lid třepil pilný. Cyzyncy sem přikvapivše chlapy Rozdrtili, s nimi vlast y zašla. Podivín v tmách neštěstí se topě Zapomínal na svět, jediné se Václavem a Bohem zanášeje. Kde jsy, muži Páně? Na nebili Oplývaje blažeností věčnou Přebýváš, proč okem milostivým V oudolí se neohlídnuv na mne Nehodami setřeného, smrti Věrné přítelkyně nesesýláš? Vyslyš slouhu svého, muži svatý! Vyrvav z člověčenství pout ho znebes, Tak své vyliv hoře srdce zmrtvil. Smrt se v Praze potvrdila ctnými Tovaryši, vrahům uprchlými, Křesťané se shromáždivše v chrámě Jako osyřelé naříkali Děti pro milého dobrodince. Štít a naděje a láska lidu Z hanebnosti prachu v plameniny Nebes vykročila. Kdo zde slunce Lidu, v tmách a krupobití zlosti Bude osvěcovat drsné cesty, Z kalu nepravosti vyváděti K chrámu ctnosti zabloudilé duše? Všickni zpitomělí zabloudíme V bouři ukrutenství s cesty přímé. Strach a zmatek hodí v křižovatky Nevěry a klamu ulekané Opuštěnce, nepravoty vír nás Schvátí, propast necti duše zvězní. Jako Křesťané y starověrcy Věrní ctitelové Václavovi Bědovali; k Bohům připojivše Velitele milostného slávu Vytvářili zpěvy vznešenými. Národ veškeren se v slzy rozlil, Syrotkové Vojtěch s Václavem své Spojujíce hlasy naříkali, Až jim srdce usedala, duše Zoufáním se vyděsyly vratké. Půjdem hledat svého otce, zkřikli, Ještě jednou pohledíme na tvé Dobrotivé oči, políbíme Štědrých rukou otce syrých dítek. Vyřkli, putujíce k Boleslavi Naříkáním naplnili kraje. Všudy naříkání, bouření a Proklínání divokého vraha. Muži chopivše se zbraně chtěli S ženami y dětmi hnáti zrovna K Boleslavi, uvražditi vraha. Pokojní jen sousedové různic Domácých se lekajíce kroky Zastavili vybouřenců, vzteky Převrátili v pláče. Bědování Na rovině, bědování v stráních Srdce přenášela k trůnu Boha Soudce, otvírala prohlubiny Lásky pro milého velitele, Uvěčnila v nebi jeho slávu. Na samotě rovné bědovala Čistá Důbravinka. Uslyšavši Pověst o hanebném činu, zkostla Leknutím, a do tmy hledíc ani Nevěděla, na kterém se octla Světě. Bolest rozbodala srdce. Nikdež nemajecy stání, z hluku Zašla do zahrady, v krásy stanu Sedla, pohleděla po kynoucý Rozkošnosti, naslechala na zpěv Veselého ptactva, ach! y v lůnu Krásy rodila se žalost, z zpěvu Lahodného burácely hromy Zoufání a smrti. Zklesnouc vzdychla: Stromové, proč schnete? kvítkové co Spráhlé skloňujíce hlavy k zemi Krásami se nechlubíte svými? Skřívajícých neživíte srdcý Rozkošnými vůněmi? O schněte, Stromové, a mřete ulekáním Kvítkové, mé drahé potěšení. Slunce vaše zašlo, naděje mé Hvězda zhasla, ozdoba mře vlasti. Do snů tmavých topíc duši svadlou Neviděla přítelkyně věrné. Milina se dotknouc panny řekla: Drahá sestro! pro milého kvílíš; Ach! což duše vyřkne, až se dozví, Že ti otce do žaláře vrhli? Ha! kde Milino, kde? vyzvídala S divokostí. V Boleslavi vrah je Trýzní, povzdychnula přítelkyně. Láska z zmrtvělosti duši strhnouc Okřidlila k rázným činům dceru. Otče! půjdu k tobě, vykřikla, a Ze zahrady pospíchala k otcy. Pro Boha! kam přítelkyně kvapíš? Chytíc Důbravinku trhlou, řekla Milina, a Boleslavem dravým Hledíc ulekati rozvětřenou Hlavu, k pozornosti nakloniti Rozum, živícými vytvářila Slovy dráče ouskočného vztek, a Mstivost Drahomíry rozkacené. Y ty s otcem zajdeš, ukrutníkům Svatého nic. Láska dráždí je, a Ctnost zlé duchy k ďábelnosti pudí. Darmo řeči, darmo zdržování, Dcera necýtí, než plamen lásky, Nevidí, než hynoucýho otce, K němu šlehá láska, za ním v smrt se Křídlí duše, jak duch k Boleslavi Letí, zočí kraj, a zmlazuje se Jiskrou naděje, že otce spasý. V Boleslavi ouzkost křížovala Srdce zkrvácená. Boleslav se Skutku zhrozyv veškerenstva štítil. Každá živá duše, každé místo Hřmělo: Bratras zabil. Y své milé Manželky se lekal, vida v tváři Bolest vrytou. Hrůzou pomaten jsa Z hradu vyběhl, hledal utěšení O samotě. Božena se třela V soukromnosti strašlivými boji. Ráda proklelaby vraha, ach! ten Manžel, klatba na jazyku mřela. Co sy počnu? V divočině mámli Přebývati s vrahem, přitisknouti Ukrutníka k outrpnému srdcy? Běda! hrůza páchne s syvé tváři. V poušť se skryji, ach! tamť, muži svatý! Želet tebe budu. Ať se střely Sypou na svědomí, ať svět padá Na divoké srdce, spravedlivý Bůh ho zničí, hoden smrti, hoden Věčné necti. Již se svíjí červ, a Po pomocy zhlíží, utíká svět Před ním, vrah se hrozý vraha. Bože! Jaké muky, jaké zplameněné Střely zoufalosti! Smilování Nikdež. Zemři, trp, a cyť svých činů Ohavnosti! Bože! ó mé srdce! Co se třeseš? Muži svatý! lásko Neskonalá! ach! ty lítostivým Hledíš okem na strach nešťastníka Prokleného, já, ó Bože! co jsem Zamyslila? žena, duše muže Zavrhlého váhám? K povinnosti Nedonutím zprouděného srdce? Václave! ó Bože! stůjte při mně, Nespouštějte slabého se tvora! Muži můj! tvá žena s tebou smrt y Zdělí. Praví, na zem kleká, k Bohu Spíná ruce, ducha vysýlá, a Zbrojí láskou srdce. Vstává, syna Vidí, k němu spěchá: Synu můj, ó Hrůzo naše! ach! ty k potěšení Neporosteš, oko tvé střel jedy Do svědomí vrazý. Ach! ó Bože! Co to matka mluví? Odpusť synu, Zlatá nevinnosti! kdož tě, duchu, S nebes škvrnou hanebnosti může Očerniti? Tys čist jako nebe. Řekla, políbivši s srdečností Dítě umírnila vírné vášně. Boleslav se plaze skalinami Skrýval v pouště; marné ukrývání, Svědomí ho provázelo, šípy Ouzkosti a zoufalosti v srdce Zarážejíc. Zmatenostmi ducha Hnán jsa, zapomenul na svět, na trůn, Zaběhl oklikami k hradu, hradu Jako pekla lekl se, k chrámu chvátal, Mečem tady mstitel hrozyl, honil Nezbedníka do hor, v horách stromy S uleknutím spatříc plazytele Odvracely hlavy, pošeptaly Vichru, by své rozvztekliny srazyv Se skal vyštval hrůzou pekelníka. Noc se snesla, však y bez pokoje. Spaní vládlo, y to roztřískalo Nakvašené divokostmi srdce. Nikdež utěchy a stání, nikdež Smilování nenalezaje své Oči k hrobu obrátil, tam doufal Utišení bouře vynalezti. Na hrob usedl, jakés ticho válo. Právě syrotkové vypátravše Hrob, a nemohouce tváři spatřit Rozmilého otce, v pustiny se Usadili, a tam o půl nocy V hrůze veškerenstva zazpívali: Plačte hory, lesy, pro Václava Plačte všickni tvorové! ach! přítel Lidu svého, otec opuštěných Dítek z ulekané vyšel země. Již ho neuvidí oko naše, S ním se nepotěší srdce, duše Neokřeje nebeskými slovy. Plačte hory, lesy, pro Václava Plačte všickni tvorové! ach! zlý duch Zabil otce, krásu zhyzdil vlasti. Boleslav se zpěvem protrhuje Z pitomosti, hlas to Páně, soud to Boží, prchni ukrutníku Bohu, Prchni! křičí, k hradu utíká, a Ohlíží se, jakby mstitel honil Vraha, přes rokliny padá na zem. Božena se shánějícý po svém Muži zacházý y k hrobu, slyší Zpěv, a pátrá, dítky do ochrany Přijímajíc vede k sýdlu svému. V cestě nalezá y Boleslava, S dítkami ho do života křísý; Okřívá, a prohlížeje k milé Ženě, jakby posla s nebes zočil, Duchem obživuje; milostenka Lahodí mu, hledíc vybouřené Uléčiti rány balšám v srdce Kropí potěšení, láskou čistou Přivtěluje k sobě duši tmavou. Vzdychá muž, a v zmatenosti ducha Věze kráčí k domovu, a rádby K srdcy ženě padl, rád poděkoval Věrné tovaryšce za odvážnou Lásku, kdyby stud slov neupínal, Strach mdlých neudusyl v srdcy cytů. V myšlénkách se děsných kolíbaje Jak duch sedí do bílého rána. Zrána Důbravinka přicházý, a Před knížete padá, na svobodu Otce žádá, za něj na smrt sama Jíti volí. Božena co anděl Páně hledí na tvář Boleslava Ztejraného, mlčí, vzdychá, doufá. Kníže jako ze sna vytržený Káže: Všickni na svobodu jděte! Rozkazem tím oddychá sy lehce. Důbravinka jako střela letí Do žaláře, ráží pouta, s otcem Do samoty kráčí. Na svobodě Všickni, jakby poznovu se na svět Narodili, s potěšením domů Pospíchají. Podivín jen od všech Opuštěn jsa, nemoha y z mysli Vypáčiti laskavého pána, Zacházý v poušť, tam se odevzdává Bohu, obírá se nebešťanem. Drahomíra uslyševši plesy, Vidí na svobodě protivníky, Kvapí ku knížeti, zůříc ptá se: Co sy činil? Tak-li svůj trůn míníš Upevniti vydav nepříteli Zbraně? Ztuž se, svobodníky potři! Toho neučiním, vraždami se Prznit nechcy. Svědomitá duše Bratra nevinného probodala, Broukům uškoditi snad se zpříčí? Boleslav se zhrozyv bezbožných slov, Zakryv hlavu pravil: Matko! tyli Smíš mi vraždu vytejkati? Tvá to Vina, nevinná krev na tě volá Pomstu. Drahomíra rozsápaná: To-li, zkřikla, odplata je za mou Starostlivost? Dobrého jsem svrhla, Povýšila dravce. Běda! že jsem Malatného nezmařila rodu! Jak drak s proklínáním vyletěla S hradu, a se do samoty skryla. Boleslav se kletby zděsyv umdlel. Božena co věrná přítelkyně Přivinouc se k srdcy rozbitému, S okem přívětivým hledíc v oči Strápeného muže pověděla: Nelekej se, milý! proklínání! Matka tebe posvětila na smrt, Žena muže svého neopustí. Ztiš své srdce; Bůh y milostivě Na tě vzhlédne, skroušenému vinu Odpustí, a bratr svatý bratra Na věčnosti miluje, ti vdechne V srdce lásku; ty se zmuživ jako Otec o svůj lid se postaráš, a V příkořenství háje drahé vlasti Hrdina se vzneseš, zblahoslavíš Sebe, svůj rod a y všecken národ. Takto prorokyně milostivá Rozmlouvala lahodivě s mužem, Občerstvila srdce, vyjasnila Rozum, k chvalným vedouc kníže činům.